Vlčák Kazan


24. července 2013, autor Eva,



Moje nejoblíbenější knížky, které provázely mé dětství, jsem nalézala v knihovně u babičky a dědy v Plotištích. Byly všechny vydány za první republiky a dalšího vydání se dočkaly až po roce 1989 nebo vůbec. Bylo zde i mnoho knih, které měla babička po svém tatínkovi, který byl „panem řídícím“.   
První knihou, po které jsem sáhla, bylo Království pod lipou od Jiřiny Parmové. Příběhy pracovitých včeliček, které se potýkají s nepřátelstvím vos a sršňů, jsem přečetla ještě několikrát.
Následovaly Malý lord od F.H. Burnetta, Malá jahodářka od Lois Lenski, Hýta a Batul od J. Habbertona a Duli od M. Tippmanové, O bláznivém knížeti od M. Hanuše a mnoho jiných, na které si už nevzpomenu, jelikož jsem je nečetla opakovaně. Toto byly moje knížky favoritky. Připouštím, že měly lehký nádech červené knihovny, ale jako dítě jsem je milovala.
O něco starší jsem pak přelouskala všechny Verneovky s úžasnými ilustracemi Zdeňka Buriana. Dodnes před sebou vidím divocha s dlouhými vlasy a nehty z Tajuplného ostrova.
Ovšem absolutní jedničkou z babiččiny knihovny byl Vlčák Kazan od Jamese Oliviera Curwooda s ilustracemi Stanislava Lolka, Praha 1931, „NOVINA“ tiskařské a vydavatelské podniky v Praze.  
S Vlčákem Kazanem, Londonovým Bílým Tesákem a Tygříkem Vaskou od Olgy Perovské (poslední dvě už jsem měla z městské knihovny) jsem probulela školní léta. A četla jsem je pořád dokola a pořád mě to dojímalo. Když pak dávali v TV film natočený podle Vlčáka Kazana, raději jsem se nedívala, nechtěla jsem si ničím narušit vzpomínky na tuto krásnou knihu.
 
Zde ukázka z knihy Vlčák Kazan (opravdu je napsáno „Athabascy”):
 
Kazan běžel po stezce od pasti k pasti, pátraje po něčem živém – co by mohl sežrati. Šedá Vlčice ve své slepotě ucítila smrt. Chvěla se na ni ve vrcholcích stromů. Nalézala ji v každé lovecké chatě, ke které přišli – smrt – lidskou smrt. Stávala se stále silnější a silnější, i zaskučela a chňapala Kazana lehce po boku. A Kazan šel dále. Šedá Vlčice ho následovala na pokraj mýtiny, kde stála chata Otty, lovce kožišin, a pak usedla na zadek, zdvihla osleplou hlavu k šedé obloze a vydala dlouhé žalostné volání. V tom okamžiku Kazan počal ježiti srst, i usedl vedle ní a přidružil se k Šedé Vlčici, k jejímu volání smrti. Nyní i on ucítil smrt. V chatě byla smrt, a před chatou byl zaražen do země hrubě otesaný smrček, na jehož konci se třepetal červený bavlněný cár – varovná vlajka epidemie, vlající od Athabascy až k Zálivu. Otto, jako tisíce jiných reků severu, vyvěsil nejdříve varovné znamení, než ulehl, aby více nevstal. A téže noci Kazan se Šedou Vlčicí uháněli ve studeném svitu měsíce na sever do země kolem Fond du Lac.
 
 
 
 
 
 
A zajímá vás, co jsem pak vyhrabala u babičky v knihovně, když jsem byla už na gymplu a co mě tenkrát nadchnulo? Byla to Tereza Raquinová od Emila Zoly. Zolu jsem pak přečetla celého a moje učitelka na češtinu o tom věděla, takže mi u maturity dala doplňující otázku, co vím o francouzském naturalismu.






Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy



Počet komentářů na “Vlčák Kazan” - 5


    Ajaja   (24.7.2013 (20.07))

    Tak nevím, nelovila jsi také v mojí knihovničce ? ;-)


    Eva   (27.7.2013 (13.42))

    To mě zajímá! Které konkrétně jsi také četla? A máš vydání z první republiky?


    Ajaja   (28.7.2013 (15.56))

    Malý lord, Hýta a Batul, ba i Timur a jeho parta :-)))) I všechny verneovky, příběhy Kopčema.... jéje, toho by se našlo....


    Eva   (28.7.2013 (20.23))

    Tak Timura by mi asi děda, zapřisáhlý antikomunista, protože mu sebrali velkosklad piva a hospodu, asi omlátil o hlavu:-)))


    Ajaja   (29.7.2013 (18.15))

    My to měli jako povinnou četbu a již tenkrát jsem to četla svérázně - pro mě byl hrdinou "Vaska Kvakin - zločinec" :-))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička