Smlouva s Ďáblem 55.díl


13. srpna 2010, autor tonyend,



Říkal jsem si, že budu sedět někde na lavečce a příjdu do léčebny po 20 hodině. Dveře budou zavřené a sestra by byla jistě zvědavá, jakého to alkoholika uvidí, kdo by tak rád do léčebny. Kdo to tam tak vytrvale vyzvání…
Zvonek je nadějí pro nový start do života. Nestačí však jen zazvonit a vyčkat příchodu důvěryhodného klíčníka, až otevře dveře a řekne, račte vstoupit vážený alkoholiku, tady jste vždy vítán, tady jste na dobré adrese.
Musí se sice zazvonit, ale i v hlavě musí znít varovný zvon- Nechci pít.
Do léčebny jsem šel ihned.
Žádné škádlení sestry.
Divila se, že jsem se vrátil o den dříve. Co jsem tak divný?
„Pil jste?“
„Nepil. Tady máte propustku. Zprávu napsala máma.“
„Tak si pojďte fouknout a můžete na světnici, pokud jste opravdu nic nepil.“
„ Já nic nepil.“
Trubička nereagovala. Neměla a už nebude mít na co reagovat.
„Tak běžte, pane Wolf.“
Na světnici jsem si vyskládal čisté prádlo do komínků.
 Přesně podle požadavku sester. Předpisově. Aby nehrozilo, že komínek rozháže, řekne Znovu! 
A přidělí černý bod.
Kolegové se divili, že jsem se vrátil tak brzy.
„Proč?“
„Nemám důvodu -t a m- být. Tady je mi lépe. Tady za Zdí.“
 
Změnil jsem se.
 Přestal jsem být zbrklým, ovládal jsem se daleko víc, než před nástupem na léčbu.
Naučil jsem se více dívat na sebe, kolem sebe, ale hlavně naslouchat druhým. Méně jsem mluvil, víc uvažoval a rozmýšlel nad tím, co řeknu.
Ale také jsem se uzavíral do sebe. 
Přestal jsem s vymýšlením ptákovin a srandiček.
Mohlo by se zdát, že jsem zmoudřel. Nevím.
Spíš jsem si začal plně uvědomovat svoji situaci, do které jsem se vlastním přičiněním dostal.
Dostal jsem spoustu času, ve kterém budu hledat východisko a nejlepší řešení.
Hrál jsem si na dospělého a najednou ta hra skončila.
Bolestně pro duši sedmnáctiletého kluka.
 Ocitl jsem se sice ve světě dospělých, ale prozatím jsem měl možnost poznávat jej jen z té špatnější strany.
Stál jsem před zrcadlem a díval jsem se na sebe s moc špatným pocitem. Neviděl jsem tvář, ale svoji duši.
Dveře do budovy byly dokořán.
Mohl jsem z nich vyjít ven, ale bylo mi lépe na světnici. Venku jsem neměl nic, co by mě tam táhlo. Měl jsem svobodu, a přesto jsem ji tady nevyužil.
Být svobodným je velkým darem, ale i se svobodou se musí člověk naučit zacházet a žít. A já to neuměl.
Kolegové před budovou kouřili.
 Stál jsem u okna na chodbě a díval jsem se ven. Přišel za mnou Honza.
„Už tě pozoruji nějakou dobu. Co tě furt tak táhne k tomu oknu?“
„Dívám se na nebe, jak po něm plují mraky, jak mění tvary, barvy. Sleduji ptáky. Jak si tam nahoře volně létají. Letí si, kam a kdy oni chtějí, nikdy neuslyší – Pojďte za mnou, nikdy nebudou za dveřmi bez kliky, nikdy se neopijí… jsou tak svobodní. Závidím jim, že si tak létají.“
„Taky se jednou proletíš a bude to jedno, jestli piješ, nebo nepiješ.“
„Jo? Vážně? A kdy?“
Honza se rozesmál.
„Až jednoho krásného dne vyletíš ven komínem krematoria!“
Zakroutil jsem nechápavě hlavou a odešel jsem na světnici.
Sedl jsem ke stolu a začal jsem psát do deníku.
Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl Honza.
„Poslouchej, já to nemyslel zle. Vypadáš, že jsem se tě tou poznámkou dotkl. Omlouvám se.“
„Nic se neděje, nemáš se za co omlouvat. Každý jednou absolvuje průlet tím komínem, nikdo tu není na věčné časy, jen ti rusáci…“
Pokračoval jsem v psaní a přemýšlel, jak mě v pondělí na velké vizitě rozebere Nejvyšší i Veverka.
Každý by raději přijel z opušťáku, co nejpozději. Tak do mě budou rýpat, proč jsem přijel o den spíš.
 
Je pondělí, každý je vzorně oholený a upravený.
 Čekáme na velkou vizitu. Někdo se při ní zdrží déle, jiný je venku za chvilku. Dveře ošetřovny se otevřely a vykoukla sestra.
Volá mé jméno.
„Pan Wolf dovnitř a nachystá se pan Zezulka!“
Předseda sedí se jmenným seznamem u stolku před sesternou a odškrtává ty, kteří mají vizitu za sebou a ptá se, jestli dostali na víkend opušťák, aby si to zaznamenal.
Je to důležité vědět. Podle toho rozepíše kolegy na sobotní rajóny.
Jdu dovnitř za sestrou a hlasitě pozdravím.
„Dobrý den!“
„Posaďte se.“
Už ani nevím, pokolikáté jsem se takto posadil, jako před porotu.
Sedím a pan primář Mikulka pročítá můj dekurs, list za listem.
 Veverka mě mlčky sleduje.
 Nevím, co si myslí, tento -kus baby-, o mně.
Staniční sestra se nakloní k primáři a něco mu šušká do ucha.
Nejvyšší odloží můj spis a zkoumavým pohledem si mě měří. Pak jen pokývá hlavou a promluví.
„Tak vy jste se vrátil z dovolenky o den dříve.
Neobvyklé. Vám se doma nelíbilo, něco se stalo? Co k tomu řeknete?“
„Ne, nelíbilo se mi doma. Hnalo mě to zpátky sem. A jestli se něco stalo?
Jistěže stalo.
 Ale stalo se to dávno před tím, než jsem se ocitl tady.
Teď mě to dohnalo a čeká mě za to trest.“
„ Tak bych prosil o vysvětlení, nemluvte v hádankách…“
„Protože jsem pil a dlouho to tajil, tak to prostě prasklo. Jednou to muselo vyplavat na povrch. S mámou bych se snad rozumně domluvil, co bude, až se vrátím. Ale otec je tvrdý. Nasral jsem ho..“
Staniční mi skočila do řeči.
„Máte černý bod za sprostá slova, mluvte prosím slušně, ovládejte se, jste u vizity!“
„Omlouvám se.
 Ale to slovo všechno vystihuje.
Dobře.
Naštval jsem ho a on sevyjádřil věcně a stručně, tak jak je jeho zvykem.
 Řekl, že jak dovrším osmnáct let, tak musím vypadnout z domu. Nechce mít pod střechou ožralu a kriminálníka.
Vzal jsem to na vědomí a zařídím se podle toho. Mám dost času, abych si to promyslel. Proto jsem nechtěl být doma. Nevydržel bych tam.
Pak jsem jel za svojí dívkou a myslím, že to nedopadlo nejlépe. Ale o tom tady nebudu mluvit…“
Dívali se na mne a mlčeli.
 Nejvyšší jen pokyvoval hlavou a hrál si s perem. Už mu asi chyběla v ruce jeho oblíbená dýmka.
Promluvila Veverka.
„Jestli máte nějaký osobní problém, můžete za mnou odpoledne přijít a promluvíme si o tom, ano?“
„Každý den o svém problému tady přede všemi hovořím. Ten problém se jmenuje alkohol!“
„Já vám rozumím, ale díky alkoholu máte i jiný problém, a o něm se můžeme bavit, tak vás budu čekat, ano?“
Nevěděl jsem, co na to odpovědět.
 Nikomu jsem se o svém vztahu s Erikou nezmiňoval.
Věděli, že je, ale nemluvil jsem o tom, že jsem jí také tak dlouho lhal. Nu co, tak si s Veverkou promluvím.
„Ano. Rád příjdu. Děkuji vám.“
Nejvyšší odložil pero na stůl.
„Musím vás taky pochválit. Zvládl jste na jedničku vzniklou situaci.
Nenapil jste se! Neměl jste chuť vyřešit to po svém, jednoduše, zajít si někam a dát si pivo? Domů jsme vás pustili s velkým rizikem, jel jste bez antabusu. Mohl jste se napít, ale neudělal jste to. Toho si vážím!“
„Já tady do omrzení opakuji, že už nebudu pít. Rozumíte mi? Myslím to vážně, já nechci pít.“
„Podívejte, to tady říká každý… A každému to samozřejmě věříme. Bohužel velmi často zůstaneme zklamáni a po nějakém čase nám tu ti dotyční zvoní a zvoní…
 Až když jim teče do bot.
Ale nikoho neodmítáme. Pořád věříme.
Je to jako boj s drakem. Useknete mu hlavu a další naroste a zase a zase. Nepomůže sekat hlavy, ten drak se musí zabít celý.
A usmrtíte ho jednou provždy trvalou abstinencí.
Jinak vás to sekání hlav vysílí a skončíte špatně.
Na samém dně. V bahně společnosti.
Ale budete mít tento víkend možnost se na takový marný boj podívat zblízka. Hlavně na ty bojovníky, kteří prohrávají.  Uvidíte je ve dne i v noci.
Budete mít přes víkend službu na záchytce!
To vám jistě otevře oči ještě více.
Ještě se zeptám na ten antabus.
Nevidím tady souhlas vašich rodičů. Ale co, půjdete se pasívně podívat, jaká je reakce antabusu v těle po malé, po malé dávce alkoholu.
Sestro, napište jej na středeční sezení.
Děkuji vám, můžete jít.“
Vstal jsem ze židle a otevřel dveře ošetřovny. Ucítil jsem za zády sestru.
„Tak pan Zezulka k vizitě!“
Já měl vizitu za sebou.
 Na světnici jsem seděl a přemýšlel, co vlastně odpoledne Veverce řeknu.
Mám být otevřený a povědět všechno? Nebo ji nechat, aby se chytla nějaké nitky z toho mého zamotaného klubíčka a rozplétala ho tak, jak bude chtít ona sama a povede ten svůj výslech?
Po obědě si mně Veverka zavolala do své pracovny.
Do řeči mi moc nebylo.
Nakonec jsem spustil.
A začal od začátku. Jak jsem se setkal na nádraží s Erikou, jak jsem se skutečně poprvé zamiloval a skončil u toho, že mi dala v sobotu ještě naději, ale že to vidím příliš černě.
Že něco tuším. To, když jsem se jí přiznal ke všemu, že pro mě špatně skončí…
„Tondo a vy se tomu divíte?
„Ne. Nedivím. Zklamal jsem ji, ale myslím si, že jsem ji nezradil. Jen zranil.
Ale když nebudu pít, tak dokážu, že mi může dál věřit.“
„Jste tak mladý, takových lásek ještě budete mít, takový je život…
Alkohol už zničil a rozbil tisíce lásek, tisíce rodin.“
V tom měla jistě, pravdu.
To ale neměla říct- Že takových lásek ještě budu mít.
 „Erika je jediná, kterou miluji, a žádná jiná po ní nebude!“
 „Jak to myslíte?“
„Tak, jak jsem to řekl. Eriku budu milovat až do smrti!“
 Víc jsem se odmítl bavit a odešel jsem.
Vzal jsem si ze stolku dopisní papíry a začal psát dopis Erice.
Uvidím, co odepíše.
Zalepil jsem obálku, naslinil známku, přilepil ji do rohu obálky a šel dopis vhodit do schránky u brány.
 
 
 
 
Byla středa.
 Předseda mi řekl, že mám být v 10 hodin před svatebním sálkem. Zúčastním se antabusové reakce.
Přišla Zvrhlá sestra s doktorem Zbořilem, vešli dovnitř a pak zavolali na účastníky reakce.
 Kupodivu na ní byli i lidi z venku.
Sedělo nás za stolem deset.
Já a šest mých kolegů, dvě ženy a jeden muž.
Ti z venku byli také alkoholici, kteří se však léčili ambulantně.
Měli začít brát antabusové tablety, tak byli pozváni do léčebny na reakci.
Zbořil si vzal slovo.
„Vítám vás na dnešní antabusové reakci.
 Pánové z léčebny už jistě znají, o co při ní půjde.
Podívejte se, antabus je medicínský přípravek, který abstinující alkoholik užívá. Není to lék, který vás odnaučí pít alkohol, to v žádném případě.
Slouží k tomu, že má být vaší, jakousi záchrannou brzdou.
Neexistuje doposud žádný známý lék, který by alkoholika odnaučil pít trvale, nebo s mírou.
Alkoholik, pokud chce být tak zvaně vyléčený, tak musí po zbytek svého života trvale a důsledně abstinovat. Už nikdy ani kapku alkoholu.
A proč tedy má užívat antabus?
 Aby si uvědomil, že pokud tento přípravek bude dlouhodobě užívat, posílí to jeho přesvědčení, že se rozhodl správně.
Pro abstinenci.
Pokud by se však odvážil napít, jeho organismus zažije velmi silnou a nepříjemnou reakci. Bohužel, může skončit i jeho smrtí. Proto je antabus trvalým varováním, zvednutým prstem- Já nesmím pít! Užívám antabus!“
Sestra odešla za závěs a přinesla láhev rumu. Postavila ji na stůl.
Dvacet párů alkoholických očí se na láhev podívalo.
V deseti alkoholických hlavách byl zmatek a otázky, co to má znamenat.
Pak sestra přinesla na tácku deset skleniček a postavila je vedle láhve s rumem. Někdo sklopil studem hlavu.
Někdo byly obě ženy.
Nechtěně se tím přiznávaly ke svému pití. Ženy se skrývají se svým pitím.
Muži ne.
 Opilou ženu na ulici uvidíte málokdy. Ty pijí tajně. Tiše. V teple domova.
Chlap se musí předvést, ať to stojí, co to stojí.
Ženy se propijí do závislosti rychleji.
Je smutný pohled na opilého muže, ale když je opilá žena, je to její největší ponížení lidské důstojnosti.
A přesto pijí také.
Zbořil u zdi otevřel tlakovou láhev s kyslíkem a připravil masku k použití.
Sestra šla znovu za závěs a tentokrát nesla na tácku skleničky, naplněné jakousi mléčnou tekutinou.
Přistoupila ke každému a podala mu skleničku.
Dřevěnou špachtličkou tekutinu rozmíchala a vybídla k vypití.
Já se jen díval, jak to do sebe všichni zkušeně hodili na ex, jako někde ve výčepu a pak se s odporem zatřásli. Fuj, to je hořké!
„Tak vážení, právě jste dali do těla rozpuštěnou tabletku antabusu.
 Na stole má každý před sebou zrcátko.
Až vám dám pokyn, tak každý vypije skleničku alkoholu, kterou vám sestra naleje. K reakci postačí malá sklenička, jak říkáte vy, frťan.
Sedíte naproti sebe, to proto, že můžete pozorovat, co to s vámi bude dělat, co to udělá se sousedem. Uvidíte jeden druhého.
Upozorním vás, že nemusíte podlehnout panice. V případě, že někdo z vás bude mít reakci abnormálně silnou, máme připraven kyslík a masku. Reakce antabusu s alkoholem je rychlá.
 U každého jiná.
 Někdo jen silně zčervená, někomu se zhorší dýchání, zrychlí se vám neuvěřitelně srdeční tep.
 Buďte ale bez obav. Ale pozor!
Tady můžete být bez obav, jsem zde připraven okamžitě pomoci.
Tam venku, pokud by vás napadlo na antabus se napít, tam budete sami, sami a vaši kamarádi z mokré čtvrti, ale ti vám ztěží zachrání váš život.
Teď se o tom přesvědčíte sami.
Sestro, nalijte alkohol do skleniček a pánové a dámy, můžete se napít.
Budu velmi šťastný, když od vás uslyším, že tato sklenička byla tou vaší poslední, že vás přejde chuť na pití po této zkušenosti!“
Sestra otevřela láhev s rumem a odlévala jej do frťanků.
Svatebním sálem zavoněl rum. Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. Podmíněný reflex nezklamal.
 Nadavoval jsem se, ale Zbořil řekl, abych neodcházel, že to snad nebude tak zlé. Asi nikdy neměl apomorfin v těle a kýbl mezi nohama. Jinak by tak nemluvil.
Seděl jsem se žaludkem jak na moři, ale kupodivu jsem se nepoblil.
Účastníci pozvedli frťany a moc nechybělo, aby si kolegové ze zvyku nepřiťukli, ale rychle si to rozmysleli. Každý skleničku vypil a postavil na stůl.
„Vezměte si ta zrcátka a dívejte se na tu proměnu vaší tváře a pak nám každý popíše, co cítil…“
Zbořil byl ve svém živlu. Chodil okolo stolu jak vrchní, ale tito hosté už dávno svůj účet zaplatili…
Díval jsem se a viděl, jak každý v obličeji zrudl jak krocan, jak se potí a začínají špatně dýchat.
Každý říkal, jak mu buší srdce, jako by se mělo utrhnout.
Zbořil byl nadmíru s reakcemi spokojený.
„Tak vážení, taková byla vaše reakce a to jste si dopřáli jednu jedinou malou skleničku rumu! Umíte si vůbec představit, co by s vámi provedlo velké pivo, velká sklenička alkoholu, dvě deci vína?
 Můžete i zemřít, kdybyste neměli včas lékařskou pomoc. Rozumíte tomu? Anatabus je vaše záchranná brzda, která funguje, ale varuji vás, použít na ni jakékoliv množství alkoholu.
Pak selže a váš organismus také. A to bych nerad!
Abstinujte, to je vaše jediná naděje a pravidelné užívání antabusu vám k tomu bude pomáhat.
Jen si nyní chvíli ještě poseďte, vydýchejte se a za dvacet minut můžete odejít. Děkuji vám.“
Já odešel první.
Abych je tam nepoblil. Chlast jsem nechtěl ani vidět, ne tak cítit ve vzduchu.
 
Je přede mnou závěr třetího měsíce pobytu.
Zvykl jsem si na každodenní režim léčebny.
Za normálních okolností bych se mohl radovat, že budu na konci měsíce srpna propuštěn domů. Tři měsíce trvá normální léčebný pobyt.
Já ale dostal šest dlouhých měsíců od soudu.
Proto mi zbývají ještě tři dlouhé měsíce léčby.
Ty tři měsíce považuji za trest navíc, ale mlčím a nebráním se jim. Odejdu alespoň jaksepatří proškolený a odolnější pokušením a nástrahám, tam venku, za Zdí. Zařekl jsem se na samém počátku léčby, že s pitím skončím. Stále mám nad čím přemýšlet.
 Starosti mi dělá hlavně škola.
Nestihnu začátek 3. ročníku v řádném termínu. Budu muset do školy napsat, jak to vyřešit.
Nemám žádné tresty, sbírám červené body a mám tak nárok na další víkendovou dovolenku.
Po třech měsících jsem povýšil a za projev důvěry mi Veverka říká ‚ Tondo pojďte za mnou.
Ale slyším dál na ‚ Pane Wolfe, nebo pane kolego…pojďte za mnou.  Už se těším, jak si budu chodit, jak já chci a ne kohosi furt poslouchat. 
Chodím dál do pracovní terapie, jen neproháním koště po chodnících areálu nemocnice, ale naučil jsem se v dílně vyrábět nákupní tašky.
Je to mnohem lepší. Nastříhám si z kusu plastu díly a ty pak jen svařuji starou žehličkou k sobě. Tašky se prodávají za deset kaček. A každý den jsem v teple a suchu.
Někteří kolegové v dílně zase cosi šijí na starých šicích strojích značky Singer. Tak o to bych nestál.
 Sedět a šlapat do pedálu a nikam nedojet.
 Jen na konec cívky niti. Pak nasadit novou cívku s nití, navléknout do jehly a celou směnu šlapat, šlapat a popotahovat kus látky. Nevím, co to šijí.
To raději proháním horkou žehličku po prkně a dělám bílé nákupní tašky pro ženské.
Veverka nám oznámila, že budeme mít ve středu vzácnou návštěvu.
Až ze Sovětského svazu, z matičky Moskvy k nám zavítá jeden jejich specialista na alkoholovou závislost.
V úterý se proto dělá Velký úklid.
 Soudruh specialista musí koukat, v jakém prostředí se ve Šternberku léčí místní alkoholici.
Údajně navštíví všechny léčebny v republice, aby zdejším specialistům předal své dlouholeté zkušenosti.
Plavčíci v modrobílých pyžamech kmitají, utírají prach i tam, kde být nemůže, vytírají linoleum na všech chodbách, služba v kuchyni snad podruhé umývá všechno nádobí.
Večer před spaním se na podlahy nanese leštící přípravek Bistrol, nechá se vyschnout. 
Plavčíci se pak opřou do ,kombajnů´, dřevených beden, které mají na spodku přilepen pás z filcu, a v bednách je naskládáno několik cihel, jako zátěž, a celý komplet je spojen s dlouhou tyčí.
Popadnou tyče a tahají bedny sem a tam, až se podlaha blýská, jako psovi kulky. Ještě zalít všechny květináče s kvítky a je hotovo.
Ani v sobotu po generálním úklidu tu není tak čisto.
Setra zkontroluje úklid, poděkuje a popřeje pánům dobrou.
Je středa.
Dnešní den bude zapsán v místní kronice zlatým písmem.
Pan básník Hrubín bude zapomenut, léčil se zde z chlastu, no tak se léčil, jako každý jiný alkoholik.
 Ale dnes bude mít hlavní slovo soudruh z Moskvy.
Ten je za deset Hrubínů!
Personál je evidentně nervózní od první ranní kávičky. Pan primář Mikulka láduje další dýmku voňavým tabáčkem z Tuzexu, modrou Amforou a ta vůně proniká z jeho pracovny ven do chodby. Snad se soudruh z Moskvy nebude zlobit, snad nebojuje také s nikotinismem!
Celá posádka je připravena přijmout vzácnou návštěvu se vší úctou a vážností. Alespoň o to byl požádán pan předseda paní staniční sestrou, aby nám to sdělil.
 
Před budovou zakvílely gumy.
Soudruh přijel!
Přijíždějící automobil rozvířil prach.
Panebože, proč tu cestu někdo nepokropil!
Ale jsme jen ubozí alkoholici, na všechno nemůžeme myslet. Jsme rádi, že nám to myslí takto.
Šestsettrojka zastavila na fleku. Auto se parádně zhouplo, řidič vypnul motor, otevřel své dveře a hnal se na druhou stranu vládního auta.
 Aby otevřel dveře vzácné návštěvě ze Sovětského svazu.
Soudruh specialista vystoupil a protáhl si své neforemné tělo.
Poplácal řidiče a otcovsky mu řekl -,Spasíbo, taváryšč…´
Popotáhl si kalhoty k velkému pupku, být to Čech, tak bych ho tipoval na dvacet kousků každý večer U Bílého koníčka.
Ale Soudruh bojuje s alkoholem, tak ten báchor bude mít jistě z čaje a ne z piva. Nebo z pirožků.
Srovnal si kšandy na bílé, upocené košili -,Dederonce´ bez kravaty a sako si ležérně přehodil přes rameno.
Z auta se vysoukal další obtloustlý soudruh.
Kapesníkem si pořád utíral zpocené čelo.
Takhle ze mne pot lil, když jsem byl já tenkrát tak opilý z vodky.
Tlouštík byl soudruh z Okresního národního výboru a tomu z Moskvy vlastně dělal doprovod a Držtašku. Nesl jeho černou aktovku a pořád byl o krok pozadu za Soudruhem specialistou.
Náš Nejvyšší Soudruha vítal, pojďte dál, Soudruhu, i ty soudruhu, jste u nás srdečně vítáni!
Díval jsem se na to s úšklebkem na rtu.
Jen se neposerte!
Soudruh mluvil a mluvil, personál se žoviálně usmíval a začal být silně nervózní a nejistý.
V tom mi to došlo!
On, Soudruh, gagoce ,Pa rusky´ a oni ví hovno, o čem mluví, tož to je góóól!
 Veverka chuderka těkala očima po plavčících, po zkušených členech posádky Protialkoholního oddělení a hledala spásu.
Mávala rukou nad svojí krásnou tváří a dávala signál SOS.
Kdo rozumí rusky?
Dlouho jsem nic nevyvedl, na ptákoviny jsem zapomněl, ale tak toto, toto jsem si prostě nemohl nechat ujít.
Něco takového potká alkoholika jednou za život.
Protáhl jsem se špalírem pánů kolegů k Veverce a spiklenecky zašeptal.
„No jestli by pan primář potřeboval pomoc, tak já rusky umím…“
Veverka se usmála.
 Uměla se moc hezky usmívat, bohužel smála se málo.
Já být mezi čtyřiceti alkoholiky den co den, asi bych se také neměl čemu smát po několika letech.
Ale v tom úsměvu bylo něco jen pro mne.
Ty naše spáso, ty naše záchrano! Ty náš Tondo!
Naklonila ke mně hlavu, tak blízko jsem ženu dlouho neměl. Zapomněl jsem na ruštinu.
Zavřel jsem na chvíli oči a nosem vnímal vůni ženy.
Nádhera.  Voněla nádherně, jako každá žena, ale vůně Eriky to nebyla. Ta mi chyběla strašně moc. 






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička