Jiná by v tom vypadala jak pizda


30. září 2013, autor Eva,



Nemyslete si, že jsme jako náctiletý holky nechodily vyhastrošený a v outfitech, z nichž se naše maminky chytaly za hlavu. Naopak. Byly jsme tenkrát sešněrovaný bolševikem a aspoň v módě jsme chtěly vyjádřit svou svobodomyslnost. V oblékání se projevovaly dozvuky hnutí hippies a vystrkovali růžky pankáči, a tak se nosilo všechno možné, trička s odhaleným pupíkem, odrbané džíny do zvonu i roury, které se skoro nedaly navléknout přes chodidlo, dlouhé vícevrstvé sukně až na zem, boty na vysokánské platformě, kristusky, roztrhané kecky, kalhoty do pasu střídaly bokovky. Ale nebyly to ledajaké bokovky, musela vám trošku koukat škvírka na zadku. A také frčely křiváky a džínsbundy ověšené sicherhajskami, síťované barevné punčocháče a nechyběly ani vysoké gumové holínky.
Prostě všechno, co se nosí dnes, už tu kdysi bylo. Jediný rozdíl byl v tom, že kdyby si tenkrát někdo na sebe vzal tričko s Che Guevarou nebo Leninem, byl by za úplného idiota. Tehdy jsme milovali americkou módu, která je dnes už pasé. Ovšem komu tenkrát příbuzní přivezli ze zahraničí tričko s americkou či anglickou vlajkou či jakýkoliv kousek oblečení s hvězdami a pruhy, byl hotový módní guru.
Samozřejmě, že jsme v tom nemohli chodit do školy, protože soudruzi měli neuvěřitelně dlouhý seznam, co všechno nesmíte nosit (a taky dělat), a kdo to porušil, tomu vyhrožovali, že ho nepustí k maturitě. A tak jsme se vyřádili ve volném čase. Zejména na zábavách, kdy byli v kursu staří dobří Purplové, Sabathi, Zeppelini, Uriáši, Sladi a Sweeti a také Sex Pistols a Clash, bylo úžasné sledovat ten mix dlouhých vlasů a prvních pokusů o číro.
A protože se v té době nedalo nic „pořádnýho“ sehnat, byly všechny holky neuvěřitelně vynalézavé a vyráběly si módní doplňky samy. Pamatuji si, že jsem nosila náušnice vyrobené z kostek ze hry Člověče nezlob se, které jsem střídala s náušnicemi z kamenů na domino. Ovšem největší úspěch měly „ušní přívěsy“ vyrobené z kloboučků ze hry Kloboučku hop. Zavěšené na kousku řetízku od špuntu do vany byly úchvatné. Tyto nadčasové náušnice prošly pro velkou oblibu ještě inovací. Pomocí rybářského vlasce jsem přidala ještě jeden klobouček, který se pak pohupoval jakoby ve „vzduchoprázdnu“ a vypadalo to velice efektně.
Na krku jsme nosily haldy korálků a i obyčejných kožených šňůrek. Korálky pak převálcovala „růžencová“ mánie. Nevím, která z nás jako první objevila u babičky růženec a pověsila si ho na krk. My ostatní dívky jsme nezůstaly pozadu, prohrabaly jsme příbytky našich prarodičů, vzaly útokem prodejny církevní charity, a brzy jsme chodily ověšené růženci všechny. A čím víc se jich na hrudi dmulo, tím lépe.
A pak přišla doba „dudlíková“. Nebylo kamarádky, které by nevisela na krku sada kojeneckých dudlíků všech barev. A na šňůrkách všech barev. Móda dudlíků měla výhodu, že byly snadno k dostání. A také to byla jedna z mála věcí, kterou nám komunisti nezakazovali. Inu, dudlík je takový nekonfliktní módní doplněk. A navíc ho používali i čerstvě narození svazáci.
Na krk jsme si uvazovaly sametové stužky, na něž jsme opět zavěšovaly, co dům dal.
Naučily jsme se šít, protože to, co se prodávalo, bylo hrůza a děs. A to, co se nedalo podomácky spíchnout, jako např. džíny a podprsenky, jsme nakupovaly v Tuzexu. Protože také látky se špatně sháněly, kupovaly jsme v Řempu (to byly potřeby pro zahrádkáře) celtovinu a šily si z toho bundy. I praporovina byla velmi žádaná. Všechny kámošky obdivovaly mou červenou bundu ušitou z ukradené sovětské vlajky (byla odcizena mým kamarádem ze skladu národního výboru a nikdo ji pak nikdy nehledal, za krádež vlajky ve stavu visícím na žerdi by ho asi zavřeli, až by zčernal). Jo, a jestli se ptáte, kde se ocitly srp a kladivo, tak na bundu se nedostaly.
A co kosmetika? Nemlich to samý. Výběr byl prachmizerný. Některé holky si malovaly řasy černým krémem na boty, protože to bylo mnohem levnější. Tak daleko jsem nešla, přeci jenom jsem obávala o svůj zrak a řasenku si radši koupila. I na rtěnku jsem ušetřila, protože malování si rtů červeným lízátkem mě moc neodvazovalo, přestože holky tvrdily, jak si kluci při líbání pochvalují, že mají sladké pusy.
Kamarádky z ekonomky si stěžovaly, že nesmí nosit dlouhé nehty kvůli výuce psaní na stroji (pro nejmladší ročníky, to byly takový předskokani písíček). A také si je nesměly lakovat. Nevím, jaké výuce vadil lak na nehty, na gymplu jsme podobnou buzeraci ohledně nehtů neměly, a tak jsme si je krášlily ostošest. Ovšem prodávaly se jen laky v odstínech oranžové, červené, růžové a hnědé. Žádná divočina. A tak jsme si do bezbarvého laku lily inkoust, abychom měly modré nehty. Poměrně slušné sabath-nehty se dosáhly pomocí tuše (zase pro vás nejmladší, předtím, než vynalezli AutoCAD, se rýsovalo ručně na papír a používala se k tomu tuš).
Někde jsem si vyčetla, že když si vlasy polijete vývarem z cibulových slupek, získáte nádherný mahagonový přeliv. Samozřejmě, že jsem to musela vyzkoušet. Oloupala jsem čerstvé jarní cibulky a vyvařila šlupičky. Bylo mi sice trochu divné, že vývar je sytě zelený, ale doufala jsem, že to nějak zoxiduje do mahagonova. Výsledek byl velkolepý. Zářivě zelené vlasy by mně mohl závidět samotný Sid Vicious. Musela jsem si vyslechnout blbý narážky na vodníky, ale vydržela jsem to nosit několik dní, než jsem tu zelenou nádheru zase smyla. Když jsem si zanedlouho poté nechala ostříhat vlasy úplně na kraťoučko, moji spolužáci, když mě viděli, si prozpěvovali: „Chlupatý kaktus mám tak rád…“
I dneska, když vidím ty mladý holky, mám občas cukání na sebe navléknout něco hodně avantgardního nebo ujetýho. Vyléčila mě však slova mého známého Jardy. Jeho žena, zralá kyprá čtyřicátnice trochu mdlého rozumu, se nasoukala do šatiček a la Vivienne Westwood, macaté nožky v barevných punčochách jí zkracovaly martensky a takto vymustrovaná se zeptala svého drahého, jak v tom vypadá. Jarda vyprskl smíchy a sarkasticky ucedil: „Jiná by v tom vypadala jak pizda, ale tobě to fakt moc sluší.“
 
 
Z e-knihy Třpytkaři
 
 

 

 


 

 

 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička