Takovej hnusnej hnědej


20. července 2013, autor Eva,



Dcera nám představila svého nového kluka. Docela sympaťák ten Venda. Přijeli k nám na víkend, že oslavíme jeho narozeniny. Poseděli jsme, popili, potykali si. Pak Venouš navrhnul, že nás zve do hospody. Nakonec, proč ne?
Prohlásila jsem, že jdu hodit něco na sebe, a chystala se vyměnit své skvostné tepláčky za džíny. Jak jsem tak vytancovávala omámena sektem z obýváku, Venda, rovněž už docela rozjetý, za mými zády prohodil: „Koukám, že ctíš Láďovu firmu.“
Měla jsem na sobě tričko, které jsem si také chystala převléct. Mělo na zádech nápis firmy, kde manžel pracuje. Jemu však je malé, tak mi ho dal.
Aniž bych se ohlédla, vystřelila jsem: „No jo, to Láďa dostal. Když my trička s límečkem nesnášíme, tak ho nosím aspoň na doma.“
„Tričko s límečkem, říkáš?“ pronesl chlapec ironicky.
Otočila jsem se. Hádejte, co měl na sobě a čeho jsem si až doteď nevšimla? Jasně, tričko s límečkem! Naštěstí se neurazil a vyprskl smíchy.
Vykoktala jsem ze sebe něco ve smyslu, že důvodem nošení trička na doma není ani tak nešťastný límeček, ale spíše nápis na zádech. Že nemusím být chodící reklama. Manžel podotkl, ať už v tom nešlapu a mažu se převlíct, a Venda se smál ještě víc.
Když zavřeli hospodu, šla jsme s Láďou domů, a naši mladí pokračovali do nočního podniku.
Na druhý den, v neděli, se prohrabovali oblečením načpělým kouřem. Verča se chystala dát je ven vyvětrat. Venda však zjistil, že ta černá mikina, kterou mu v půl pátý ráno přinesla z putyky, není jeho. Noční klub však bude otevřen až v úterý, oni však musí odjet do Prahy, kde studují. Navrhla jsem, ať si s tím nelámou hlavu, že všechno zařídím. Vrátím mikinu a vyzvednu jeho svetr. Říkala jsem si, že bych si to měla u Vašíka vyžehlit, když jsem to tak podělala s tím tričkem s límečkem.
Ve středu večer jsem popadla mikinu a vyrazila do klubu. S barmanem, který zde obsluhuje, se znám.
Povídám mu: „Zdendo, nepostrádá někdo černou mikinu?“
Zdeněk vrtí hlavou, že nikdo.
„Tak já ti ji tu nechám a vezmu si místo ní ten černej svetr.“
„Jakej černej svetr?“
„Tady nezůstal žádnej černej svetr?“
„Na věšáku je ňáký oblečení, co tu lidi nechali, tak si to prober.“
Přelétla jsem očima věšák, na němž visel jen hnědý svetr, modrá a zelená bunda a deštník. Černý svetr však ne. Možná, že si ho vzal majitel té mikiny a ještě si nevšiml záměny.
Jakmile se u nás objevil Vašek, vysvětluji mu, že jeho svetr tam bohužel nebyl. Venda, že ho to mrzí, že byl docela drahej.
Ještě dodám: „Opravdu tam nic nebylo, na věšáku visel jen takovej hnusnej hnědej.“
Chlapec mé dcerky zbystřil: „Takovej béžovej? Na zip?“
Jakmile to dořekl, je mi jasné, že už mám zase průser!
Snažím se z toho vybruslit a koktám: „Nevím, byla tam hromada věcí, když jsem viděla, že tam není nic černýho, tak jsem se v tom už neprohrabovala.“
 „Proč černýho?“
Já pitomec! Automaticky jsem předpokládala, když si to Verča spletla, že mikina a svetr musely mít stejnou barvu. A taky mě nenapadlo, že by někteří kluci mohli nosit i jiný barvy než můj syn rocker.
Snažím se nějak zachránit situaci a drmolím, že v těch nočních podnikách je přítmí a vidět kulový, načež mě manžel zase přeruší: „Už se v tom nepatlej a slib Vendovi, že mu ten jeho svetřík přineseš.“
Což jsem ráda slíbila. Vašek na mě nezanevřel, protože je to super kluk se smyslem pro humor. A když přijel příště, měl u nás připravený vypraný a voňavý béžový svetr na zip.
„Takovej hnusnej hnědej“ u nás od té doby funguje jako zaklínadlo. Jakmile toto někdo vysloví, začneme se strašně smát.
 
Z e-knihy Třpytkaři:
 
 
 
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička