Lítosti papilár

Ložnice. Už nesloužila ke spaní. Uzamčená k tichu. Ořechová stěna v sucích nostalgicky praskala po starých časech. Paní Marie došila spodní prádlo a utřela velký stůl pod oknem. Na hlavy položila elegantní klobouky a do vlasů vpletla různobarevné mašličky. Zavřela jim pak oči, velké řasy se zbytky prachu mířily do prostoru pokoje. Obrovské hodiny tikaly obvyklé spokojené odpoledne. Při posledním výdechu otevřelo nebe náruč, chrčelo rádio. Pěkné povídání. Někdo se potýkal s nedomykavostí hlasivek. Syn nahoře v podkroví zvolal směrem ke schodišti a tak poprosil matku ať tolik neklape s tím starým šicím křápem.

„Mám u sebe dvě přítulné přítelkyně,“ a pohladil po naježeném hřbetu dvě černé kočky promrzlé z minulé noci.

„Konečně,“ zašeptala matka. Spokojeně sešlápla pedál. Venku zakuckal autobus. Řídil ho veselý řidič. Lidé postávali i na schůdcích a drželi se co nejblíže k východu. Do skla se opíralo vycházející slunce silou Atlase. Konečně je tady, jehla se zastavila nad uzounkým fiží. Žena vstala a šla otevřít dveře. Další krásná panenka !

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem a posadila do rozložité kožené sedačky.

—

Magma. Horká slova staré ženy. Vytékala jí z úst, která dlouho trpěla nemluvností a sypala z nich nevědomky cukr do kouřící kávy. Skřípala zuby. Tak tohle je ona? Sliny v koutcích se jí leskly, hřbet ruky pokryt skvrnami nemoci odpuzoval a bránil v pohlazení. Tak tohle je ona? Ano, tahle hromada masa, krve a šlach je ona. Magma zklamaně pokynula na číšníka, aby jí přinesl popelník. Povšimla si totiž nervozity a třesu prstů spolustolovnice a její neustálé ohlížení se po ostatních boxech s kuřáky. Mladý muž postavil popelník mezi šálky. Nato se mladá žena, magma, zvedla se a omluvila. Na toaletě si namalovala rudé rty ještě důrazněji a dlouze se dívala do zrcadla. Je konec. Konec pevné naděje na uskutečnění plánu. Sen se rozplyne. Pak dýchla na sklo a nechala zamlžené. Posměšně se otočila na příchozí. S vyhrnutou sukní zkoušela volnost toalet. Jak jsou lidé nechutní…schovala rtěnku do kabelky. Zpět se už nevrátila. Vyšla ven, zamávala na první taxík a vjela do rozrušeného nočního města. Paní. Na konci cesty poklepala taxikáři na rameno a podala mu bankovku. Muž poděkoval a řekl: „Tohle je pěkný zapadákov, dejte na sebe pozor. Já bych sem nešel ani s pistolí za pasem.“ Žena se pousmála a pomalu vykročila do tmy.

Automatizace. Všechno se dá naučit i jít podle bledého svitu měsíce a neklopýtat při tom po hrbolaté cestě. Popaměti. Všechno se dá naučit. Být podezřele lyrický v odpovědích na atak pohledů, opatrně kynout bradou a hystericky se podivovat, že si vás nikdo nevšímá, nikdo neosloví, neptá se kam jdete bez kabátu prostovlasý a ve špatných botách. Terén byl kluzký. Večer sprchlo, dýchavičnost, pachtění dlaní a ťápoty špíny ulic zůstávaly i na podlaze restaurace, v níž stará žena ještě sedí a čeká až se magma vrátí. Stále se otáčí až do pozdní noci, když už je jasné, že dnes nepromluví. Vstane, zaplatí a vyjde na chodník ven. Rušnou ulicí přechází bezmyšlenkovitě, chtěla jí toho tolik říci a vysvětlit všechny svoje mrzutosti. Podle scénáře, vyrůstat a vrůstat do kořenů. Proč tedy náhle odešla? Nerozumím tomu, jedu přes celé město, strávím tolik času zbytečnostmi. Vtom pocítí náraz a krev na špičce jazyka. Troubení a vzlyk. Šofér je otřesen: „Ta baba mi tam vlezla, nemůžu za to, nemůžu!!!“ křičí na všechny stojící auta a pěstmi jim mlátí do kapot. „Nemůžu, sakra! Věřte mi!!!“ Odpovědí mu bylo bezpočet troubení. Lidé se vraceli ze zaměstnání domů, dívají se významně na hodinky a na zdržovací přechody. Zdržení. To je vrchol neslušnosti. Pomyslila si, přeci jen…takhle to přeci nechci, před tolika lidmi, to by bylo velmi podivné, a docela nevkusné, takhle na ulici, pomyslila si stará žena a pak upadla do bezvědomí.

—

Zeď. Magmou můžu být i já. Rozhlížím se na určeném místě. Mokré a rozbité cihly, kusy betonu a střech z bobrovek poházeny kolem, jako memento zašlé slávy bývalé továrny. Die Puppen Mutter, zbytek okrové krabice přilepený k trávě s odchlipujícím rohem, zubatými hranami šklebil se. Špičkou polobotky jsem obrátila cár popsaného papíru. Die Puppen Mutter. Podívala jsem se na hodinky. Ještě je čas, tak deset minut. Počkám tady, nechce se mi jít dovnitř, svírá mě úzkost z vody kapající z rezavých trubek, sténá přitom do ohlušujícího ticha smutné polorozpadlé stavby prázdná podlaha. Snad to nebude dlouho trvat. Příchod. Vidím jeho vysoký stín. Vezme mě za ruku a přes protesty vtahuje do vrzajících útrob budovy. Vidím světlo. V bývalé hale několik mužů hraje fotbal, stojí v kruhu a střídavě hlavičkují, odrážejí míč koleny či nártem. Když přijdeme blíž, přestanou a míč mi podají. Vykopnu jej a ten přeletí zeď. Smějí se, pak si oblečou na zemi položená saka a bez rozloučení odcházejí, rozplynou se.

„Co to má znamenat?“ otočím se na něj.

„Překopla si zeď, už není o co hrát,“ řekne zklamaně a pak mě přiváže ruku ke kovové liště, která jistí padající zeď. Za zdí leží v trávě starý okopaný míč. Nad ním se sklání strom, rozražený bleskem.

„Prosím tě, pospěš si, mám tak málo času,“ zaprosím a volnou rukou jej k sobě přitáhnu. Voní deštěm a výfukovými zplodinami aut.

Břeh

Purpurové stíny mezi listy hltaly lačně poslední světlo, které sem skrze žaluzie procházelo. Kniha se otáčela podle intenzity lehounkého vánku.

Doktor se dostavil za pár minut a nekonečně dlouho zíval. Pozorovala jsem jeho bílé zuby a nezvykle úzké rty. Nezdržoval mne příliš svojí odborností. Jen řekl: „Měla štěstí, auto nejelo tak rychle, náraz nebyl silný.“ Pozvedl obočí, podíval se na ni a bez dalších zbytečných slov odešel. Ona dívala se na mě poněkud vyčítavě, nepochopila, že jsem měla příliš naspěch, než abych se zdržovala zbytečnostmi. Ostatně jako ona, ale já jsem utekla první. Byla jsem magmou a ona starou ženou.V tuto chvíli jsme měly čas už dávno rozdělen.

Přivřela oči a mluvila: „Sedím na břehu řeky a chytám ryby na udici. Cítím za sebou vůni pečených jablek.“ Byla jsem spokojená, posunula jsem jí přikrývku až k bradě a odešla jsem. V noci jsem naštěstí usnula a probudila se šťastně do nového dne. Nade mnou se z police usmívalo marcipánové srdce.

Postel. Potažená bílým prostěradlem. Obě nesnášíme skvrny. Její strach se do mne rozpouštěl jako šumivý celaskon ve sklenici studené vody. Takhle to dál nejde, jsem slyšela pokaždé když jsem kolem ní procházela. Jana. Jako maják v rozbouřeném moři. Cítila jsem její obavy tak těsně, tak blízko, jako její kabelka Louis Vuitton opírala svoje šle a rámě o mé sako Dolce Gabana položené přes opěradlo kovové art židle.

„Ty chceš přestat být mojí dodávkou, cítím to,“ zasmušila se. Usmála jsem se při slově dodávka. Jak velikou dodávku bych musela mít, abych potřeby citů uspokojila. Vzala mě za ruku. Položily jsme se vedle sebe na studenou velikou postel a dívaly se do stropu. Plavé vlasy lechtaly mě do ucha, avšak mezi námi zůstávala společensky přijatelná mezera. Ta chvíle trvala příliš krátce na to, abychom se z ní obě mohly radovat. Znervózněla jsem.

„Teď mě nemůžeš opustit, zhroutila bych se, zničilo by mě to, potřebuji přísun emocí,“ zašeptala a hlavu mi opřela o rameno.

Cítila jsem se provinile a kývla na výtku.

„Počkám.“

Jana se schoulila do klubíčka. „Jsi tak hodná.“

Do pokoje se vsakovala naše nejistota a obavy z konce. Bylo však se ještě čeho se zachytit. Měly jsme jedna druhou. Prozatím. Ze suterénu se ozývala tlumená hudba. Soused jistě sedí v ohromném křesle a pouští staré gramodesky. Přehrávaly se mi v hlavě depešáci z dvojčete, který jsem tahala se spolužáky z gymplu, to zevlování po náměstí, trsání u fontány. Bylo to fajn. Tehdy. Večer jsem pak usínala v posteli a šťastná se probouzela do nového dne, ráno dobíhající přeplněný autobus. V posteli se tvoří nejbáječnější věci. Jana usnula. Otočila jsem se na bok a pozorovala její krásný obličej, hanbatě skrytý pod vrstvou make-upu. Plné rty měla pootevřeny. V tuhle chvíli jsem zalitovala, že nejsem mužem. Pohledem projížděla po štíhlé siluetě, oblečené v modrých džínsech a černém bolerku, které obepínalo bílou halenku. Uzel na temeni jí povolil a vlasy se jí vysypaly na polštář. Usmála jsem se znovu nad velikostí dodávky citů pro Janu, přikryla jsem jí a potichu odešla. Hodiny na radnici odbíjely půl desáté. Hluchá tma, rušena jen hulákajícími výrostky z radniční vinárny, když jsem usedla na lavičku u fontány na náměstí natáhla moje nohy a milostivě pustila dvojče. Hlavou mi ostře prohrávalo Strange love.

Zpoždění

Napiš mi prosím, jak ti chybím a já ti odpovím jak ty chybíš mně. Text vylézal jako užovka, zobrazoval na displeji červeně zbarvená písmenka, vesele z nejnovějšího typu mobilu. Nevěděla jsem, jak se mám zatvářit. Naštěstí už přijížděl autobus městské dopravy. Sedla jsem si vedle muže, kterému z velikého nosu trčely černé chloupky. Byl vcelku nehezký a trochu zapáchal, ale už se mi nechtělo přesedat. Za chvíli budu stejně vystupovat. Zkoušel započít hovor. Po několikerém mém odmítavém hm přestal a ten svůj nos zabořil do okna. Rozplácl ho jako želé na dortu. Na skle po jeho masitých rtech zůstávala stopa jako po slimákovi.

Spolu s ostatními jsem se cpala k východu, v jejím okně z dálky viděla gumová záda. Zazvonila jsem. Za dveřmi se ozývaly šoupavé kroky. Otevřela pomalu, ústa roztáhla do širokého úsměvu, položila ruku na mé rameno a s radostí zvolala: „Pořád jsi krásná panenka, pojď dál!“ O patro v ústech se opřel zvuk zamykajícího klíče v zámku a pak těžce spadl na jazyk, do hrtanu a nakonec do žaludku. Před očima se mi rozehrála kompozice tance ostříhaných panenek paní Marie d-dur Die puppen Mutter s muži z masa a kostí. Viděla jsem jejich široká záda a gumová ňadra figurín. Trochu jsem našpulila pusu. Paní Marie zářila spokojeností. Každý někam jede a otvírá dveře a zavírá okna. Světje jedno obrovské místo k přesunování věcí a zavírání oken.

Lítosti papilár

Opřenými lokty vtékalo napětí až do čáry života na mé malé dlani. Viděla jsem ji poněkud tenčí, než se mi zdála včera, když se zdálo být všechno v pořádku, a Ona se tolik snažila pomoci. Všem. Naproti mně seděl mladík se zpocenými dlaněmi. Neustále třel hladkou tabuli stolu a pošilhával po vnadné spolusedící s úžasnými kozačkami. On, veliký a urostlý mě vyzval, abych si stoupla a vyzpovídala jsem se z prohřešku. Mlčela jsem. Vyzval mě, abych se tedy postavila před všechny, co seděli v kruhu na židlích. Dnes se mi nechtělo nic zdůvodňovat a rozebírat ani sny. Chtěla jsem být doma ve své bílé velkolepé kožené sedačce. Rozvalovat se a dívat se na gumová záda. Mlčet při tom, nic neříkat. Jsem jiná.

„Snažila jste to vzít do svých rukou!“ osočil mne.

„To ne!“ bránila jsem se. „To vzniklo spontánně!“ Nic jsem neurčovala, samo to plynulo. Dlaně se mi potily jako neukojenému mladíkovi naproti, který teď pro změnu pátral po výstupcích mých klíčních kostí.

„Copak je to tak nesrozumitelné?“ nerozuměla jsem tomu co si ostatní šeptají ani co On říká nahlas. Bylo mi to jedno. Bez dovolení jsem si sedla zpět na své místo.

„Na něčem jsme se domluvili, tak jste se podvolila i vy. Celkem jste to zkazila, tenhle řetěz, Ona kvůli tomu málem obětovala svůj život,“ řekl On a něco zapisoval. Ona a On, terapeuti našich životů.Tohle je přeci nesmysl. Život se přeci nedá naučit podle sešitů a knih.

Měla jsem v kapse její přiznání k dobrovolné smrti, ale copak to teď mohu vytahovat? Vysmáli by se mi a možná i vyhodili na ulici. Bylo mi lépe, tak, zakukleně jsem se tvářila a tak jsem obviněna, ale nepociťuji žádný strach. Jako bych najížděla na dálnici a otevřela se přede mnou široká pláň s malým kostelíkem, v malé vesnici s kouřícími komíny. Vy ho vidíte jen koutkem oka, slyšíte jak bijícímu zvonu sluší spravedlnost, a v pocitu úlevy pak vmanévrujete mezi ostatní spěchající auta a jedete někam do centra. Jen ten zvon v srdci drží takt a rytmus. Tolikrát se předříkávaly takové příběhy, až jsem se za ten svůj styděla. Můj stud se vznášel půl metr u nad zemí a lechtal ostatní hříšníky na kolenech. Teď ho nechci vysvětlovat, stejně je to zbytečné, poslouchám ty ostatní a vmanévruji se do pomalejšího pravého pruhu. Nepředjíždím. Zvonu sluší spravedlnost, snažím se spolu s ostatními zahnat černé myšlenky, ale zůstáváme stát a zarazili jsme se….On zajel do seznamu a vybral mi jinou, poslal mě zpátky k Barykovému dřevu, tak jsem si mohla být jistá. Neprotestovala jsem. Snažil se. Nakonec jsem se těmto pokusům oddala dobrovolně. Pak stejně odejdu. Život se nedá naučit.

Barykové dřevo

Lidé jsou jako kružnice, a do svých průsečíků zachytávají bloudící body. Body do sebe naráží jako částice, a podle polarity a únavy materiálu jsou někam vedeny. Rozčarování. Je to jako když slyšíš kousek písničky v rádiu, a nerozumíš ihned celému textu, pak si jej úsilím zjistíš a jsi zklamán. Nebo nerozumíš cizímu jazyku a překladem zesmutníš. Šetři se zjišťováním. Nevidět neslyšet interpreta snažení. Neznám se, střídají se ve mně pocity z objímání širé pláně, suchost popraskané kůže na rukou z přetopeného městského bytu nebo peklo z prázdnoty postaveného domu s malým počtem nábytku. Cítíte vápno z nových zdí, podlaha je dosud měkká a střecha bez patiny. Kožená sedačka voní s borovým dřevem u předraženého krbu. Kroky se rozléhají po poloprázdných chodbách, čekající na dosud nenarozené hlasy. Venku je stále zima. Uvnitř hledám menší chodby. Vracet se k sobě. Obloukem. K barykovému dřevu. K kořenům révy, k vínu.

Převracím oči, převracím je vždycky, když se mi něco nelíbí. Tento zlozvyk mám již od školy. Jsem usazena. Dávám si ruce na kolena. Po chvíli si přehodím nohu přes druhou, ukážu stehna a krapet kopnu vedle sedícího do kolena, jehož jsem pojmenovala Laurel. Záhy se ukáže, že jsem si v popatření jeho fyziognomie nemýlila. Laurelův příběh je věrohodný obrazem smutného obličeje. Musím se držet, abych nepropukla ve srdečný smích. Brání mi v tom můj příběh, který je tak luxusní, že se za ty ubožáky až stydím. Stydím se s nimi. Ale před kým? Je tu jen terapeut a jeho asistentka. On a Ona. Na něm mi vadí jen to, že za každou větou se široce usměje. I když se mluví o smrti, incestu a chlastání. Za svojí větou se usměje, u ostatních vět pokorně mlčí. Stydím se, že tu jsem, proklínám sebe a proklínám svoji lékařku, že mě nutila sem jít. Nejraději bych jí kopla do kolena také. Bývalý kriminálník má plné rty a líbí se mi. Laurel se rozpláče, líčí jak je šíleně sám a přes víkend napochodoval přes malometrážní byt asi sto kilometrů. Naproti mně sedící brunátný filozof a bez okolků veřejně přizná, že je sráč a hajzl. Pak rozhodí ruce a všem nám vynadá, že se máme radovat ze života a nebabrat se v minulosti. Přitom mu řečiště žilek ve tváři bublá s islandskou exotikou vřídel, s kriminálníkem pokrčíme nos a významně se na sebe podíváme. Fakt má tu pusu pěknou. Přehodím si nohy, vedle sedící asistentku nekopnu a začnu si malovat na přistavivší papír. Další muž s humpolácky hustým obočím a pisklavým hlasem celou procedůru prosmrká a uspává nás svým výzorem. Pak je tu jeden, co vypadá úplně normální. Ke konci nás terapeut požádá, abychom zavřeli oči, položili ruce na kolena a pevně zatlačili nohy do prošlapaného koberce barvy bordó, boty na zem a představili si, že jsme pevně zakořeněni a máme to cítit. Zavřu oči, roztočí se mi hlava a kupodivu cítím jen tlak na zadku. Raději je otevřu a počkám na ostatní, pak nasáklá kouřem z cigaret ostatních klientů oblékám černý kabát a mizím v rušném městě. Barykové dřevo. Obruče. S obručemi se mi vždy vybaví něco pohoršlivého, nemohu si vzpomenout na nic takového, co by mě pevně ukotvilo a na chvíli zastavilo. Konzistence náhlého citu je lepkavá a nelze popsat dislokaci myšlenek kolem bodu, který se mi nacpal do průsečíku. Žádná futuristická nonšalance.

Sebevražda a blondýna

Ona mluvila něco o jablcích a ohni, a viděla rybáře. Chtěla bych být rybářem. Jako ona. Čekat na překvapení. Každý má rád to čekání na něco. Budu rybářem a budu chytat kapříky. Neznám povolené míry. Je hodně pozdě, zamířím do nemocnice. Z kufru vytáhnu polozmrzlou bonboniéru a přemluvím sestřičku na noční, aby mě ke staré ženě pustila. Po chvíli zdráhání povolí a sleduje mě chvilku u její postele. Dívám se jak sama čeká na třicetšest. Věří, že se vrátí. Třicetšest se vrátí, šeptá v intermezzích mezi bolestí.

„Za deset minut se vrátím a vy odejdete,“ řekne sestra a opustí místnost.

„Odejdu,“ kývnu. Život mi náhle připadal smutný jako poslední jahoda zbylá ve zmrzlinovém poháru se šlehačkou. Hořký jako pohár s grenadínou. Shrnula jsem z ní přikrývku, hořela, měla oči zavřené a nebyla už skoro v bílé posteli vidět. Nečekala jsem na nic a odešla. Venku už pršelo. Už projíždělo ulicí jen málo aut. Mávla jsem na taxík. Řidič s naježeným obočím se snažil o komunikaci. Nesnáším familiérní řidiče.

Otočil se dozadu a zase promluvil: „A že já jsem už vás někdy vez? Dozadu za továrnu s panenkami. Že jó? Starou paní prej srazilo auto, když vycházela z restaurace. Že taky někam leze sama, když je tak stará. Měl to od ní někdo kupovat. Lukrativní pozemky nó. A kampak to jedeme mladá paní?“

„Tam co minule, když si to tak pamatujete,“ řeknu příkře. Kdybych měla pistoli, tak ho snad zastřelím. Ať se mě na nic neptá. Ať mlčí.

„K tý továrně?“ řidič mě pozoroval ve zpětném zrcátku. Na čele se mu objevily dvě hluboké rýhy. Prý jsou to rýhy usilovného přemýšlení, kdesi jsem o tom četla.

„To jako fakt? Je tma už, no jak myslíte,“ ptal se znovu. Začala jsem gestikulovat ať přestane mluvit. Zmlkl a kroutil do konce cesty hlavou. Vhodila jsem mu bankovku na přední sedadlo. Otočil rychle stříbrného opla a vracel se zpět do klidného města.

Atlas

„Vítám tě sestřičko,“ dlouhé vlasy a vyšší ramena na mě vždy vrhala stín. Ale spolu se nám šlo mnohem líp, cítily jsme se jaksi silnější. Dřevo naplněné až po okraj studenou vodou vyplavilo její rozvlněný obraz. Obraz mého dvojčete.

Dlaně. Na nové atributy a prošlé exponáty nesahat! Všude cedulky a ohromné udivené obličeje. Plná ústa dekadence a plamenných vět. Noha mi visela ve vzduchu.

„Vidíš to taky?“

„No jo, vidím to taky.“

Lítost papilár hledala poslední třísku z barykového dřeva, s kázáním ji odpouštěla a naše malé soukromé ticho zašustilo staniolem od čokolády v kapse baloňáku. Zapomněla jsem na díru v kapse, na kolena už to nestihnu ani ona ani já. Konečně ten zatracený autobus s veselým řidičem otevřel ty pitomé dveře. Obě jsme vypadly na ocelové zábradlí. Bazén před námi zel prázdnotou. Na jeho dně se povalovaly zbytky gumových zad, je cítit pach spálené kůže. „Moje sestra byla opravdu hezká, víte paní Marie,“ stačila jsem jen říct, než jsem ztežka dosedla do černé kožené sedačky. Domem voněla purpura.

„To ano, ale prve vám vezmu míry.“

„Ach tak, prve mi vlastně musíte vzít míry.“ Oddechla jsem si. Prve se mi musí vzít míry.

xxx