Hrnečku vař!

Kluk mi celou noc korzoval po baráku. Nachlazený, prskal na všechno, frkal a dýchal jako brontosaurus. Ale nesmrkal. Pak se začal v noci dusit, leknul se a volal maminkóó!!!!! Jsem spala jak zajíc s očima otevřenýma. Ráno, rozmrzelá jsem s sebou cukla, když po sedmé upí můj mobil s esemeskou. Sestra. Nic nevař, dovezu ti kopu ovocných knedlíků, čili kulí. Hurá! Aspoň jediná úleva z dnešního dne, nemusím vařit. A polívka od včerejška je v lednici.

Dopoledne sestra zazvonila u dveří. Ahóój! Táhla půl pytle kulí a šišek.

„Jéžiš, co já s tím? Copak máme kury či prasa? To je jídla jak pro krávu.“

„Dáš to do mražáku. Pytel si nechej návdavkem. A uvař mi prosím tě kafe, bolí mě hlava jak střep,“ pravila sestra a přivítala se s mým synem.

„A proč tolik jako? “ táhnu spolu s ní pytel do předsíně.

„To Krindapána." Dcera šéfové, jíž patří místní šiškárna. Měla s ní noční. Sestra tam chodí někdy pomáhat. "Krindapána už přišla včera večer do práce umňoukaná," říká sestra. "Tu ji píchá, ach jak jsem unavena, jejdamane, to je bolest, uf děti milé, už nemohu." Kolikrát řekla všem – dodělejte to sami už, na chvíli si odpočinu. Pak sestra se dvěmi kolegyněmi to táhnou až do rána. Krindapána se buď úplně vypaří domů anebo se beztrestně natáhne na kožené sedačce své mamá.

„ My nevíme z které do které, létáme jak povětrňáci, a Krindapána si spokojeně pochrupuje v ředitelně,“ stěžuje si sestra. Co udělá? Nic, je to dcera šéfové. Ségra míchala kafe a vypravovala. "Jak se Krindapána probudila, zjistila, že toho těsta na ty šišky je nějak moc, nad objednávky, a nějak moc rychle kynulo. Bylo ho přespříliš, přetékalo z kynoucích nádob přes okraje a pléskalo výhružně na podlahu. Jako v pohádce Hrnečku vař! Krindapána zpanikařila, poplašeně kolem poletovala a komentovala celý proces – krindapána, děti milé, mamka mě zabije, krindapána, krindapána a obíhala stále těsto dokola, jako by ho chtěla slovy zastavit. Tak nás všechny tři dohúkala, že jsme tam stály a fanaticky jako zaříkávačky ohně jsme jedním hlasem opakovaly s ní – krindapána, krindapána! Pomalu jsme se dostávaly do transu, tu však vedoucí nešťastnice nečekaně mávla rukou – klid! V tu ránu jsme zmlkly a čekaly, co zas vymyslí za krávovinu."

„Dáme to do koupelny! RYCHLE!“ otírala si zpocené ruce do zástěry.

Co?! "Kopu těsta jsme odebraly a jako mrtvolu, aby ji nikdo po tomto hrůzném činu nenašel, jsme ho táhly do koupelny. To nevím jak dopadne, až majitelka zjistí, že živobytí ji trčí nazdařbůh v koupelně. Jak tam nakvašeně mlčí a čeká na beztak již zpečetěný osud. Puf, puf! Pufá si tam nesmyslně v koupelně! Pufi puf!"

„A pak?“ byla jsem skorem napjatá. Takové drama.

„Krindapána celou dobu mlčela. Beztak osnovala další plán co s přebytečným těstem. Její matka přifrčela jen na chviličku, otočila se v provozu a ještě rychleji odjela za zákazníky. Krindapána byla celou dobu jako na trní a bledá.“

Syn mi pomáhal vytahovat knedlíky z pytle.

„Ty krásně voní, čuchni mami.“ Pěkně se jim povedly. Meruňkové, borůvkové, s povidly, makové. Hlavně, že bude oběd.

Sestra líčila gradaci celé eskapády. Když se zabouchly dveře od maminčina mohutného džípu, krindapána se probrala z mrákot a vymyslila, že to těsto zase dotáhneme zpátky boha jeho, ale RYCHLE!!!!!! A musíme udělat z něho ty fix kule, rozdělíme si to domů, jinak to její máti pozná a z toho budeme mít všichni průser (my? vždy zakládá těsto ona! vlastně ano my za to vždycky můžem !) – panebože netrestej mě a křižovala se jako život. To ti tak věříme! Milé těsto jsme dotáhly zpátky, uválely krásné knedlíky. Byly jsme tam o dvě hodiny navíc, a každý si vyfasoval svůj půlpytel!

„To jste jí to nemohly rozmluvit? „ ptala jsem se.

„Blázníš, jí něco rozmlouvat. Krindapána poručila. Poručila.“ řekla sestra a dopila konečně to studený kafe.