Neukázněný kafař

   Stál u kuchyňské linky a umýval nedělní nádobí. Dělal to bez chuti a elánu, ale přece jen měl konec na dosah ruky. Nedá se říct, že by měl k této práci úplný odpor, ale nadšený z ní nebyl ani náhodou. Určitě by přivítal, kdyby ji udělal někdo jiný. Ale kdo? Nutit někoho? Prosit? Raději to udělá bez zbytečných řečí sám.

   Na druhé straně jsou ale práce, kterých by se nechytl, i když by je alespoň trochu uměl, ani kdyby mu za ně platili. Tak například luxování. Už ten zvuk mu dělá zle málem jako zubařská vrtačka, ale skutečně jen málem. Nebo umývání oken. Když žil na vesnici se svojí maminkou a přišlo jí u toho špatně, tak to za ni dodělal. A ve svém bytě žil řadu roků úplně sám, a musel to zvládnout. Ale jako ženatý ani za nic na světě.

   Jeho manželka právě procházela kuchyní do obývacího pokoje.

   „Ani, dáš si kávu?“ zeptal se.

   „Myslím ne,“ odpověděla znuděně.

   „Budu si za chvíli dělat kafé pro sebe, tak se vyjádři jasněji!“ vyzval ji pro jistotu znovu.

   „Leo, tak nedám, a dej mně pokoj! Že ty mě musíš za každou cenu rozčilovat s pitomou kávou. Neskutečné!“ odvětila příkřeji a zavřela za sebou dveře.

   Leoše již dávno takové výlevy nevyvádějí z míry. Zvykl si. Dalo mu to dost práce, ale naučil se s tím žít a nad to povznášet. Vytvořil si ve své duši jakýsi pomyslný krunýř, kterým odráží její ostny. A skutečně to nebylo v minulosti vůbec lehké, ale píle, ta zdolá míle.

   Umyl mastnou pánev jako poslední kus nádobí. Vypustil a opláchl dřez, narovnal záda, spokojeně nadechl a vydechl.

   Nyní už mi nic nesmí zkazit nedělní odpoledne, pomyslel si.

   Nachystal kávovar a pustil magnetofon, ze kterého se nesla prostorem jeho oblíbená country. Zalil kávu a postavil si ji na stůl. Vtom otevřela dveře jeho žena a zvolala. „Jé, tys mně tu kávu přece jen udělal? Já někdy ani nevím, jakého mám hodného chlapa.“ Zasmála se a odnesla si jeho šálek do obýváku.

   Leoš zkoprněl. Měl by nadávat, ale nebyl schopný slova. Chtít vychovávat ke slušnosti dospělou ženu by považoval za sisyfovskou práci. Podrazilo mu to náladu, ale nezlomilo.

   Nedám se psychicky zdeptat kvůli jedné kávě, řekl si v duchu a začal chystat na další. Teď mi ji už nikdo nevezme, ani kdyby čert na koze jezdil, ujišťoval se.

   Za chvíli stála na stole voňavá černá káva. Laskomně na ni pohlédl a v duchu se olízl.

   Vtom se ozval u dveří bytu zvonek protínající nedělní ticho. Chtít, aby šla otevřít jeho žena ležící u televize, to by se musel stát veliký zázrak. Proto šel a přivítal tchyni. Podle času jasně vytušil, že to zvoní ona. Dal jí nazouváky a šel před ní do kuchyně. Pochválila jej, jak je šikovný, že už má umyté nádobí. On si pomyslel, že je spíš hloupý, ale mlčel.

   Když babička uviděla na stole čerstvě spařenou kávu, usmála se a zahlaholila – „Ja, ty jsi hodný chlapec. Určitě jsi mě viděl z okna a tak jsi dobrý, že moje kafíčko už stojí na stole. Nebudeš se, Leošku, zlobit, když si to vezmu k televizi do obýváku? Že ne.“ Nečekala na odpověď a učinila, jak řekla.

   Nééé!! Křičelo to a vřelo v něm. Věděl s jistotou, že musí mlčet. Kdyby jí něco řekl, riskoval, že by to bylo hodně sprosté a pro nedělní odpoledne naprosto nevhodné. Stál a zatínal zuby. Možná se chtěl i probudit ze snu, ale to by bylo marné přání.

   Dveře od pokoje se tiše zavřely. Postavil se k lince, a unaveně se opřel o její desku oběma rukama.

   „Já se na to vy….!“ ulevil si.

   Asi by měl počítat do sta, nebo raději do milionu, aby se uklidnil. Místo toho jen tiše stál a tupě hleděl skrz obkladačky někam do nekonečna času a prostoru. Tam někde marně hledal útěchu.

   ,Leo, dej se do klidu! Stejně je ti to pendrek platné.´ uklidňoval divoký tok svých myšlenek. Zaváhal, zda si má vůbec udělat další kávu. Ale koho by tím vlastně vytrestal? Jedině sám sebe. A to zas ne! Natruc si tu kávu udělám, a nikdo, nikdo mi ji nevezme. I kdyby došel sám rohatý, tak mu ji nedám. Leoš se zamyslel, zda může ještě přijít někdo, z jehož strany by hrozilo nebezpečí, že o kávu přijde. Na nikoho takového si nevzpomněl, a navíc se vysmál sám sobě. Ty naše soudružky, říkal si, mě naučí vidět zlé duchy tam, kde po nich není ani slechu. Na druhé straně… kdoví?

   Přiotráveně se dal do přípravy své třetí kávy. Když ji stavěl na stůl, vešla jeho žena. Podívala se na šálek a zaryla ostrý pohled do jeho očí.

   „Ty ses už asi zbláznil, nebo co?!“ vyjela po něm.

   „Co je ti?“ řekl vyjeveně.

   „Mami, slyšíš to?“ volala průzorem otevřených dveří do obývacího pokoje. „Tak on se ještě zeptá, co mně je! Uvařil si, už ani nevím, kolikáté kafé, a že prý co mně je!“

   „Ale děcka, nehádejte se! A jestli se už mermomocí chcete hádat, tak s tím počkejte, až já odejdu! Víte oba, jak mně to dělá zle,“ ozvala se babička.

   „Mami, to se ti lehko řekne – nehádejte se! On ale potom kňučí s vysokým tlakem, a co já vím, s čím ještě. Počkej, nech mě mluvit! Víš, co mně onehdy řekl? Tak se drž, ať nespadneš! Řekl mně, paranoik jeden, prý ho psychicky zabíjím. Není to hrůza?!“ ukončila svoji „chvalořeč“.

   „Leo, to by sis ale k Aničce dovolovat neměl! Ona tě má doopravdy ráda a myslí to s tebou moc a moc dobře. A skutečně mně velice záleží na tom, abych vaše hádky nemusela poslouchat. Tak se ovládej a buď hodný chlapec!“

   „Vy ale vůbec nevíte, o čem mluvíte. Já jsem z těchto káv ani neochutnal. Vždyť jste si je vzaly vy dvě. Mám snad právo si v neděli odpoledne vypít jednu kávu, když jsem tři uvařil,“ hájil se Leopold.

   „Ty jsi ale opravdu praštěný. Já jsem ti řekla, že kávu nechci, tak proč jsi mi ji dával?! S tebou je domluva jak s nemocným koněm, víš?!“ řekla vyčítavě Anna.

   „Pane Bože! Vždyť jsem nikoho nezabil řetazem!“ zvolal s bolestí Leoš.

   „Ale tak Aničko! Odpusť mu, a hlavně se nehádejte, dokud jsem tady. Až já odjedu, tak si dělejte, třeba i co čert káže.

   „Obě máte určitě pravdu,“ uzavřel znechuceně, vzal kávu a šel kouřit na balkon.