Smlouva s Ďáblem 60. díl


17. srpna 2010, autor tonyend,



„Já mám, Tondo, stále takový špatný pocit z toho, že když jsme se viděli naposledy, že jsem vás nedokázala zastavit. Vzpomenete si na to, co jste mi řekl?“
„Ano. Nemám ještě propitý mozek.
Ptala jste se, jestli jsem v pořádku. Odpověděl jsem vám, že se cítím skvěle.
 Jako japonský pilot kamikadze.
 Možná jsem to měl vysvětlit, ale domníval jsem se, že jsem to řekl jasně.
Ten pilot dostal před svým posledním letem, z kterého se nevrátil na základnu, pohárek saké, na odvahu a za odměnu, že položí život za svého císaře.
Za svého Boha na zemi.
Já místo pohárku saké dostal ten dopis.
Přečetl jsem si jej a byl jsem rozhodnutý, že zemřu.
 Za svého Boha.
 Eriku, za lásku.
Bez ní ztratil můj život smysl. Měl jsem neúspěšný pokus o sebevraždu.“
„Já věřím, že už žádný úspěšný nebude!
Jste tak mladý, život máte před sebou. Já vám chci věřit, že jste se stihl zastavit, ohlédnout se za svým dosavadním životem a pochopil, že máte co změnit a jít znovu dál. V denících jste o tom tak přesvědčivě psal.
Jedna láska, byť pro vás nešťastná, neznamená konec světa, ne? Jste hezký kluk, uvidíte, že příjde jiná a budete stejně šťastný i s ní.
Přiznám se, že slyším poprvé, že někdo povýšil lásku na božstvo A co teď, má váš život smysl? Říkám vám to takto, protože život má vždy smysl!“
„Paní doktorko, žádná Jiná už nikdy nebude. Tak jsem jiný, možná nejsem normální, ale já své slovo a slib, který jsem jí dal, nikdy nezradím. Jako ti japonští piloti. Myslet si můžete vy a každý jiný, o mně, co chcete…
 No tak dobře, Erika není rovna Bohu!
Ale i tak žádná Jiná nebude, kterou bych miloval. Ta noc v blízkosti smrti mě změnila. Už to nejsem já, ale někdo jiný.
Nebudu vysvětlovat v čem. Prostě to nejsem já.
Já Erice nic nevyčítám. Zklamal jsem ji a zradil. Rozhodla se, jak rozhodla.
Ztratil jsem ji, ztratil jsem její lásku.
Zůstalo jen prázdno.
Já nic nikomu nevyčítám! Výčitky si vyslechnu ještě mockrát od jiných. Ano, ublížil jsem rodičům. Chcete slyšet … A kdo za to může?
Já! Já a mé pití.
Na nějaká kdyby se nehraje. Tak je to. Kdybych nepil…
Řekl jsem, že do smrti nebudu pít. Slovo jsem dodržel.
Kdybych to nepřežil, tak bych umřel jako abstinent. Dobrý, ne?
Ale já žiju. Tak mám druhou šanci.
 A znovu opakuji. Já do smrti nebudu pít.
Věřte, nebo nevěřte mému slovu. Prostě nebudu a hotovo.
Jsem se vším vyrovnán, co se týká minulosti. Minulostí myslím sebevraždu a pití.
 Erika je zavřená v Třinácté komnatě a už se o ní nemíním bavit.
Tady dokončím léčbu a budu se dívat kupředu, do budoucnosti. Nevím, co se mnou bude, ale do minulosti nenahlédnu. Stačí vám to?“
„Nestačí, ale jak chcete. Už dříve jsem vám nabídla, že za mnou můžete přijít, pokud vás něco bude trápit na duši. Mrzí mne, že jste zavčasu nepřišel, rozumíte mi? Mrzí mne, že jsem na to nepřišla sama a dříve. Všechno mohlo být jinak…“
„ Uklidním vás. Duši mám prázdnou. Vyhořelou. Takže ji nic trápit nebude. Spíš bych řekl, že duši nemám. Vzal si ji Ďábel. Byla plná lásky.“
„Co pořád máte s tím ďáblem? Netoužíte po návratu na uzavřené oddělení?“
„Netoužím. Někdy jindy vám o něm řeknu víc. Ale už na mě nemá. Nemám nic dobrého, nemá mi co vzít. Vyhrál.“
„Poslouchejte, měl by vás vyslechnout pan primář Mikulka, příští týden vás k němu objednám. Je to odborník na slovo vzatý. Tak dobře, pro dnešek by to stačilo. Ale na skupině si o vás stejně promluvíme.
Řekl jste, že chcete být jiný.
Za tím slůvkem se může skrývat mnohé. Hlavně sliby a nesplnitelná přání. Nenaplněné tužby.
 Ale přitom bude stačit jedno jediné a budete doopravdy jiný.
Být jiný, to znamená být vždy střízlivý!“
Tak tomu jsem dokonale rozuměl a jiný jsem chtěl být stále.
Usrkla si z šálku kávy.
„Děkuji vám, Tondo, můžete jít na pokoj za chlapy.“
Tondo!
Veveruška mi zase věří!
 
 
 
Šel jsem do ošetřovny.
„Sestřičko, chci se zeptat, vyhodili jste z mého nočního stolku věci, které jsem tam měl? Z pokoje, kde jsem byl před… před tím?“
„Ano. Bohužel, když jste se nevrátil z dovolenky, tak se na vaše místo dostal jiný pacient. Pan předseda musel vyklidit váš noční stolek. Co jste tam měl?“
„Holení a kartáček na zuby, pastu a mýdlo. Teď nemám holení. Ani obálku a známku, abych mohl napsat domů. Oblečení jsem si tehdy odvezl naštěstí domů.“
„Obálku a papír vám ráda dám. Známku ale nemám. Máte peníze, abyste si ji koupil? V kantýně si můžete koupit hygienické potřeby. Domů se dostanete až za tři týdny, ale musíte sekat latinu, žádné blbosti, jasné?“
„Jasně. Nebojte se. Děkuji za obálku. Jo, taky nemám sešit, chci psát deník. Mám o čem psát. A potřebuji taky půjčit propisku, půjčíte mi nějakou?“
Sestra mi dala obálku s papírem a půjčila mi tužku.
„Já si napíšu ten dopis a zajdu do kantýny. Koupím si holení a známku, abych ten dopis mohl poslat mámě. Tak abyste věděla, že tam půjdu, aby mě někdo nehledal.“
„Dobře, vím o vás. Můžete si tam zajít, ale hned se vraťte na oddělení.“
Napsal jsem mámě, že jsem zpátky na protialkoholním.
Vím, že se na mě zlobí, ale že ji potřebuji. A že už nic podobného neudělám.
Jestli může, aby mi odpustila.
Aby mně poslala balík.
Potřebuji své oblečení, rifle, bundu, nějakou košili, trička, svetr, ponožky, trenýrky a boty. Nic nemám. A jestli může, tak nějaké peníze.
Převlékl jsem se do uniformy a obul se do kanad. Chlapi jen zírali.
Když jsem vyšel ven, tak si mě každý, kdo mě potkal v areálu nemocnice, prohlížel jak exota.
Němec je v blázinci! Už jste ho viděli? Fakt Němec, fašista, ale nějak mladý!
Možná tu někde měli i Napoleona, ale ten byl určitě zavřený na dva západy a ven se z oddělení nedostane.
Já už mám své Waterloo naštěstí za sebou.
Myslel jsem si to. Ale mýlil jsem se!
 
Koupil jsem si známku a holení. Zbylo mi pár korun na tři týdny. 
Nalepil jsem známku na obálku a šel vhodit dopis do schránky.
Vrátil jsem se na oddělení a byl jsem rád, že tam jsem.
Sestřička mi nabídla, že jestli mám zájem, tak mi půjčí ústavní hnědou teplákovou soupravu. S radostí jsem si ji vzal a hned jsem se do ní oblékl.
Nemusel jsem být v pyžamu a županu. Jako plavčíci. Stejně jsem ven nevyšel. Tady jsem byl v bezpečí. Za Zdí.
Ale i tak se nade mnou začaly stahovat černé mraky. Bouře se blížila.
Při následující vizitě jsem musel přede všemi v ošetřovně znovu podat vysvětlení mého jednání.
Primáře jsem požádal o soukromý hovor. Souhlasil a odpoledne jsem seděl v jeho pracovně.
Nabídl mi, abych se posadil do křesla.
Do obrovského koženého křesla.
Černá kůže se matně leskla v přítmí pracovny. Sám si sedl do podobného naproti mě.
„Udělejte si pohodlí, uvolněte se…“
Primář bafá ze své dýmky. Kouří jen voňavou Amforu z Tuzexu.
„Tak začněte. Co vás trápí? Kolegyně Vamberková mi něco řekla, ale budu rád, když to uslyším od vás, pane Wolf.“
Přehodil si nohu přes nohu. Byl určitě uvolněnější, než já.
„Já jí ale všechno neřekl…“
„Tak to můžete povědět mně.
Přiznám se vám, že jsem tady takový případ, jako jste vy, ještě neměl.
Když jsme vás v červnu přijali, volal mi kolega Procházka, váš psychiatr z Hradiště. Přesvědčoval mne, že vám věří, že jste mladý a že jistě po těch všech nepříjemnostech, které jste si způsobil, dostanete šanci a využijete ji.
Že vás k tomu dovede strach. Strach je ale špatný rádce.
 Šanci jste dostal a jak jste s ní naložil?
Tím nejhorším způsobem!
Život je největší dar a vy jste si jej chtěl dobrovolně vzít.
Mohl jste mít k tomu nejrůznější pohnutky, ale já je nemůžu akceptovat.
Byl jste před koncem léčby a věřil jsem, že to myslíte vážně, že začnete abstinovat. Někdo spáchá sebevraždu pod tíhou nějakých událostí, to přiznávám, ale ve vašem případu to nechápu. Zkuste mi to vysvětlit sám.“
„Už jsem několikrát hovořil o tom, že když jsem se opil, mluvil ke mně Ďábel. Já to ale zkrátím, stejně mi to nikdo nechce věřit.“
„Já vám to věřím. Ale ujišťuji vás, že šlo o halucinace. O bludnou představu, kterou jste si vytvořil ve své mysli a uvěřil v její pravost. Typická psychická porucha u alkoholika. Bohužel jste se s ní nikomu zavčasu nesvěřil. Mohl jste se zavčasu léčit a předešel byste následujícím komplikacím.
Bohužel jste v pití pokračoval a propil se až sem. A nedobrovolně. Ve vašich sedmnácti letech se nemáte čím chlubit. Ale i tak není pozdě. Tu šanci máte dál. Na ten zkrat časem zapomenete.
Prý jste ten pokus udělal z nešťastné lásky.
Člověk se v životě dostane do mnohem těžších situací, než je jedna zklamaná láska.
Jak by to vypadalo, kdyby se každý rozhodl problémy řešit sebevraždou?
Jsem přesvědčen o tom, že kdybyste nebyl psychicky nalomený po dlouhodobém nadužívání alkoholu, tak jste ten, pro vás zajisté bolestný rozchod se svojí dívkou ustál. Vidíte, kam až sahá pití. Jediné pozitivum na tom vidím, že jste se při tom neopil.“
„Já chtěl umřít střízlivý.
Řekl jsem vám tady, že s pitím skončím. Opravdu už nechci pít.
Ano, dostal jsem strach.
Stačilo mi vidět a slyšet tady, co potkalo mé starší kolegy, kteří propíjí svůj život. Ano, slyšíte dobře, co říkám, oni nežijí, ale propíjí svůj život.
Nechtěl jsem tak skončit.
Ani pohled při službě na záchytce, na opilé muže a zvláště ženy, nebyl nijak veselý. Nechci proto v pití doopravdy pokračovat.
Já jsem prostě rozhodnutý pro abstinenci. Nebudu to mít lehké, to vím. Ale už nyní vím, po jaké cestě v životě půjdu.
Já vím, říkáte si, toto jsem už slyšel tisíckrát i u jiných.
A vrátili se k nám za půl roku po propuštění.
 Ale říkáte, že mám šanci.
Tak mi ji prosím nechejte, abych nejen vás přesvědčil o svých slovech, že jsou vyslovena vážně. Já totiž nemám jinou možnost.“
Mlčky poslouchal. Bafal z dýmky a sledoval, jakým tónem mluvím, jestli nejsem z toho sezení u něj nervózní.
Nebyl jsem.
Naopak jsem se docela uvolnil. Dlouho jsem si tak s nikým nepopovídal. Byl jsem rád, že to můžu ze sebe dostat.
„Tak jo. Toho ďábla jsem si asi vyfantazíroval, ale ovládal mne. Dlouho.
 Chtěl jsem utéct i před ním. Vzal mi všechno dobré. Já ale měl jen to jediné.
Svoji velkou lásku. Eriku.
A tu mi fakt vzal. Dobře, ďábel jako takový tedy není.
Tak jsem se o všechno připravil já sám, díky svému pití.
Tak ten můj Ďábel, to je prostě alkohol.
 
Ale už se na všechno dívám jinak.
Jsem střízlivý, vidím věci jinak.
Jak odsud budu propuštěn, spolehněte se, že budu pravidelně docházet do Protialkoholní poradny.
Po té noci, po té cestě k Smrti jsem někdo jiný.
Hledal jsem Smrt a přitom jsem našel sám sebe.
Ne, to není zase nějaká halucinace.
Jsem jiný. Jako kdybych zestárl o několik roků. Už se nechci bavit o své minulosti. Vím, že před ní neuteču, každý den mne dostihne, ale já přemýšlím o budoucnosti.“
„To je dobře, že jste naladil na pozitivní vlnu. Jen vás musím upozornit na přehnaný optimismus, ten vede také k recidivě. Mnozí to také před vámi neunesli. Příliš si věřili. Pozor na sebeklam.
Máte ještě něco, co mi chcete říct?“
„Mám, ale nevím, jak vám to mám povědět…“
„Mluvte tak, jak to cítíte.“
„ Já vám to řeknu, a skončím zase na uzavřeném oddělení…“
„Uvidíme. No tak se nenechte pobízet a spusťte! Já naslouchám.“
 
„Tak se mi vrací pořád jeden sen. Barevný.
Jdu nějakým městem a procházím se ulicemi. Nechci v tom městě být.
Nutí mě to odejít.
Pořád jdu, nezastavuji se.
Domy se najednou začnou naklánět jako živé, ale nezboří se, zůstanou stát na svých místech. Pak se zase narovnají. Začnu mít velký strach a utíkám pryč z toho města.
Běžím pořád širokou ulicí, ale ta na konci města přechází do čím dál tím více užší cestičky.
 Nakonec klopýtám po úzkém chodníčku, který mě zavede doprostřed obrovského jezera.
Ten chodníček se dělí na několik dalších, ale všechny protínají to jezero, jako bludiště a já po nich chodím dokola a hledám východ. Voda v jezeře je neklidná, vlny bijí do už tak úzkého chodníčku, po kterém jdu. Není pevný, drolí se mi pod nohama.
Ztrácím půdu pod nohama a sklouzávám do té vody.
Mám strach, že se utopím, ale mám silnou touhu být alespoň na tom pevném úzkém chodníčku. Stát na něm a už neklouzat a nepadat do těch rozbouřených vln.
Je mi to nepříjemné, mám obavu, že se nedostanu zpátky nahoru.
S vypětím všech sil se ale vyškrábu nahoru a daří se mi přejít na druhý, pevnější chodník. Nakonec najdu ten správný a přejdu po něm celé to jezero a stojím na vysokém břehu.
Roste tam strom.
Já jej ale vytrhnu ze země i s kořeny. Držím jej pevně v ruce a ponořuji jeho zelenou korunu do vod jezera.
Když ji vytáhnu z vody, na větvích jsou živé ryby. Všechny však vysvobodím z listí a vhodím zpět do vody. Strom zase zasadím a někam odcházím…
To je všechno.“
Primář odložil dýmku do stojánku na stole.
Na chvilku zavřel oči a o něčem přemýšlel.
„Je to normální, abych měl pořád stejný sen a ještě takový nesmysl?“
Otevřel oči a rukou si podepřel bradu.
„Ale naopak. Ten sen je přímo výborný! Je to o podobenství. O vaší touze.
Už to, že odcházíte pryč z toho místa, města, je dobré.
Uvědomujete si totiž, že potřebujete radikální změnu vašeho života.
A ta voda ve velkém jezeře?
To je symbol očisty. Proto se ponořujete do vody, abyste se v ní očistil, spláchl ze sebe, co vám na sobě tak vadí. Některá náboženství vidí ve vodě velkou duchovní sílu.
Jste věřící? Já ano. Netajím se s tím.
Pak se nemůžete dostat nahoru.
Padáte, sklouzáváte z nepříliš pevného chodníku.
To je váš dosavadní život.
Ztratil jste půdu pod nohama, ale nezpanikařil jste.
Uvědomil jste si, jak je důležité mít své pevné místo v životě, mezi lidmi.
Stát pevně na svých nohách, mít své zásady.
Poznáváte sám sebe, svoji podstatu.
A ten strom?
Ano, to je velmi zvláštní. I ty ryby na jeho větvích.
Řekl bych, že si uvědomujete, že byste se takzvaně vykořenil. Ale vy strom vrátíte půdě.
To je velmi pozitivní věc. Snažíte se o celkový návrat.
A ty ryby…
Ty symbolizují vše živé, je to sám život.
Vy jste ty ryby vzal do svých ruk a vrátil je zpět do vody.
Je jen na vás, jak uchopíte svůj život.
Viděl jste, že jsou jen dvě možnosti.
Jedna by byla, nechat ty ryby, život, na břehu. Bez vody by lekly. Tedy konec, smrt.
Ale vy jste zvolil cestu života. Vrátil jste ryby do vody. To bude váš návrat.
Opravdu nádherný sen.
Když mi dáte svolení, já bych si jej rád poznamenal.“
 
„Na co bych vám měl dávat jakési svolení. Vždyť jsem vám jej přece řekl! Tak si jej klidně zapište.“
„Kdepak pane Wolf! Máte pravdu, že bych si jej mohl zaznamenat, až odejdete.
Ale to nedělám.
Pokud budete souhlasit, tak si jej napíši. Když řeknete Ne, tak na něj zapomenu. S jedním kolegou na podobných snech spolupracuji. Věřte mi, že nám pomáhají pochopit naše pacienty.
Ale je jen na vás, jestli jsem vás uspokojil s jeho výkladem.
Řekl bych, že hledáte pevné základy a že jste na dobré cestě. Ale jít musíte sám. A jistě víte, kam míříte. Budu vám držet jak se říká, pěsti.
Je-li to všechno, můžete jít. A moment. Mám k vám důvěru. Chtěl bych vás požádat, abyste řekl panu předsedovi, aby vás určil k úklidu mé pracovny. Každého sem nepustím…“
Poděkoval jsem a s rozpaky odešel na pokoj.
Jestli jsem věřící člověk?
Možná, kdybych našel cestu k Bohu, že bych nalezl větší víru v sebe sama a On mi pomáhal.
Jenže já z kostela utíkal.
 Ale začal jsem o Něm přemýšlet. Nevěděl jsem si s tím ale rady. Znám lidí, kteří chodí do kostela každou neděli a chlastají také. Proč by měl Bůh pomoci právě mně?
 
Čekal jsem každý den, že mně setra zavolá, že mám na bráně balík.
Místo pošty mi jej osobně dovezl otec. Byl jsem velmi překvapený. Poděkoval jsem, ale zůstal jsem si stát za svým.
Nechtěl jsi mít doma toho ožralého hajzla?
Neboj! Nebudeš. Já doma totiž nebudu.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička