Smlouva s Ďáblem 53. díl


13. srpna 2010, autor tonyend,



Po závěrečném Zdaru jsme mohli odejít na světnice.
Kolegové začali psát své deníky. Ptal jsem se o čem psát. Smáli se.
„Jen tam proboha nepiš, že usínáš jeden a ráno vstáváte dva! To ji v deníku nezajímá, že ti chybí ženská. Potřebuje vědět, co si myslíš o svém pití, jak to tady vidíš a co vidíš na sobě. Špatného i dobrého. Jen musíš psát. Každý den!“
„Je tady televize?“
„Není. A stejně, i kdyby byla, je v ní hovno k vidění…“
Kolega se rozhlédl. To hovno nikdo neslyšel, nikdo ho nepráskl, že mluví sprostě. Tady nás vedou k tomu, že každý musí být slušný, nesmí sprostě mluvit. Pak přestane myslet na chlast.
Jenže já znal tolik Slušných vzdělaných  lidí, kteří nemluvili sprostě a pili jak Dáni taky.
Umyl jsem se, vyčistil jsem si zuby a vypláchl pusu ústní vodou. Tak, a můžu jít spát. Co se mi bude první noc zdát, to se mi možná splní.
„Pane kolego a co to pyžamo co mám. Přes den jsem v něm a to v něm mám i spát?“
„Klidně spi. Když budeš chtít, tak ti je každý den klidně vymění. Prádelna jede na stodeset procent i díky nám.“
Stáli jsme u otevřených dveří a čekali na příchod sestry ke sčítáku.
Jednotliví velitelé světnic hlásili jméno a stav mužstva na pokoji.
Přišli jsme na řadu.
Velitel nahlásil své jméno a stav mužstva na pokoji.
Sestra si jej vyslechla a vytáhla detekční trubičku. Podívala se po nás a ukázala na mne.
„Pan Wolf si foukne!“
Proč bych si nefoukl? Vždyť jsem nic nepil!
 Nasadil jsem na konec trubičky plastový nástavec a foukal tak, až se mi zatmělo před očima, zavřel jsem oči, abych v nich neměl takový tlak a foukal do ní, jak sklář do své píšťaly. Místo skleněného výtvoru jsem nafoukl balónek a otevřel jsem oči. Hlasitě jsem si vydechl a podal ten komplet sestře.
Podívala se na trubičku a vytřeštila oči.
„Pane předsedo, podívejte se, no podívejte se na to se mnou!
O n  je tady jeden den a on něco musel vypít! Trubička je skoro hnědá, pane Wolfe, co jste pil, přiznejte se?“
Znejistěl jsem. Že by mně podstrčili použitou trubičku s pozitivním nálezem? To je blbost…
„Já nic nepil! Já nic nepil, tak nechápu, proč tvrdíte, že jsem pil!“
„Okamžitě do ošetřovny k odběru krve!“
Odešel jsem nasraný do ošetřovny. Chcete krev, jen si jí vezměte třeba kýbl. Já nic nepil!
 
Sedl jsem si celý vzteklý na židli a vyhrnul si rukáv pyžama. Sestra mi podala gumové škrtidlo, abych si jej utáhl na ruce.
Chtěl jsem je schválně přetrhnout, jako jsem to provedl v ordinaci Mengeleho. Guma však byla pevná. Stahoval jsem ji ze všech sil. Žíly mi naběhly tak, že je nemusela ani poklepávat. Vrazila mi do té největší jehlu a nechala krev téct do zkumavky.
Zkumavka byla plná.
„Klidně si naplňte, kolik chcete. J á  nic ale nepil. Nechápu, o co vám jde.“
„Máte štěstí, že tu jste první den. Můžete jít na světnici a nepřejte si, co bude zítra, až budeme mít výsledek z laboratoře…“
Vrátil jsem se na světnici.
„Tak ty vole co jsi vypil a kde jsi to vzal, vždyť tě přece prošacovali?“
„Pane kolego, veliteli, já vážně nic nepil…“
„To vykládej koňovi, ten má větší hlavu! Uvidíš ten tanec na skupině…Takový úvod tu ještě nikdo neměl, primář i Vamberková tě roznesou na kopytech!“
Neřekl jsem na to nic. Lehl jsem si a chtěl jsem spát.
Zmuchlal jsem si polštář pod hlavu a objal ho.
Má milovaná Eriko, dobrou noc!
 
 
Ráno byl o půl šesté budíček.
Po něm osobní hygiena. Umyl jsem se a oholil. Knírek jsem si nechal dál růst. Očistil jsem si zuby a vykloktal ústní vodou, jako doma.
Rozcvičkááá! Nástup na rozcvičku!
Čtyřicet alkoholiků patnáct minut poctivě cvičilo před budovou. Za každého počasí, v každé roční době. V zdravém těle zdravý duch.
Po rozcvičce úklid oddělení. Světnic a dalších rajónů.
V úklidové místnosti bylo rušno. Zbyl na mě vypelichaný smeták, plechová lopatka, pozinkovaný kýbl a děravá hadra na zem. Jeden kolega mi ukázal na natrhané kousky bílé látky, asi z cíchy, to že je na prach.
 Pustil jsem se do úklidu pokoje.
Poctivě, jako bych to dělal doma. Aby sestra byla spokojená při kontrole. Abych dostal za úklid svůj první červený bod.
Do práce přišly jiné sestry.
Na stole našly vzkaz, že pacient Wolf měl večer pozitivní nález na alkohol, při večerním sčítáku a prohlídce. Aby si na něj dávaly pozor.
Bylo před snídaní.
Stáli jsme na ranním sčítáku v pozoru před světnicemi.
Sestra s předsedou vešla na pokoj a rozhlížela se po něm okem supa po kořisti. Prsty přejela po nočních stolcích, po skříni ba i po kovových trubkách postelí.
Nic. Žádný prach nenašla.
Nakoukla pod postele, pod stolky. Čisto. Všude bylo čisto.
Otevřela skříně.
Každý měl prádlo v ukázkových komíncích. Co ale noční stolky?
Namátkou jeden otevřela a také nenašla závady.
„Kdo měl úklid?“
Velitel odpověděl, že pan Wolf.
„Tak pane předsedo, napíšete panu Wolfovi jeden červený, tak má vypadat uklizený pokoj! Jdeme vedle.“
Červený bodík byl na světě.
Bude zářit vedle mého jména na tabuli, na nástěnce, vedle toho včerejšího černého. Takže prozatím je to šul nul. Plichta. U druhého dne mého pobytu. Zbývající dlouhá kolonka dalších dnů byla bez zápisu. Co se tam objeví v následujících dnech mého pobytu?
Podívala se na mě, jako by nemohla uvěřit tomu, že jsem ale včera porušil pravidla léčebny a Něco pil.
No není to škoda, pane Wolf, tak si to pokazit hned první den?
Po prohlídce byl společný odchod do jídelny.
Ke snídani byl hrnek bílé kávy a dva krajíčky chleba s kouskem másla.
„Rohlíky nedostanu jako ostatní kolegové?“
„Máte dietu devítku. Tak žádné rohlíky. Jen chleba. A kafé máte hořké. Konec sladkého života.“
Usrkl jsem si bílé kávy. Byla odporně hořká. Nejlepší léky jsou prý ty hořké.
Když se nedívala sestra, vzal jsem kolegům bílý porcelánový džbánek s jejich sladkou kávou a přilél jsem si ji do hrnku k té své hořké.
Půl napůl. Snad se svět nezboří a přežiju to. Vzpomínky na sladký život nejdou vymazat tak lehce.
Když se hladina cukru nezblázní, zůstane tam někde na těch 5-6 čehosi, tak je to dobrý. I Mengele mi to přece řekl.
Po snídani se odnesly hrnky a příbory k umytí. Kdo měl rajón v kuchyni tak umýval a uklízel použité nádobí.
 
Následovala ranní Komunita.
Seděli jsme na svých místech u stolů a čekali na příchod primáře, lékaře, psycholožky a staniční sestry. Posadili se před nás a připadalo mi to, jako bych znovu seděl před soudem.
Tito soudci nebyli oblečeni v černém, ale v bílém.
Začal pan předseda.
Obřadně přivítal personál, oznámil všem, kolik nás alkoholiků sedí v jídelně, že nikdo není někde na nějakém vyšetření, kolikátého dnes je, kdo má svátek, kdo dostal červené a kdo naopak černé body.
Tak tomu bude každý den, kromě soboty a neděle.
Pan primář mě vyzval, aby se postavil a přiznal se přede všemi, k mému včerejšímu porušení kázně. Co jsem pil a kde jsem si láhev s alkoholem uschoval?
Než jsem stačil cokoli povědět na svoji obhajobu, přišla sestra a podávala primáři nějaký papír.
Přečetl si obsah a podal papír k přečtení lékaři, ten jej dal psycholožce a ta staniční sestře.
Hleděli na mne a byli celí nesví.
Postavil jsem se a chtěl promluvit.
Zarazil mne primář.
„Už to není třeba, pane Wolf, posaďte se a po komunitě za námi příjdete. Něco si vysvětlíme, ano?“
Mužstvo se na mě nechápavě dívalo. Co ty jsi zač.? Jak to, že jsi včera nafoukal a dnes nemáš žádný postih, co sakra mezi námi děláš, co tu chceš..?
 
Plavčíci zůstali po komunitě v kajutách, pokojích, připraveni vyběhnout, kdyby byli vyzváni sestrou nebo předsedou k nějakému úkonu.
Mužstvo dostalo pokyny, co kdo bude dnes dělat a kde, kdo bude mít dopoledne psychoterapeutickou skupinu a v kolik hodin. Rozchod!
Wolf do ošetřovny!
 
Zaklepal jsem a byl jsem vyzván ke vstoupení.
Promluvil ke mně Nejvyšší. Primář Mikulka.
„Zavřete dveře. Posaďte se. Sestra přinesla výsledek rozboru vaší krve, ze včerejšího odběru.
Nález je ale negativní a trubička byla pozitivní!
Neumím si to vysvětlit. Co jste tedy před spaním pil?“
„Nic, pane primáři. Byl jsem osočen, že jsem musel pít alkohol. To není ale pravda. Nic jsem nepil a trvám si na tom. Já nechci pít, tak proč bych to proboha měl udělat první den tady?!“
„Nu, dobrá, tak nic jste nepil… Ale jak vysvětlíte, že trubička byla s pozitivním nálezem, díval jsem se na ni ráno. Ta vypadá tak na půl litru rumu na ex…“
„Já si jen před spaním vyčistil zuby a vykloktal jako vždy ústní vodou. Opravdu jsem nic nepil.“
„Počkejte, počkejte, zastavte se! Vy jste si jen vyčistil zuby a vypláchl ústa nějakou vodou? Máte ji ještě?“
„Mám. Je v nočním stolku.“
„Tak pro ni běžte a přineste ji.“
Odešel jsem na světnici a nechápal, na co chce moji ústní vodu. Snad si chce očistit taky chrup.
Že by primář neměl na ústní vodu, že chce tu moji?
Sotva jsem vypadl z ošetřovny, tak se obrátil na jednu sestru.
„Připravte prosím trubičku, bez balónku, foukne si jen tak, něco mě napadlo…“
Vrátil jsem se a ukázal, jakou ústní vodu používám.
„Vezměte si prosím trubičku a foukněte si.“
Nasadil jsem náústek a foukal ze všech sil, sklo trubičky bylo celé horké a trubička nezměnila barvu.
Podal jsem ji Nejvyššímu.
„A teď vás, pane Wolf požádám, běžte k umývadlu a vykloktejte si ústa tou vodou a pak si fouknete znovu, ano?“
Šel jsem k umývadlu, odšruboval jsem uzávěr láhvičky a nalél si trochu do úst a vykloktal. Přesně jako včera.
Zavřel jsem láhvičku a vzal jsem si od sestry novou trubičku.
Dýchal jsem do ní zase jako sklář, oči mi lezly z důlků námahou profouknout krystalky v trubičce.
Podíval jsem se na ni a zatím, co se krystalky v trubičce staly černohnědými, já zbledl jako stěna.
 Podal jsem ji Nejvyššímu.
„Myslel jsem si to! V té ústní vodě je totiž Akohol, jako desinfekce ústní dutiny. Ode dnešního dne dávám zákaz, aby pacienti měli u sebe jakoukoli Ústní vodu ! Nějaký filuta by nám tu mohl popíjet a pak tvrdit, já nic, já muzikant, já si jen vyčistil zoubky! Za to může ústní voda!
Děkuji vám, pane Wolfe.
Je to jako z detektivky, že ano.
Ale pro vás se šťastným koncem.
Dejte prosím láhvičku sestře, která ji zlikviduje. Můžete odejít, černý bod se vám samozřejmě ruší. Pan předseda to opraví.
Spokojen?
My také, vidíte, kolegové, pořád se máme čemu učit. Tak ústní voda.
Kdo by to byl do ní řekl, jaké nebezpečí skrývá taková ústní hygiena v našem protialkoholním úsilí!“
 
Odešel jsem morálně očištěn, připraven ale o součást ústní hygieny. O moji oblíbenou ústní vodu.
Mezi pány kolegy tato událost vzbudila rozveselení. A také jsem tímto smazal všelijaké stíny pochybnosti o tom, co jsem zač, jestli nejsem náhodou mezi ně nastrčený nějaký konfident. Kdepak! Pochopili, že jsem alkoholik jako oni.
To se ti povedlo!
 
Byla provedena šťára na světnicích, ale nikdo jiný podobný produkt nevlastnil. Přesto byl vydán zákaz používání jakékoli ústní vody.
Seděl jsem na světnici a nudil jsem se.
Přišel však předseda a oznámil mi, že mám jít hned nahoru, že mají plavčíci skupinu s Veverkou.
Hodil jsem na sebe župan a šel do psychoterapeutické místnosti ve druhém patře.
Veverka seděla v křesle a dokola bylo deset židlí. Na ty jsme si sedli a čekali, co s námi bude provádět.
Jen jsme se museli zase představit a prohlásit o sobě, jestli se cítíme být alkoholiky. A znovu a znovu o sobě mluvit. Každý den sobě a druhým dokázat, že jsme alkoholiky.
Přišla řada na mě.
„Pane Wolf, tak nám povězte, jak jste začal pít.“
„Je to nutné, tady, přede všemi?“
„Je.
 Jen mluvte, zůstane to jen mezi námi.
Můžete o sobě říct všechno. Uvidíte, jak se vám uleví.
Musíte si přiznat a uvědomit, že jste alkoholik.
 Každý den si to řeknete, při pohledu do zrcadla.
Když přestanete pít, můžete si pak povědět Jsem abstinující alkoholik, ale alkoholikem zůstanete do konce svého života.
 Když tady ale jen přečkáte ten vyměřený čas na léčbu, léčba bude k ničemu. Příjdete na to sám. Že si něco nalžete.
Už teď jste Piják.
Když budete rozhodnutý v pití pokračovat po skončení léčby, tak vám garantuji, že jednoho dne na tom budete tak špatně, že s velkou chutí vypijete třeba matce její kolínskou.
 I v té objevíte alkohol.
To když nebudete mít po ruce třeba okenu, prostě cokoli, kde najdete svoji drogu alkohol. Vaše droga je alkohol a v konečné fázi vám bude jedno, co budete pít.
Rozumíte mi? 
Tak prosím odpovídejte na otázky, jak mé, tak vašich kolegů, ano?“
„Máte okénka? Pokaždé, nebo jen někdy?“
„Z počátku jsem žádná neměl. V posledním období ano.“
„Pil jste tajně?“
„Jak tajně?“
„No jestli jste si doma nebo v práci někde neschovával láhev rumu a chodil z ní tajně pít, aby to nikdo neviděl.“
„Ne. Neměl jsem nikde nic schovaného. V práci jsme pili všichni a nikdo se s tím neschovával, pili jsme pivo… a pak, já rum nemám rád. Pil jsem s chutí do jisté doby jen vodku.“
„Neodbočujte k druhým. Ti mezi námi nejsou. Bavíme se o vašem pití. Takže žádné tajné pití?“
„Počkejte! Zase ne tak docela. Doma jsem nepil, ale venku ano, ale doma jsem to musel tajit, tak to bylo. No jestli je to tajné pití, no tak prosím…“
„Máte ještě teď nějaký špatný pocit kvůli svému pití, jako vinu? A vůči komu?“
„Kvůli své holce, Erice. Neví o tom a mám velký strach, co bude, až jí to řeknu…a také kvůli sobě, no a pak kvůli rodičům…“
„To je ale dobrý signál. Máte strach a je v tom náznak touhy po nápravě. Máte ji tolik rád, že se přiznáte ke svému pití? Připravte se na to, že se s vámi třeba rozejde. Je to rozbuška pro další pití?“
„Jak to mám vědět, co bude…Nevím to. A nechci ji ztratit. Napravím se…já se rozhodl doopravdy s pitím skoncovat!“
„To může zůstat jen u vašeho přání, uvidíte sám…“
„Proč jste začal pít a kdy poprvé?“
„To je moc dávno… Poprvé to bylo v pěti letech.“
Kolegové plavčíci se rozesmáli.
„Já nelžu! Poprvé mne opil můj děda. Vypil jsem jednu velkou zelené peprmintové kořalky v hospodě. Dobře si na to pamatuji. Do smrti budu mít na jazyku tu sladkou chuť a vůni mentolových bonbonů.“
Kolegové zvážněli.
„Kdy jste se napil po tom?“
„ Později, až když jsem chodil do školy. Sousedka mi nabídla, že když jim přinesu pivo do džbánku, dostanu korunu, někdy i dvě, nebo ovoce. Pracovala v obchodě. Chodil jsem s pivem a tajně ze džbánu upíjel.“
„Co vám na alkoholu nejvíc chutnalo, proč jste jej znovu a znovu vyhledával?“
„Já miluji chuť piva. Tomu se nic na světě nevyrovná, kdo je jednou okusí, chce jej pít stále…“
„Tady je mít nebudete. Budete se muset spokojit se žlutou sodovkou za 50 haléřů v našem Kasínu
Takže jste pil jen pro tu báječnou chuť? Ne pro něco jiného?“
„Pak taky proto, že jsem se mohl opít. Když jsem se opil, cítil jsem se skvěle…“
„To už vás dostala droga. Nemohl jste bez ní být, že?“
„Ano, zkoušel jsem nepít, přestal jsem a zase znovu začal. V pivovaru to myslím ani jinak nejde, než se napít.“
„A jak vám bylo po takovém flámu? Jaká byla vaše rána?“
„ Normální. Měl jsem velkou žízeň, tak jsem se šel napít studené vody, nebo čaje.“
„Nelžete? A co se tak napít po ránu studeného piva, to vás někdy také napadlo?“
„V poslední době. Musel jsem se napít, měl jsem z ničeho nic třes v rukách.“
„Ten nebyl z ničeho, ale právě z vašeho nezřízeného pití. Rozumíte?“
„Ano, už rozumím. Nevěděl jsem to ale. Vysvětlil mi to pan Procházka.“
„Kdo je ten pan Procházka? Někdo blízký?“
„Ne. Je to psychiatr, ke kterému jsem začal docházet, kvůli svému pití…“
„Měl jste někdy nějaký závažný problém, způsobený alkoholem?“
„Měl. Před nástupem léčby. Měl jsem i soud a proto jsem tady.“
„Co jste provedl? Kdyby nebyl soud, uvažoval byste také o léčbě?“
„To je má soukromá věc. Ale o léčbě jsem začal uvažovat.“
„Klidně to všem řekněte. Nestyďte se. Můžete za to, stejně jako za to může fakt, že jste se opil. Kdybyste se neopil, neudělal byste to, že?“
„Máte pravdu. Střízlivý bych to neudělal. Byla to však klukovina…“
„Klukovina? Co vím, tak vám hrozily dva roky ve vězení, ne?“
„Ano. Ale obhájce to dokázal změnit na opilství…“
Chtěl jsem promluvit o prvním půlroce na internátě, protože jsem si myslel, že právě tehdy jsem se vydal na neslavnou dráhu alkoholika. Ale co kdyby nebylo oné šikany, začal bych s pitím také? A je možné, že stačilo onoho půl roku popíjení a já se vydal na dráhu alkoholika? Kolik času potřebuje běžný konzument alkoholu k tomu, aby se přehoupl na druhou stranu a stal se z něj piják. Zajímalo mě to.
„To pro dnešek stačí.“
 
„Tak tady máte, pánové, před sebou živý důkaz, co z člověka udělá alkohol, kam jej až zavede. Je to pro vás dostatečné varování. Vypracujete do zítřka elaborát na toto téma. ALKOHOL A ZÁKON.
Rozumíte, co od vás očekávám?
Napíšete, co se může stát člověku, tím i vám, když budete v podnapilém stavu.“
„Ale paní doktorko, když já si na nic nikdy nepamatoval, co jsem v opilosti dělal!“
Ozval se kterýsi kolega.
„Máte štěstí, že jste někoho nezranil či nezabil. Popište, co si o tom teď myslíte. Konec skupiny.
Můžete se rozejít.“
„Pane Wolfe, s vámi si ráda někdy pohovořím déle. Nashledanou příště.“
 
Po třech týdnech jsem složil zkoušku z teorie Alkoholismu.
Z plavčíka jsem se stal řádným členem posádky.
 Konečně jsem vysvlékl modrobílé pruhované pyžamo a župan.
Mohl jsem se obléknout do svého civilního oděvu a vyjít ven z otevřených dveří oddělení.
Ani jednou mě nenapadlo odejít před budovu léčebny v pyžamu. Oželel bych černý bod, za takovéto porušení pravidel, ale nestál jsem o to být venku v pyžamu. Chtěl jsem plout dál spořádaně, tak jak to vyžadoval léčebný řád. Černým bodům se stejně nikdo neubránil, trest v jeho podobě přicházel za každou prkotinu.
Ale pokaždé byl varováním.
Až budu abstinovat, nesmím polevit ani na okamžik ve svém přesvědčení.
Nedostal bych za to černý bod, ale mohl bych sklouznout k pomyšlení napít se.
Každý červený bod naopak měl přinášet vnitřní sílu a posilovat chuť k dalším a dalším dnům plných radosti z abstinence.
Na každé skupině jsem si přiznával, že jsem alkoholik. Přede všemi, ale hlavně sám sobě.
Zpočátku mi to bylo nepříjemné.
Ale vždy, když jsem to řekl, bylo to, jako by ze mne opadaly kousky staré, špinavé a zaschlé kůže. Z toho pramenil patrně ten pocit, že jsem uvnitř zaneřáděný a potřebuji nutně odmastit.
Kůže alkoholika.
Věřil jsem, že na konci léčebného pobytu svléknu celou kůži, jako had. A zůstanu v nové, čisté a alkoholem neposkvrněné.
Týden po ukončení pruhované plavby jsem byl připraven ke skutečné léčbě.
Kdybych to věděl, co mě bude čekat, tak bych raději zůstal v pyžamu, jako plavčík. Ale to nešlo.
Napsal jsem dopis domů. Mámě. Poprvé jsem psal dopis mámě. Bylo to těžké, napsat o sobě všechno. Ale musel jsem to udělat.
 
Další dopis jsem psal se strachem ještě větším.
Ruka se mi třásla, ne od pití, ale strachem.
Byl to dopis Erice.
Přiznal jsem se v něm ke svému pití, napsal jsem, že jsem v Protialkoholní léčebně a budu v ní dost dlouho, že opravdu chci docílit toho, že budu abstinovat.
Ruka se mi třásla také proto, že jsem opět lhal.
Nepřiznal jsem se, že zde nejsem dobrovolně, nepřiznal jsem se k mému trestnému činu, k mému odsouzení. Říkal jsem si, že po celou zkušební dobu nic nevyvedu a po čase se zápis o mém trestu vymaže v Trestním rejstříku.
A budu zase čistý.
Byl jsem z toho celý špatný.
Psal jsem, jak mi chybí, jak vzpomínám na zámecký park.
Chodil jsem pak každý den za sestrou, jestli nemám dopis.
Bylo to jako na internátě. Čekat a čekat.
Rozdíl tu byl. Nepil jsem kvůli tomu.
Naučil jsem se ovládat. Být trpělivějším. Učil jsem se tomu, že s alkoholem se nic nevyřeší.
 Naopak.
Alkohol problémy jen prohlubuje a odsouvá jejich řešení na někdy jindy.
Já problémy ale měl a chtěl jsem je řešit, naučit se je zvládat a na alkohol zapomenout.
Po měsíci pobytu jsme se my, bývalí plavčíci, dočkali významného dne.
Předseda nám po úklidu pokojů oznámil, že se dnes zase převlékneme do pyžama. Ostatní se dozvíme od sestry.
Tak si nás zavolala staniční sestra před ošetřovnu.
Všech deset nových členů posádky.
„Pánové, prosím po jednom do ošetřovny!“
Každý jsme tam dostali do ramene injekci Apomorfinu.
Staří členové posádky se jen zlomyslně usmívali.
Tak si to pánové pěkně užijte!
Stáli jsme u ošetřovny a čekali na další pokyny sestry.
„Pánové dnes snídat nebudete, ale dobře se napijte. Za dvacet minut se sejdeme všichni nahoře.“
Kolegové, kteří kouřili, vyšli ven, před budovu.
My, kteří jsme nekouřili, jsme šli počkat na světnice.
Za dvacet minut jsme byli všichni nahoře a čekali jsme na příchod jedné sestry a lékaře.
Sestra otevřela dveře od místnosti, ve které nikdo z nás ještě nebyl.
Svatební salónek.
„Pojďte za mnou a posaďte se na židle u stolu. A prosím dodržte ty rozestupy od sebe, netlačte se příliš k sobě, ano?“
Rozhrnula na oknech závěsy a do místnosti vpadlo světlo.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička