Když život nedá se už žít,
zítřek být dneškem šanci nemá,
přál bych si, lásko, odejít
jak kapka vody odpařená
po tichých tlapkách kočičích,
by ani slza utajená
nerušila tvůj šťastný smích,
rozplynout se jak mořská pěna,
konec svůj světu zatajit,
prostě se odsud ztratit náhle
a do nicoty odejít
s větrem, co venku skučí táhle…
Podzimní nostalgie a melancholie z básně jen čiší. Moc se mi líbí verš: zítřek být dneškem šanci nemá - moudrá slova.
Děkuju, Evi! Nostalgickej melancholik, to teď občas jsem. Kdybys věděla, co věcí mne napadá! Ale bez obav, číst je budu jen já!;o)
Velmi poetická "depka", moc se mi líbí
Díky! Občas to i na mne přijde, ale snažím se být spíše veselý a optimistický, alespoň ve svých básních...;o)