Smlouva s Ďáblem 46. díl


8. srpna 2010, autor tonyend,



„Nechte mě domluvit sestřičko. Teď se někdy třepu já, ale fakt jen někdy po ránu. Napiju se piva, stačí mi vypít jedno a přestane to. Chcete říct, že mám cukrovku a ještě toho parkisona?“
„Ne! Cukrovku máš. Ale ty ruky, ty se ti budou třást patrně z pití. Měl by tě vidět pan doktor a poslat na odborné vyšetření. Cítíš se dobře?“
Nechápal jsem, co tu vyšetřuje.
Máš krev? Máš!
Tak babo jedna zvědavá, dej sem skleničku na moč, na hajzlíku ti do ní udělám čururů a padám do školy.
Podíval jsem se na ni docela uraženě.
„Cítím se skvěle!“
„Nechceš počkat na pana doktora?“
„Ne. Kdy se mám přijít ukázat? Jako se zeptat na výsledky krve, na ten cukr?“
„Ve středu. Příjdi raději ráno a klidně se nasnídej. To pro případ, kdyby tě pan doktor poslal i na jiné vyšetření. Zaklepej a vezmu tě přednostně. Já si tě budu, ty jeden uličníku, pamatovat…“
Krev mi netekla, shrnul jsem rukáv košile, oblékl kousavý, ručně pletený svetr od mámy, natáhl na sebe bundu a otevřel jsem dveře ordinace. Srazil jsem se v nich s Mengelem.
Rychle pryč!
 
Doktora jsem málem porazil, a bez pozdravu jsem pelášil na internát.
Ruce se mi ještě trochu chvěly, ale stačilo si zajít vypít jedno láhvové pivo do bufetu a třes byl pryč.
To je medicína. Ne patáčky z Hlohovce!
Uklidněn jsem si šel na snídani do jídelny.
 
Bílá káva voněla, nebyla příliš sladká a tři čerstvé karlovarské rohlíčky k ní krásně křupaly.
Seděl jsem u stolu s kluky, usrkával jsem kávu a ukusoval rohlík.
Na tácek odpadávaly šupinky z rohlíku. Karlovarské mi chutnají nejvíc s kakaem. Nebo jen tak, bez ničeho.
Za 45 haléřů je jeden a chuť má jak zákusek v cukrárně za tři kačky. Dívám se, jak kluci spokojeně pijí kávu a cpou do sebe rohlíky. Občas se někdo zakucká, když kousne do křehkého rohlíčku a vdechne z něj odrobinku. Druhý mu dá herdu do zad a pokračuje v křoupání. S velkou chutí jsem se nasnídal. 
Je týden školy.Těšil jsem se. 
Občas mě napadne nějaká kravina a provedu ji, aby se třída pobavila. Jednu mám na dnešek připravenou.
V časopise Svět socialismu jsem objevil velké, parádní foto.
Je to obrázek sovětského dělníka, určitě úderníka z některé pětiletky.
Stojí, utírá si pot z čela a u nohy má položené velké dynamo.
Buď je právě vyrobil, nebo je někam půjde zapojit.
Vystřihnu to a dám na nástěnku. Jen k němu připíchnu svoji poznámku.
 
FANÚŠEK DYNAMA MOSKVA … NA STADIONU AJ S MASKOTEM!
 
Po snídani si jdu na pokoj pro věci do vyučování.
Ve třídě nikdo není a tak přidávám k fotkám a článkům o Vítězném únoru 1948 svoji výzdobu.
Fotku sovětského úderníka s dynamem.
Hezky doprostřed nástěnky, takže to nikdo nepřehlédne.
Kluci si toho ale všimli, až když nám skončilo pondělní vyučování.
Koho normálního by zajímaly fotky a články velebící úlohu Lidových milicí, Ozbrojené pěsti KSČ, z mrazivých únorových dnů roku 1948.
Stáli před nástěnkou a řehtali se.
Kterýsi ukázal prstem na mne.
Kývl jsem hlavou, že je to má práce.
Do otevřených dveří třídy nakoukl soudruh ředitel Jurák.
Zlákal jej hurónský smích.
Pln zvědavosti nakukoval dovnitř a nechápal, čemu se kluci u nástěnky tak smějí.
Vstoupil do třídy a zamířil k nástěnce.
Nic zvláštního, co by vedlo u tak vážného tématu, jakým je Vítězný únor, ke smíchu neviděl.
„Co je tu k smíchu?“
Někdo ukázal na obrázek, který tam byl navíc.
Rozhrnul přihlížející kluky a podíval se zblízka. Zrudl vzteky a fotku s připíchnutou poznámkou ihned strhl a roztrhal.
Její kousky znechuceně odhodil na podlahu.
Změřil si nás přísným ohledem.
„Kdo to tam umístil?“
„Já.“
Otočil se za hlasem, který se přiznal.
„Wolf… Okamžitě za mnou s Učňovskou knížkou… Do ředitelny!“
Našel jsem učňovku a šel s ním.
 
Posadil se do svého koženého ředitelského křesla a vyžádal si učňovku.
„Píši ti výtku a zprávu pro rodiče. Dávej si na mně velký pozor! Ber to, jako varování.
Můžeš odejít a příští týden chci vidět podpis rodičů, že si zprávu přečetli.“
Odcházel jsem s výtkou a poznámkou, že znevažuji význam Vítězného února.
Tak to jsem docela klidný, nad tímto se naši nebudou moc pozastavovat.
Horší by určitě bylo, kdyby jim oznamoval, že jsem často opilý.
Ten Únor obhájím. Vždyť šlo jen o trochu srandy.
Ale srandy po Únoru 1948 prý už později nebylo.
Vrátil jsem se do třídy.
Kluci se zvědavě vyptávali, co mi řekl.
„Mám si prý na něj dávat velký pozor! A napsal mi do knížky výtku a poznámku pro rodiče.“
„On si na tebe zasedne, uvidíš… Přestaň provokovat. Co doma, co na to řeknou?“
„Vždyť já nic špatného neudělal! A doma? Nic nebude. Podepíší se a je to. Komunisti nejsou. Vítězný Únor neslaví. Jedině pátého února moje narozeniny…“
Bacha jsem si ale dával.
Soudruh je soudruh.
 
Ve středu před snídaní jsem  navštívil ordinaci doktora Mengeleho.
Také ve středu si k němu našlo hodně starých lidí cestu.
Starší měl rád. Pokecají si spolu o tom, vyslechne je, jak jim loupe v kříži, jak v noci asi nespávají, něco jim ale předepíše a bude se těšit, až se objeví příště.
S námi mladými takovou shovívavost nikdy neměl.
Čekárna se zaplňovala pacienty.
Mengele už ordinoval.
Sestra vykoukla a chtěla kohosi zavolat, aby šel za panem doktorem. Když mne uviděla, rychle změnila plán.
Ukázala na mě.
„Ty! Pojď dovnitř.“
„Odlož si věci na věšák a posaď se.“
Poslechl jsem ji.
Vysvlékl jsem si bundu, pečlivě ji pověsil za poutko pod límcem. Odložil jsem na věšák také kousavý, vlněný svetr, který mi uštrikovala máma a posadil jsem se v kalhotách a flanelové košili před Mengeleho.
„Mám si vyhrnout rukáv košile, chcete moji krev?“ 
„Ne, dnes není zapotřebí. Mám tu výsledky z laboratoře.
To číslo už není tak znepokojující, jako to první. Hodnota je 5.8, takže je viditelné zlepšení hladiny cukru. Ale ty výkyvy… No drž dál dietu, je to lepší. Za měsíc příjdeš zase. Ale… Od půlnoci nic nesníš a ani se nesmíš napít a musíš to vydržet.“
„Když budu mít velkou žízeň, tak snad hlt obyčejné vody…“
„Řekl jsem od půlnoci nic nepít, tak ani hlt vody! Uděláme glykemickou křivku a sám jsem zvědavý, jak dopadne. Jasné?“
Vstal jsem, že se obléknu a odejdu.
Zabrzdila mě ale sestra.
„Pane doktore, chtěla bych vás jen upozornit, že jak tu byl v pondělí ráno na odběr, tak se mu silně třásly ruce. Ptala jsem se, jestli mají v rodině parkinsona, ale prý nemají, nebo neví.
Ale taky mi řekl, že když si dá pivo, tak třes ustane…“
Mengele se na mě podíval přísným zrakem vojenského lékaře.
„Seď a opři si záda. Natáhni před sebe obě ruce a zavři oči.“
Opřel jsem se do židle, zavřel oči a natáhl ruce před sebe a držel, dokud neřekl, abych je dal podél těla.
„Klidně bys mohl v pekárně cukrovat koblihy. Tak moc se ti třesou ruce! Tak říkáš, že parkinsonovu nemoc v rodině nemáte? Hmm. Pokud mne paměť neklame, tak si vzpomínám, že jsi tu byl loni a tvrdil jsi, že si
"občas" vypiješ. Kolik, že jsi to vypil tehdy těch piv? A za jak dlouho? Vzpomeneš si na to ještě?“
Tož jsem tu kvůli cukrovce, nebo pivu?
Mám mu to povědět, nebo raději držet hubu? Ale co, řeknu to.
„No vypil jsem osmnáct piv za odpoledne v jedné hospodě. A nějaké pivo v pivovaru.“
„A to mi chceš říct, že jsi sám odešel na internát? Po svých!?“
„Já z hospody nešel na internát sám! Kluci se taky zvedli a odešli jsme, protože jsme už neměli víc peněz na pivo… Tak jsme šli…“
„To tě nikdo nemusel odnést?“
„Proč by mě měl někdo odnést, neměl jsem přece nic zlomeného, šel jsem normálně sám. Na internát to není zase tak daleko.“
„Já kdybych vypil osmnáct piv tak ležím pod stolem!
A ty tvrdíš, že jsi " normálně" sám odešel? To jsi ani jednou neupadl na cestu? Vždyť to není možné, to množství vypitých piv by možná odpovídalo tak třem promile alkoholu v krvi, tak co mi to chceš zase namluvit?“
„Ale já vám říkám pravdu, když jste to chtěl vědět. Motal jsem se, to jo, ale nic mi nebylo. Jen jsem neměl chuť k jídlu. Na večeři jsem nešel. Lehl jsem si a spal do rána. Jen nad ránem jsem měl, jako vždy, ohromnou žízeň.“
„Bodejť bys ji neměl! Tělo bylo silně dehydrováno. A co na to ve škole?“
 „Co by? Nic. Nikdo o tom nevěděl… Ráno jsem šel na snídani a do práce, jako jindy.“
Mengele zmlkl. Seděl na židli za stolem a jen kroutil hlavou.
Pak se začal hrabat v šuplíku svého stolu a vytáhl jakousi brožůrku.
Začetl se do ní a pak se na mě podíval.
„Dobře mě teď poslouchej. Položím ti deset jednoduchých otázek. Odpovíš mi na každou buď Ano, nebo Ne.“
Tak jsem dobře poslouchal, na co se mě ptá.
Z deseti otázek uslyšel devětkrát Ano, jen jednou jsem odpověděl Ne!
Podal mi brožůrku a řekl, abych si ji dobře přečetl.
To mi už dal druhou.
Ta první byla o cukrovce. Tato byla pro změnu o Alkoholismu.
„Jestli jsi nelhal a neděláš ze mě kašpara kvůli vojně, tak jsi právě odpověděl na jednoduchý test, jak jsi na tom s alkoholem.
Člověče, já se divím, že už nejsi na léčení! 
Vyšlo mi, že jsi alkoholik v prodromální, tedy česky, abys tomu rozuměl, v tak zvané  Rozhodné fázi.
A to je ti prosím, teprve sedmnáct roků!
Divím se, že ještě nemáš psychické náznaky poruchy osobnosti.
Já ti hošánku něco povím. Když budeš takto pokračovat, tak za dva tři roky se propiješ až do "k o n e č n é   f á z e!"
A snad rozumíš tomu, když je něco k o n e č n é.
Ale v tomto případě to nebude jako cesta v autobusu, kde ti průvodčí zavolá  Konečná, vystupte si, přestupte si na další spoj….
V chlastu je konečná prostě konečná. Stop, konečná, a není už doopravdy nic. Není žádný další spoj.
A ten konec alkoholika si nepřej vidět!“
Mengele se rozohnil, ale při poslední větě se vítězoslavně usmál.
Dostal báječný nápad.
Požádá svého kolegu, psychiatra Procházku, aby na učilišti přednesl osvětovou přednášku na téma Mladiství a alkoholismus.
Že ho to nenapadlo už dávno!
„Teď můžeš jít. A dobře si to přečti. Nahlas, aby to slyšeli i ti tvoji kumpáni z mokré čtvrti. Do školy se zajdu podívat, jak to tam u vás chodí…“
Vzal jsem si brožůrku o alkoholismu a poděkoval. Mlčky jsem se oblékl a vypadl z ordinace. V hlavě zněla jeho slova.
Jsi alkoholik v prodromální fázi a pij a bude konečná!
 
Cestou na internát mě humor docela přešel.
Šel jsem a najednou jsem zase dostal velký strach, strach z něčeho neznámého.
Byl jsem toho plný a nemohl jsem se takového zvláštního pocitu zbavit.
Zabydlel se ve mně.
Ale vždyť já ten pocit znám. Už jsem jej kdysi měl.
To ale nebyl strach, jaký jsem míval z pánů mazáků.
Toho jsem se dokázal zbavit sám.
Stačilo překonat obyčejný lidský strach a udeřit Orsága do ksichtu.
Rozbil jsem mu ten večer jaksepatří držku a strach dostali jiní.
Pro změnu ze mne.
Nestál jsem o to. Od té doby jsem nikoho nezmlátil, s nikým se neporval. Neměl jsem důvodu. Strach jsem musel překonat já sám.
Ale co s tímto. Jak se s tím mám porvat?
Toto byl zlověstný pocit.
Jako bych měl v mozku časovanou bombu.
Časový spínač je zapnutý.
Tak si tam tiká a odměřuje mi čas. Čas. Ale k čemu? Nebo ten pocit pramenil z toho, že já vlastně stále žiji dva životy?
Jeden doma a druhý tady?
Jeden Wolf je hodný a ten druhý Wolf je  špatný?
Tak co s tím nadělám, jak se s tím vypořádat, jak se porvat s něčím, co není vidět, abych se toho zbavil? Tak to vážně netuším.
Tak já jsem prý alkoholik!
Někdo je zloděj. Zloděj!
Vyslovení tohoto slova zazní vesele a rozpustile. Zloděj.
No bóže, tak něco ukradne!
A někdo je vrah. Vrah!
To zní docela dramaticky.Vrah.
Alkoholik.
Alkoholik!
Ale alkoholik je, jako vyděděnec.
Člověk s cejchem na těle i na duši. Budící větší hrůzu a hnus, než nemocný leprou.
Alkoholik, to zní hůř, než zloděj a vrah dohromady.
Kolik lidí kolem mne pije a jak ti pijou!
Proč se kurva dívají všichni jen na mě?
Proč nevidí a nemluví také o nich! 
To jsou alkoholici, ne já.
Takové byste měli vidět, co vyvádí, když si vypijou a ožerou se! Jak držkou mlátí o zem, když je z hospody vyhodí číšník ven, na čerstvý vzduch. To je tanec! Jeden takový tanečník pobaví náhodné přihlížející lépe, než dva tři, kteří budou nesehraní. Ale takový sólista předvádí výkon hodný prken Národního divadla.

Lhostejno, jestli předvádí své číslo před obědem, po obědě, před večeří, nebo po zavíračce.
                                                                                                                                                             entakový 
 Tančí na ulici pro jednoho diváka stejně ochotně, jako pro celou třídu z mateřské školky, která je právě na odpolední vycházce, nebo pro kultury chtivé občany, vracející se domů z večerního varhanního recitálu v nedalekém kostele Svaté Trojice.
Vidí tanečníka a zůstanou stát v němém úžasu před jeho kreacemi.
Tři pomalé nejisté taneční kroky dozadu.
Jeho ruce mávají, jako loukotě holandského větrného mlýna. Zastaví se a kymácí na místě.
Pak krok do leva, malý úklon do strany, madam, poklona jen pro vás!
Chce se honem narovnat.
Proto opakované úklony doprava na jedné noze.
Druhou nohu lehce pokrčí v koleně. Zbývá jen vyrovnat rovnováhu.
Ale šnek, ten mizera  zodpovědný za rovnováhu člověka, skrytý kdesi hluboko ve vnitřním uchu, tak ten po chlastu odmítá poslušnost.
Proto následují dva velmi rychlé kroky kupředu s hlavou skloněnou, jako býk před toreadorem.
Pak se rychle zastavit na místě.
Ruce mávají vzduchem, naznačují zdánlivě plavecký styl kraul. Voda ale nikde není. A finiš.
Poslední marný pokus srovnat těžiště těla. Hlava je na misce vah.
Zůstat stát, nebo potvrdit zákon o zemské přítažlivosti? 
Tělo tanečníka se předklání.
Ani kaskadér by nepadl držkou lépe do prachu cesty, na dlažbu chodníku.
Tohle ovládá jen  alkoholický tanečník.
Super podívaná to je, když  tančí pod nedalekým pouličním osvětlením. Lampa vrhá pitoreskní stíny a a tanečník občas  vrhne šavli pro a mezi diváky.
Na druhý den vám ale řekne, aniž by se začervenal, že šel normálně z hospody domů a těsně před domem se najednou z ničeho nic zvedl chodník a udeřil ho do tváře. Proto má ty boule a krvavé šrámy.                                                                                                                                                                             Já Já sebou po zemi nikdy nesmýkal.
Pokaždé jsem odešel z hospody po svých.
Že to bylo Cik cak ,to jo, ale přišel jsem vždy v pořádku.
Žádné boule, žádné odřeniny.
Tak se ptejte na chlast těch druhých.
Já jsem si pokaždé ve vší slušnosti vypil.
Tak je to.
Tak proto mám být ten alkoholik? To je mi tedy divný.
Když si myslíte, že piju moc, no tak vám udělám tu radost, a pití omezím.
Kořalka mi přestala stejně chutnat.
Blil jsem z ní poprvé a doufám, že to bylo i naposled.
Vína taky moc nevypiju, tak mi zbylo co, no jen to zlaté pivečko. Co je na tom špatného, že si sem tam nějaké dám?
A dám si závazek, že se neopiju.
Já vám ukážu!
Když budu chtít, tak se už neopiju a bude to.
Jo. Tak to musím provést.
A budu mít od vás klid, vy jedni rýpalové,
Celý školní týden jsem se neopil.
No tak vidíte, vy chytrolíni. Když se chce, tak to jde.
Stačí jedno dvě piva za den, jen tak, na chuť a zahnat žízeň.
                                                                                                                                                                                     V pátek V pátek na mne volala paní Kopečková, když jsem šel chodbou k vratům a mířil na vlakové nádraží, že mám u nich zase dopis.
Alespoň nějaká dobrá zpráva na cestu domů.
Výtka a zpráva pro rodiče v Učňovské knížce, byla pro změnu tou špatnou.
Tentokrát ale kecala. Dopisy jsem měl hned dva!
Mockrát děkuji, paní školníková Kopečková.
To je titul jak pro hraběnku.
Dopis od Eričky už poznám, podle jejího úhledného písma.
Budoucí paní, spíš soudružka, učitelka se nezapře.
Druhý napsal nevím kdo.
Strčil jsem je do brašny a šel na nádraží.
 
Přišel jsem tam docela promrzlý.
Sakra už aby bylo teplo a svítilo celý den sluníčko. Tyto zimní dny jsem nesnášel. Spíš neměl rád.
Slunce nikde a jen zatáhlá obloha nad hlavou.
Pořád šero. To je málo ke spokojenosti.
A z potemnělé oblohy padá sníh a v noci padají rekordní mínusové teploty.
Vlezl jsem do čekárny. Tady je fajn.
V rohu stojí velká železná kamna a sálá z nich příjemné teplo. Doufám, že bude teplo i ve vlaku. Prý jim teď zamrzá topení ve vagónech.
Čekárna je plná, jak v pondělí u Mengeleho.
Přišli i kluci, aby se zahřáli po cigaretě. Že jim to v tom mrazu chutná, to se divím. Jo cigareta u piva, to je jiná! To chutná cigaretka i pivečko…
 Co blbnu? Co mě to jen napadlo? Cigaretu už do huby nevezmu, to jsem řekl a slíbil Erice. A své slovo plním.
No jo, ale kolikrát  jsem si už kruci řekl, že se neopiju a zanedlouho jsem se opil… To pití, to je o něčem jiném, že bez něj nemůžu být a nevydržím se nenapít.
O cigaretě se mi ani nezdálo, ale o plném krýglu studeného piva s pěknou bílou čepicí ano. To je fakt nějaké divné. Ale teď jsem na internátě opilý nebyl.
Ono to nějak půjde. 
V čekárně zachrčel amplion.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička