Sněhová královna


14. srpna 2010, autor tonyend,



 
 
Koncová světla jejího auta pomalu mizela ve tmě předvánočního večera.  Nikdy ji neuvidí, nikdy se už nesetkají.
Možná, že to bylo logické vyústění věci.
Věci? Strašné slovo.
Jak může být vztah mezi mužem a ženou, láska, cit, zahrnut mezi „věci“.
Ona předtucha konce sílila s mizerným počasím. Podzim byl mimořádně studený a deštivý až do prvních zimních dnů.
Čas běžel, napsal jí několik dopisů, na které neodpovídala. Nechápal to. Myslel si, že ona jej také tak miluje, přece by za ním jinak nejezdila. Mlčela a nenapsala, nezavolala.
Těžce snášel to její mlčení. Dolehla na něj z toho deprese.
Hořce se tomu zasmál.
Tak dlouho se z ní dostával a znovu se ta potvora neviditelná ozývá. Asi by se neozvala, spala by kdesi hluboko v mozku, ale tento večer ji nastartoval.
Láska dává lidem neuvěřitelnou sílu překonávat i ty nejtěžší překážky, ale také někdy moc bolí. Deprese zrovna tak. Trápil se čím dál víc a neměl chuť bez ní dál žít. Tolik se těšil na společné Vánoce. Ale krizi překonal. Už žádný blázinec.
Ještě mnohokrát si v duchu promítal, jak to všechno začalo.
 
Oba museli tehdy řešit své životní problémy.
Setkali se tak dva lidé na nesprávném místě v nesprávný čas.
Ani otevřený pavilon v Psychiatrické léčebně totiž není to správné místo k seznamování.
Na samém počátku se mu prostě jen velmi líbila. Když ji přivezl jedno letní odpoledne ten její manžel na toto oddělení, tak ji jednoduše strčil s taškou a malým kufrem za dveře, zavřel a zmizel. Stála tam rozklepaná u dveří a brečela. Docela obyčejná malá ženská. V obličeji měla stín zoufalství, který jí na kráse vůbec nepřidával. Přesto se mu něčím líbila. Šlo to z ní, jako neviditelná vlna, kterou on zachytil. Někdo zavolal na sestřičku, že je u dveří nový příjem.
Přišla sestřička a odvedla ji do ošetřovny. Zavolala lékařku, která jí dala nějaký prášek na uklidnění a byla po pohovoru přijata na oddělení. Když vycházela z ošetřovny, byla ještě menší, když se shrbila pod tíhou svého trápení a zavazadel. Ubytovala se na pokoji a s nikým se zbytečně nebavila. Ani při snídani, obědě, večeři, ani na terapeutické skupině. Mlčela, naslouchala druhým, poslouchala, jaké mají oni problémy, proč tady jsou na léčení. Uzavírala se do sebe. Sedávala v křesle u okna a mlčky se dívala ven. Samota je těžká. Zvláště, když jste uprostřed lidí.
Nevydržela to a po nějakém čase se občas na pacienty i usmála.
Tento stav měl on už za sebou.
Zase viděl svět v lepších barvách. Když ji uviděl, svět byl ještě veselejším. Věděl, že je vdaná, že se zhroutila z manželovy nevěry, že uvažuje o rozvodu, ale měla dvě větší děti. Manžel odešel z jejich nedávno postaveného rodinného domu k milence, a nemínil se vrátit. Tak jí to řekl. To ji zlomilo. Obětovala by pro zachování rodiny všechno.
Svěřila se mu s tím.
On jí řekl, že je rozvedený, že má problém s tím, že mu bývalá žena řekla, že jeho dcera není jeho.
„Jak, není tvoje?“ Udivilo ji to. „Tak i s tímto se tady lidé přišli léčit?“
„Člověku zlomí psychiku daleko banálnější věci v životě. Vidíš a slyšíš to tady každý den. Prostě moje dcera není moje. Je to už nějaký rok, co jsou pryč, a dostalo mě to jako bumerang…“
Za nějaký čas se sblížili a volný čas věnovali sobě. Mluvili o svém životě, o tom co chtěli a co chtějí.
Řekl jí, že ucítil při jejím příchodu, jako by z ní vycházely nějaké vlny, které zachytil. Nesmála se, jen zakroutila hlavou.
„Jo, tak vlny! A ze mne? Už jsem tady zaslechla spoustu blbin. O co ti jde? Zblbnout mi ještě víc hlavu, chceš nějak využít mého životního zklamání?“ „Ne. Ne! To bych si nedovolil.“
„Tak o co ti jde?“
„O nic. Chci se s tebou jen bavit, má to na mě docela dobrý vliv.“
„Když o nic, tak o nic. Můžeme být přátelé, chceš?“
„Ano!“
Měl jedno přání, ale neřekl je nahlas.
Byl by směšný. A to přání?
Aby jej jednou sama od sebe vzala za ruku a stiskla ji ve své. Na nic víc nepomýšlel. Nerozuměla by tomu a nikdy jí proto neřekl, proč po tom stisku tolik toužil. Co by pro něj znamenal.
Jednoho dne se její nemoc zhoršila. To když za ní přijel na návštěvu manžel a vzal sebou obě dcery. Něco jí nevybíravě říkal před nimi.
Rozplakala se a poslala je pryč.
Z usměvavé malé velké holky se stalo klubíčko neštěstí, sedávající zase samo v křesle u okna. Nechtěla se opět s nikým bavit. Byla na tom nakonec tak špatně, že musela zůstat ležet na pokoji.
Spolubydlící pacientky mu řekly, že by s ní měl mluvit, rozebrat ji, když k němu měla důvěru. Že je to něco jiného, než rozhovor s psychiatrem.
S dovolením vrchní sestry mohl jít na její pokoj.
Sedl si na židli vedle její postele a mlčky ji pozoroval.
Tvář měla utopenou v hlubokém smutku. Kolem očí se jí rýsovaly temné vrásky. V její obyčejnosti byla její krása. Jak otevřela své unavené oči, tak ho spatřila, jak vedle ní sedí. Mlčí a jen se na ni dívá.
„Co tu děláš? Co na mě tak koukáš?
Jak to, že jsi na našem pokoji, copak nevíš, že je to zakázané?“ Řekla to s náznakem zlobení, ale bylo na ní vidět, že je ráda, že je s ní.
„Dovolila mi to vrchní sestřička. Ví o tom, že jsem tady, neboj se.“
Požádala ho, jestli by jí mohl něco číst, že je to jedno co. Něco, co dělá lidem trochu radost.
„Tak to není jedno, co někomu udělá radost.
Nechceš si raději povídat? Je mi jedno o čem, jen abych tě rozptýlil.“
„Ne. Nechci. Nezlob se, ale nechci. Někdy jindy…“
V jejím hlase byla jakási naděje na ono Někdy jindy. Nepřeslechl to.
„Přines nějakou knihu, o lidech, ve které bude dobrý konec.“
„Dobrý konec? Ten je jen v pohádkách. V našem životě jen někdy. Já sám jsem byl na konci a ty…“
„Tak mi můžeš klidně přečíst nějakou pohádku s dobrým koncem! O mém konci laskavě nemluv. Já nejsem na konci, co si to myslíš?“
„Promiň, nedomyslel jsem, co jsem před chvíli řekl. Nemyslel jsem na konec jako takový, že je skutečně všemu konec. Já se dívám dopředu, ne do zadu. Já mám zase obrovskou chuť do života! Rozumíš mi?“
„Asi ano, ale nemíním se o tom nyní bavit. Nechejme řeči a kecy o nových začátcích někomu jinému, anebo když to převedu na sebe a tebe, tak se o tom můžeme bavit, až na tom budeme lépe.
 Rozumíš mi teď pro změnu ty?“
„Jo, dokonale.“
Ale byl z toho mírně zmatený.
Odešel a vrátil se zpět na pokoj s knihou pohádek a začal předčítat. „Sněhovová královna. Napsal pan…“
 Rozesmál ji.
„Takhle až jsem to nemyslela, jo, pohádky přináší dětem radost, ale my jsme hodně velké děti, nemyslíš?“
„No a co na tom, že jsme hodně velké děti? Budeš se asi divit, ale zrovna tuhle pohádku mám stále moc rád. Mám za to, že není jen pro malé děti. Když budeš dobře, ale opravdu dobře poslouchat, tak jistě odhalíš, jaké tajemství do ní schoval pan Andersson. Pro malé i velké čtenáře.“
„Tak dobře, začni prosím číst, nebo příjdou ženské, uslyší, jak mi čteš pohádky, a řeknou si, že tady nejsme v blázinci opravdu zbytečně! Kristepane, jak je to možné, že jsem skončila na psychiatrii! Já!“
Odložil knihu na klín.
„Nemluv tak. Nemysli na to, kde jsi. Uvidíš, že za pár dnů, spíš týdnů to zmizí, uvidíš, že to bylo jako špatný sen, jako nějaký závoj, který ti obestřel oči a myšlení. Pak z ničeho nic spadne a uvidíš všechno jinak, že to, co dnes nemá východisko, tak bude mít nečekané řešení.“
„Jo, nečekané řešení? On se nechce nechat rozvést! Vyhovuje mu to. Myslí si, že má doma slepici, služku, matku dvou dětí, která se o všechno vždy postarala. Chápeš to? Asi ne. Chápeš to, jak mi asi je, když se od ní vrací domů, jaký je to hnusný pocit, když si lehne vedle mne do postele!? Nespíme spolu, no není žádný sex, ale je to k zbláznění, když se mě možná nechtěně dotkne v noci ze spánku, snad ze zvyku rukou, někde na mém těle. A já nemám kam jít, i kdybych měla, kam jít s dvěmi dcerami v mém věku… On dobře ví, že je v tom i náš společný majetek. Auta, dům a zařízení. Víš, co je to v dnešní době za problém, při dělení majetku?“
Zavzdychala a bylo jí do pláče.
„Tak tohle neznám. Neumím si to opravdu představit.“
Řekl to, ale bohužel lhal. Chtěl jí jen ukázat, že ta její bolest v duši je větší, než byla ta jeho.
V hlavě se mu zablesklo.
Jeho bývalá manželka jej také podváděla a spávala klidně i s ním. Na co asi myslela, když se milovali? Na něj, na milence? Jak to mohla udělat? Proč?
 A proč mě řekla to, co řekla ten večer.
„Tak abys věděl, ta holka stejně není tvoje!“
Všechno se změnilo, všechno skončilo s tou její větou. Jedna věta a stačila k tomu, že skončil po rozvodu v blázinci. Zhroutil se mu svět. Ta věta jej doháněla k šílenství.
Ta holka stejně není tvoje!
Nějaký čas to v sobě dusil, ale marně.
Obvodní lékařka jej doporučila k psychiatrovi a ten mu doporučil po několika měsíční ambulantní léčbě, léčbu ústavní. Odmítl ji. Já přece nejsem blázen, co bych tam dělal!
Bláznem se ale stával. Začal popíjet, aby zahnal onu větu z hlavy. Nešlo to.
Ta její věta jej pronásledovala, nešla utopit v alkoholu. Při poslední návštěvě u psychiatra se svěřil, že pomýšlí na sebevraždu. Lékař zopakoval nabídku k ústavní léčbě. Tentokrát neodmítl. Pochopil, že je to podaná ruka k jeho záchraně. Byla imaginární, toužil po skutečném stisku od ženy, že někomu i on chybí. Chyběla mu dcera, chyběla mu, i když nebyla jeho. Kupodivu se ze své deprese časem dostal.
Trvalo to neskutečně dlouho. Pak onen závoj spadl z mysli a začal vidět svět reálně, s řešením a budoucností. Zanechal hlavně pití. To byl předpoklad k celkovému zlepšení psychiky. Tehdy ještě neměl odvahu hledat a začít nějaký nový citový vztah.
Zmlkl. Zesmutněl při těchto vzpomínkách.
„Co je ti? Řekla jsem něco, co se tě dotklo?“
„Ne, neřekla. Tady se všechno dotýká všech. No jsme přece,“ chtěl říci v blázinci, ale zasekl se.
„Když jsme se ocitli tady, na psychiatrii. Já sám bych nerad řekl něco, čím bych se dotkl tebe. Teď jsem tady, abych tě povzbudil, ty sama chceš rozveselit. Zkusím to a sám najednou veselý nejsem.“
„Víš co, přestaneme se bavit o něčem, co teď nevyřešíme. Žádné bla bla bla. Chtěl jsi mi číst, tak do toho.“
Zvedl knihu a začal nahlas číst.
 Znovu přivřela oči a mlčky naslouchala jeho vlídnému hlasu. Nechápala, kam tím míří, když dočetl a zeptal se.
„Víš, proč Gerda vydržela hledat všude svého Káje. Víš proč?“
„Proč! No protože jej měla asi ráda, to je přece ta pohádka.“
„Ano, je o věrné kamarádce Káje, o Gerdě, ale je především o Sněhové královně.
Je o lásce. O podivné lásce, o tom, že láska má různé podoby.
Gerda měla ráda Káje, Káj měl rád Gerdu do doby, než mu Sněhová královna vrazila zmrzlou sněhovou vločku do oka.
Do oka? Ne! Do srdce! Do mysli, do jeho duše!
Káj přestal mít rád Gerdu, miloval, ale jak, Sněhovou královnu, její mrazivý svět. A královna milovala Káje.
On ale netušil, že jej využívá pro své účely. Že to není láska.
Že to není skutečná láska. Že jen čeká na okamžik, kdy se mu vyplaví ven z těla ona ledová vločka, ten střípek z ledového zrcadla, který jí chyběl, aby ovládla svět, a co by pak udělala s Kájem, který by posloužil svému mouřenínskému účelu? Nechala by jej jisto jistě proměnit v ledovou sochu, která by byla bez citu. K jejímu hraní a poveselení.“
„A proč se ti to tak líbí, když to nemá ale vůbec dobrý, natož veselý konec?“
„Ten konec se mi také nelíbí. Ale myslím si, že je to podobenství o nás dospělých lidech. Že dokážeme druhého zranit, využívat ke svému prospěchu, předstírat lásku, že máme dokonce radost z toho, když ten druhý pro lásku trpí, že je to k smíchu, že by pro svou lásku šel na konec světa. A našel ji tam v náručí někoho jiného.“
„Přestaň. Já z toho nemám také vůbec dobrý pocit. Měl jsi mi číst něco jiného.“
„A co? Tento spisovatel viděl pohádkový svět takto.“
„Na něco se tě zeptám. A ty bys šel hledat svoji lásku až…na konec světa?“
„Já? Kdyby mě skutečně milovala, tak určitě.“
„Něco bys také obětoval?“
„Ano, obětoval. Pro opravdovou lásku všechno na světě. Jsem cvok, že?“
„Nejsi. I když jsme ve cvokárně!“
Usmála se.
„Děkuji ti, že tady jsi. I za pohádku. Že tady jsi, tím myslím nejen teď u mne na pokoji, ale že vůbec jsi vedle mne, rozumíš?“
Dlouze se na ni díval a mlčel. Měl strach říct nahlas něco, co cítil.
Nemusel povědět ani slovo.
Dívala se mu do očí a její pohled řekl všechno za ni, i jeho.
Jen to nevyslovila nahlas.
Už tehdy věděl, že se do ní bezhlavě zamiloval.
Ten pocit takové jistoty byl tak silný, že takový může mít člověk snad jednou za život, i dvakrát by bylo moc a on jej teď měl. Tušila to, ale nedala na sobě nic znát. Zůstávala dál odměřená, chladná a nedostupná.
Řekl jí, že se cítí, jako by chtěl na skleněné skále rozdělat oheň, ona je však jako ta skála a nechce se rozhořet.
Odpověděla v hádance, že by chtěl najednou příliš mnoho, aby byl rozumný.
Nemohla před ním i pacienty ukázat, že jí není lhostejný, že se jí líbí, že jej má dokonce i ráda. Nemohla hořet.
Vždyť nejsem ještě rozvedená!
Teprve když měl být propuštěný z léčebny natrvalo domů, tak jej požádala o adresu.
Zůstal překvapený.
„Proč? Na co ti bude má adresa?“
Zašeptala mu do ucha.
„Jak mě taky odsud propustí, tak si dám doma věci do pořádku a určitě za tebou přijedu. Ovšem pokud jsi mi v něčem nelhal, rozumíš?“
Podíval se na ni.
Byla z té psychické deky dávno venku, v očích jí hrály plamínky, usmívala se a byla z ní najednou docela hezká ženská. Taková malá velká holka.
Když psal svoji adresu, přiznal se jí, že se do ní zamiloval.
Hned ten první den, kdy ji manžel strčil za dveře oddělení, kdy vypadala tak nemožně, zničeně.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že jsi vysílala jakési neviditelné vlny? A já je zachytil. Jen já.
Řekla jsi mi o sobě, o svém problému, trápení, proč jsi skončila tady.
Já ti pověděl zase o svém.
Myslím si, že jsme k sobě našli cestičku. Snad přes ni nepřeběhne černá kočka.“
„Proč by měla?“
„Proto, že se to tak stává lidem, když si myslí, že je všechno v nejlepším pořádku. To pak přichází nečekané zklamání.“
„Za to nemůžou černé kočky, ale lidi!“
„Vidíš, a já pořád ještě věřím na černé kočky, čtyřlístky pro štěstí, podkovu na cestě, kominíka, na opravdovou lásku, na…“
„To je fajn, ale musíme věřit sami sobě, co chceme je ke splnění a je to jen na nás. Ne na kočkách, kominících. Neblázni!
A teď vážně. Kolik je ti doopravdy roků?“
„Záleží na rocích?“
Zvážněla ještě víc.
„Jak kdy. Tak kolik?“
„Měl jsem pětačtyřicet.“
„Já budu mít čtyřicet. Život mám před sebou. Sama rozhodnu, jak jej budu dál žít. A s kým. Mám tě docela ráda. Byl jsi mi tady dobrý společník.“
Podali si ruce a rozloučili se přátelským políbením na tvář.
Tak někdy!
 
Byl doma déle než měsíc a neozvala se.
Mrzelo to, ale vlastně s tím počítal.
Asi proto, že pořád věřil na lásku, na černé kočky a čtyřlístky.
Pak poslala dopis, na který ihned odepsal. Přišel další a další.
Pořídil si telefon, aby si mohli zavolat. Bylo to lepší než dopisování. Byla to pro něj jakási naděje.
Ano, tehdy řekla Někdy jindy.
Jednoho dne přijela autem a zůstala na noc.
Milovali se až do rána.
Když ještě spala, přichystal snídani do postele.
„Děkuji, takové probuzení, takové krásné ráno jsem dlouho neměla.“
Oběd uvařili spolu. Kuře na karí s rýží chutnalo.
Ve dvou chutná a dělá se všechno lépe. Oba na to mysleli.
Ve dvou.
Odpoledne se rozloučila a odjela domů.
Domů.
Docela to zabolelo, když to řekla, že jede domů.
Přijela z domu ještě několikrát, někdy vzala s sebou i obě dcery.
Znali se velmi krátkou dobu, ale všichni se sblížili.
Místo jedné dcery mohl mít najednou dvě. Docela se mu to zamlouvalo, kdyby se k němu nastěhovaly. Být sám mezi stěnami třípokojového bytu leze časem na mozek.
Před Vánocemi přijela bez dětí, zůstala na noc, ale byla nějaká jiná.
Moc toho nenamluvila.
Vycítil, že se něco děje.
Tak jo, černá kočka špacíruje po cestě. Podkovou si nehodím, tou trefil nejspíš někdo mě. Střílet na kolo štěstí, tak je trefím určitě z druhé strany!
Z ničeho nic se chtěla ještě pomilovat.
Jako by mu tím rozkošnickým pocitem chtěla dát naposledy to, co už nikdy nepozná.
Pak se před večerem rozloučila.
„Sbohem. Měj se fajn…“
„Nechtěla jsi říct nashledanou?“
Mlčela.
Věděla, že se loučí navždy.
On to jen tušil.
To slůvko Sbohem jej píchlo, jako když Kájovi vnikl ledový skřípek do oka.
On stihl naštěstí oči přivřít. Přesto ucítil až u srdce silné bodnutí.
On se řídil hlasem svého srdce.
Ona svým rozumem.
Nasedla do auta, zamávala na rozloučenou, nastartovala motor a pomalu se rozjížděla.
Věděla, že za sebou nechává jeho upřimný cit, jeho lásku, kterou by tak ráda opětovala, ale nemohla. Nebyla ale natolik silná, aby mu to řekla do očí.  Celou cestu domů si to vyčítala.
Když zrychlila jízdu, tak se jí do očí draly slzy.
Promiň mi to!
Ale vrátil se ke mně manžel, mám s ním dvě dospívající dcery, já mu nevěru kvůli nim odpustila, doufám, že nedělám životní chybu.
Příteli můj, já mu ukázala, že se dovedu zachovat podobně jako on, že se v životě ještě neztratím. Že jsem ještě pořád ženská k světu, že i o mne má někdo vážný zájem. A on od té své milenky odešel a vrátil se za mnou.
Tak je to.
Já mu za to zase stojím, aby žil s námi pod společnou střechou.
Díval se za jejím odjíždějícím autem a to její Sbohem nechápal.
Neměl tušení, jak se věci mají.
 
Tímto odjezdem byl celý možný vztah odsouzen k pozvolnému zániku. Nemohla jen tak tak vstoupit do nového vztahu, nebyla sama, nebyla připravena jen tak spálit za sebou životní mosty. Proto se rozhodla po posledním setkání neodepisovat, mlčet a nechat se zapírat, i když telefonoval v době, když byl její manžel v práci. Přestože jí nebyl lhostejný, rozhodla se vztah takto ukončit a už za ním nikdy nepřijet.
Když však zavřela oči, stále jej před sebou viděla, cítila jeho horké tělo, ruce, které vždy chtěl, aby mu je stiskla a držela.
Nechápala, co na tom stisku tak vidí a cítí.
Mlčela tak dlouho, až to pochopí, že je konec všem jeho nadějím. Vyčítala si, že mu naději dávala a pak sebrala. Byla přesvědčena, že to časem uzná a pochopí její situaci.
Obsah by chápal, ne formu, kterou k tomu zvolila.
 
Od té doby uběhlo mnoho let a pochopil to.
Teprve nyní si uvědomoval, že ji nikdy neztratil. Naopak. Získal ji navždy, aniž by o tom teď měla tušení.
Tím, že ji nepřestal milovat.
Nikdo a nic na světě nemůže lásku k někomu vzít. Zavřel ji do své Třinácté komnaty a navždy zahodil klíč.
Dnes se omlouvá za to, že chtěl tehdy najednou příliš mnoho. Omlouvá se za to, jak jí řekl, že chce rozdělat oheň na skleněné skále, omlouvá se za to všechno, co chtěl.
Ona pro něj navždy zůstane jeho Malou sestřičkou, tak jak jí říkával pro její malou výšku.
To jen dnes si jeho srdce klade otázky.
Ona hledala odpověď na otázku, jaké tajemství ukryl pan Andersson do pohádky o Sněhové královně.  
Mohla si ji vyslovit sama pro sebe.
 
To lidé předstírají zamilovanost, hluboký cit k někomu, kterého opustí a zradí, když si za jeho pomoci splní své sny, své cíle. A je jim lhostejné, že by ten druhý pro ně šel třeba na konec světa, položil za ně svůj život.
To není pohádka, to je náš lidský život takový. Naštěstí někdy.
Mělo se to stát, Osude?
Mělo se to takto skončit, Rozume?
Co mohlo být, kdyby tehdy bylo i jeho srdce rozumné?
To srdce tluče dál pro svou lásku, byť zcela marnou. Dnes již nic nechce, nic neočekává. Zůstaly navždy krásné vzpomínky.
Odpusť prosím Srdci, Rozume, že tehdy chtělo příliš.
Že bylo tak nerozumné!
Že se nepoučilo z pohádky, tak rozumné.
Že tolik stál o pevný stisk své ruky, na znamení, tady jsi, už tě nikdy nepustím, neopustím.
Že ten pevný stisk ruk dvou milujících se lidí znamená, že ten ledový střípek Sněhovná královna nikdy nedostane do našich očí, srdcí, duší, aby vládla světu světu bez skutečné lásky.
Sbohem a měj se hezky, má daleká Malá sestřičko, má Sněhová královno. Snad jednou nalezneš tu odpověď.






Zařazeno v kategorii Povídky





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička