Véfš

Véfš, ozvalo se z  obývacího pokoje malé chaty. Za chvíli ještě jednou hlasitěji: véfš. Děda byl vzhůru, takhle totiž kýchal vždy po ránu. Otevřel jsem oči, vylezl ze spacáku, rozepnul stan a do obličeje mi zafoukal ranní vánek. Můj nejlepší kamarád Michal, který u nás občas spal stále nebyl schopen vstát. Vypadalo to, že i přes počínající vedro, které se ve stanu během chvíle udělalo, tvrdě spí.Vyšel jsem na zahradu a díval se na Louku, či Pláň, jak se travnaté ploše, která byla hned vedle našeho oploceného pozemku říkalo, z kuchyně ke mně dolétla vůně topinek a jako magnet mě přitahovala ke stolu Topinky totiž miluji dodnes, stejně jako pes Gregor. Vyběhl jsem po schodech na verandu, jako čistotný chlapec jsem se šel samozřejmě před jídlem umýt. Protože v chatě nebyla zavedena elektřina ani voda, což bylo naprosto cool pro moje kamarády, ovšem ne pro mě, jelikož jsem musel jezdit s dědou každé dva dny pro vodu k veřejným vodovodům, které postupně obec vybavovala visacím zámkem a my museli jezdit dál a dál.U funkčního hydrantu jsme natočili kanystry a na kárce je odvezli zpět do chaty. Právě z toho kanystru, jehož transport byl vykoupen potem a slzami, jsem si nalil studenou vodu do žlutého plastového umyvadla, vzal zubní pastu, na obalu si přečetl asi posté druhý díl příběhu kosmonautů Tuttiho a Fruttiho a vyčistil si zuby. Špinavou vodu, která zůstala po mé ranní hygieně jsem vylil na záhon, přestože to bylo zakázané. Ale růžím to evidentně prospívalo, každý rok nádherně kvetly. Konečně topinky! Vzal jsem si čtyři a zalezl s nimi do stanu. Michal se akorát probouzel.

„Na„ podal jsem mu jeden krajíc, „ Co budeme dneska dělat?“  

„Nevím, asi půjdeme k Sázavě, nebo do lesa“  Už jsem se viděl jak budeme běhat mezi stromy, jíst syrové houby, maliny a jahody, ležet v mechu a prostě se jen tak poflakovat po neznámých místech. Měl jsem rád ty výlety, když jsme se na celé odpoledne ztratili dospělým a žili si svůj imaginární život. Děda vyšel před chatu, a řekl nám: „kluci koukám že jste vzhůru, odpoledne se jedeme koupat na Slapy a po cestě vám něco ukážu.“ Zajiskřilo nám v očích, z předchozích zkušeností jsme věděli, že musí dojít k něčemu výjimečnému. Děda byl bývalý důstojník československé armády, partyzán a skvělý člověk, který uměl poutavě vyprávět o válce, kterou prožil. V okolí chatové oblasti znal snad všechny zajímavosti po Němcích, kteří zde měli velkou základnu. Byli jsme naprosto fascinovaní příběhy o hrdinství, které nám povídal. S odstupem času se mi sice jeho vyprávění zdá někdy dost nepravděpodobné, ale tenkrát to bylo úplně jedno, prostě jsme to chtěli slyšet, toužili jsme po příbězích a dobrodružstvích.

Nemohli jsme se dočkat odpoledne. Vyběhli jsme na louku, zkoušeli si kopat míčem na branky vyznačené kameny, když nás to omrzelo, vlezli jsme do bujné lísky, rostoucí kousek od zahrady známé operní pěvkyně Štěpánky Štěpánové a hráli si na raketu. Jeden z nás byl pilot, nevím proč, ale vždycky to byl Michal, a druhý, případně třetí z nás se postavil na spodní větev a skákal, aby byly pohonné hmoty načerpány a raketa mohla vzlétnout do atmosféry. Raketa však toho dne nebyla schopná odstartovat. Michal na mě z kapitánského můstku pokřikoval, že musím pumpovat víc: „už to naskakuje, dělej!“ Skákal jsem na větvi jako blázen, jelikož jsme byli jen dva, pilot a já, raketa se na chvíli odlepila od země, ale nevzlétla. Potřebovali jsme ještě někoho na druhý motor, ale v této věci zdatnější Petr, který bydlel o ulici níže, byl zrovna s rodiči někde na tenisovém turnaji.

Dopoledne uběhlo rychle. Konečně byl oběd, babička na plynovém vařiči od pánů Propana a Butana vykouzlila úžasné jídlo, doteď nechápu, jak to mohla dokázat. Rychle jsem se najedl, Michal už postával před červeně natřenou brankou. Vyšli jsme ven, děda slavnostně zkontroloval, zda máme oba v tašce plavky a ručník.“V pořádku“ řekl, zachrastil klíčky od auta Žiguli 2102 z Togliati a jelo se.

Dědeček oblečen v plátěných kalhotách, košili a čepici, nás kvůli bezpečí posadil na zadní sedadlo. Vždycky měl o nás strach a cítil velkou zodpovědnost za naše životy. My si dali pod zadek leskymo, protože sedadla byla z koženky a ve vedru, které panovalo ve voze se nám na ně lepila stehna. Děda nastartoval, ještě než zařadil otočil se k nám: „Ne abyste otevírali okénka, průvan by mi mohl způsobit bolestivý zánět ucha, nebo kdo ví co ještě, víte jak to dopadlo minule“ „Ano“ poslušně jsme zakývali hlavou.

Cesta k přehradě trvala maximálně půlhodinu jízdy, ale v autě bylo po chvíli takové vedro, že se nedalo vydržet. Přes přísný zákaz někdo z nás otevřel na malou škvírku okénko, abychom mohli dýchat. Nalepili jsme se co nejblíže ke zdroji a pokoušeli se ochladit a lapnout trochu čerstvého vzduchu.

Seděli jsme v autě jako v taxíku, projeli jsme celou chatovou oblastí a pomalým tempem v zájmu bezpečnosti samozřejmě, jsme se vydali směrem k přehradě. Minuli jsme památník válečným obětem, kam jsme chodili tajně kouřit. Potom děda sjel ze silnice na polní cestu a tam zastavil. „Jsme tady“, vystoupili jsme z auta a vydali se dál hustým lesem. Doteď nechápu, jestli přesně věděl kam jdeme a nebo to, co jsme objevili byla náhoda. Za hustým porostem, kterým jsme se jako partyzáni prodírali se najednou objevily ruiny nějakého stavení. Pobořené zdi porostlé mechem, vysklená okna, působilo to pochmurně a tajemně.     O něčem takovém se nám ani nesnilo. Měli jsme měli oči navrch hlavy a myslím že nejenom my. „Opatrně“, řekl děda, „může tam číhat nebezpečí. Musíme chvíli pozorovat objekt“. Zalehli jsme všichni tři do houští a sledovali podle dědových pokynů trosky. Nedělo se nic a já se začal ošívat. „Děláš bordel“, zašeptal Michal. Uklidnil jsem se, ale do nohou mě štípalo jehličí, brouci mi lezli do trenek. Ležel jsem na zetlelé větvi, která byla vlhká a tlačila mě do břicha. Ale vydržel jsem to, vedle mě rostl šťovík, ještě že tak. Nudné čekání jsem si zpestřil jeho žvýkáním.

Konečně se děda ztěžka zvedl: „Půjdu první, vy tady počkejte“. Pomalu se vydal na průzkum. Šel v předklonu, aby ho nemohl zasáhnout nepřátelský odstřelovač, který se zajisté někde poblíž skrýval. My čekali napjatí a bez dechu jestli už konečně uslyšíme výstřel. Něco se hýblo na pravé straně od nás. Michal se na mě podíval a ukázal na dědu, který zvuk neslyšel. „Nevidí ho, půjde po něm ze zálohy.“ Pošeptal mi tak potichu, že jsem rozuměl pár slovům, ale dal si dohromady co má na mysli. „Musíme jednat, zachráníme ho“ Pomalu, téměř neslyšně jsme vylezli z úkrytu a vydali se po zvuku. Plížili jsme se po zemi, ostružiny nám drásaly nohy a břicha, ale bolest jsme nevnímali. Najednou byl před námi. Stál u stromu, přes slabé paprsky slunce pronikající skrz bujnou vegetaci lesa jsme měli jen matnou představu, jak vypadá. Prostor před námi byl zřejmě zaminovaný, ten člověk byl v předklonu a minohledačkou prozkoumával terén. Na zádech měl batoh a jeho oblečení splývalo s okolím. Když se vydal směrem k dědovi, který stále procházel opatrně rozvaliny, nemohli jsme už ani vteřinu čekat. S hlasitým pokřikem, nedbaje nebezpečí jsme se rozběhli k postavě. Nahmatal jsem klacek, pořádnou sukovici, a věděl jsem že ho přetáhnu po hlavě jen co budu blíž. Byly to tak tři kroky než jsme se na něj dívali z blízka. Napřáhl jsem se a v poslední chvíli si to rozmyslel. Michal se také na v poslední vteřině zastavil. Před námi stál houbař, leknutím mu vypadl z ruky košík plný hřibů. Minohledačka, se rázem změnila v hůl, kterou si starší pomáhal při chůzi a nadzvedávání větviček aby našel ty nejlepší kousky, mu vypadla o chvíli později. Stáli jsme tam všichni bez hnutí, jako v nějaké časové smyčce, vyděšení tím co se stalo. Děda vyburcován šíleným křikem, běžel k nám, tentokrát jako člověk vzpřímený. Nedbal nebezpečí, prodíral se křovím, kterým jsme se před chvíli plazili, přeskakoval spadlé kmeny stromů. Doufali jsme, že vyndá v kapsy pistoli, že na něj namíří a zmáčkne spoušť, jenže se to nestalo, děda žádnou pistoli ani jinou zbraň samozřejmě neměl. Když viděl, že jsme tři, vyděsil se ještě víc. Měl ale zvláštní dar na řešení prekérních situací. Rázně zavelel: „jednotko! ústup, objekt je plný nepřátel, hlavy dolů a rychle se stáhnout do obraných pozic, zajatce nebereme!“ Houbař poklekl přímo do vysypaných hub, které rozmáčkl koleny a sepjal ruce. „Nezabíjejte mě prosím“ zaúpěl. Děda mu už nevěnoval pozornost, očistil si košili, otřel orosené čelo, na které se mu nalepili mušky a jiný hmyz a poslal nás  směrem, kde tušil auto. My začali utíkat, tedy vlastně vyklízet pozice, děda běžel jako poslední, podle jeho slov nás kryl, ale bylo to tím, že nám nestačil. Naposledy jsem se ohlédl za houbařem, který se ztěžka zvedal ze země a hrozil nám holí, vzdaloval se, až jeho postava zmizela ve změti stromů.

Trvalo dlouho, než jsme se vymotali z lesa. Děda svádět své bloudění na slunce, které neviděl přes koruny stromů, potom zase nemohl najít lišejníky, podle kterých by určil směr, nakonec jsme za to mohli my, protože jsme ztratili hlavu a běželi úplně na druhou stranu. Když konečně objevil polní cestu spadl mu evidentně kámen ze srdce. Dlouho roztřesenou rukou hledal v kapsách klíče, když se mu to povedlo naskočili jsme do  rozpáleného Žigula, než nastartoval byla to věčnost. Když se mu to konečně povedlo, vycouval takovou rychlostí, až se za autem zvedal prach. O pár kilometrů dál zastavil u krajnice, otočil se na nás a řekl:

„Chlapci, jsem na vás hrdý, zachránili jste mi život. Tady jste viděli jasný příklad neopatrného jednání nepřátelského průzkumníka, naštěstí všechno dobře dopadlo, záškodník a narušitel hranice byl zlikvidován. A teď se jedeme za odměnu koupat“. Véfš, kýchl „ kdo z vás vy parchanti nechal otevřené okýnko?“