Ibišek


19. srpna 2010, autor P.F.Zarken,



            Štěpán Vůnička je padesátiletý muž malé zavalité postavy. Dá se klidně říci, takový pravý pyknický typ člověka. A jedlík. To je vám jedlík, že divoká představa o nenajedenosti nemůže dosáhnout jeho kvalit. Nejen že je věčně hladný, ale jeho koníčkem je vyhledávání kdejakých dobrot a pamlsků. Má ještě jednu zvláštnost. Co si umíní, to musí mít. Kdoví? Možná to zdědil po předcích a v dětství byl málo bit. I když i toto je relativní. Jsou lidé, kteří to vždy uměli už od dětství. A úspěšně ze sebe dělali „dokonalé“, a nikdo na ně neměl a nemá. Pod jejich povrchem se však skrývají špatnosti, které vyjdou najevo až… jednou.

            Ale mně nepřísluší, abych se v duši pana Vůničky šťáral. Vždyť jsem také chybující. Hlavně je důležité na nic si nehrát. Snad nejhorší jsou ti, kteří všechny kritizují, pomlouvají, zesměšňují, a sami jsou nejvíc k smíchu. A kdybyste do nich mohli nahlédnout, možná by vám najednou překážel včerejší oběd. Ale vracím se k panu Vůničkovi, kvůli kterému to je.

            Jednou stál na zastávce autobusu a blízko něj si povídaly dvě ženy. Ze své přirozené zvědavosti se zaposlouchal do jejich rozhovoru. Shodou okolností z toho slyšel jen útržkovitě sem tam slovo, což bylo pro něj nejdůležitější.

            Vyrozuměl z toho, že ta mladší měla (nebo viděla) v restauraci ibišek a byla to úžasná pochoutka. A že by mohlo jít o pochoutku pro oči, mu nějak ušlo.

            Vyptávat se cizích žen by bylo pod jeho úroveň. Má přece svoji dobře pěstovanou hrdost. Velice těžce by nesl, kdyby jej odbyly nějakou nevhodnou poznámkou. Však on si na to přijde sám.

            Zamyslel se, co to může být. Kdyby byl fajnšmekr přes pití nebo alkoholik, tak by si pod tím představil něco zvlášť dobře pitného. Ale jelikož je, jaký je, vybavilo se mu chutné jídlo. Řekl si, že jej musí stůj co stůj mít.

            Navštívil jednu slušnou restauraci, kam čas od času zašel. Jen si sedl, už byl u něj číšník s jídelním lístkem v ruce.

            „Dobrý den, pane Vůnička! Tak co to bude?“ zeptal se s mírnou úklonou.

            „Na pití si dám plzeňskou dvanáctku. A k jídlu bych prosil ibišek.“

            „Jak prosím?“

            „Ibišek!“ opakoval Štěpán Vůnička.

            „Takové jídlo u nás nemáme,“ pravil zamyšleně číšník. „Ale určitě něco dobrého najdete. Máme slušný výběr.“

            Položil jídelní lístek na stůl a odešel.

            Pan Vůnička se zamyslel, zda neřekl něco nevhodného. Ale vzápětí si uvědomil, že mu číšník odpověděl – „Takové jídlo nemáme.“ To tedy znamená, že jde o nějakou moc fajnovou specialitu, kterou zde nevedou. Nu, co se dá dělat? Vždycky a hned úspěch být nemusí. Počká si na něj a určitě se dočká. A potom si jej o to víc vychutná. To bude určitě mňamka.

            Ve velké rychlosti proletěl jídelní lístek a našel málo vhodnou, ale přece jen náhradu za to, na co se tolik těšil. Však on mu ibišek neuteče.

            Za malou chvíli číšník donesl dobře natočené pivo.

            „Tak co jste si vybral, pane Vůnička?“ zeptal se.

            „Dám si plněný řízek s oblohou. Jo, ale přílohy jen poloviční porci,“ řekl Štěpán Vůnička a podal číšníkovi jídelní lístek.

            „Dětskou?“

            „Může být.“

            Dnes je ten Vůnička nějaký zvláštní, divil se číšník cestou do kuchyně.

            Musím si nechat místo na ten ibišek, ale hladný přece nebudu, pomyslel si pan Vůnička, když osaměl.

            Zakrátko měl jídlo na stole a vůbec se s tím nepáral. Slupl jej jak slon jahodu, dopil pivo, zaplatil a opustil restauraci.

            Procházel se jen tak městem. Po několika minutách chůze narazil na další restauraci. Bez váhání vešel. Byl to pěkně nově renovovaný starý lokál. Tak čerstvě otevřený, že v něm pan Vůnička ještě nebyl.

            Sedl si do kouta a rozhlédl se. Na opačném konci místnosti ji uviděl. Štíhlá, asi dvacetiletá brunetka v úboru vlaštovčím. Ukázněně čekal a brzy se dočkal. Přicupitala k němu a Štěpán Vůnička si řekl, že jí to velice sluší. Kdybych byl mladší… o pár desítek roků. Ó jé!

            „Dobrý den, pane! Co si budete přát?“ zeptala se se sotva znatelným úsměvem.

            „Plzeňskou dvanáctku a k jídlu si dám ibišek,“ odpověděl věcně.

            „To jídlo jsem nějak nerozuměla,“ řekla udiveně.

            „Ibišek! Prostě si dám ibišek!“ Pan Vůnička ztrácel sebejistotu, ale svého se vzdát nehodlal.

            „Chtěla jsem vám nabídnout jídelní lístek,“ říkala rozpačitě. „Ale zavolám vám pana šéfkuchaře,“ dodala a odešla.

            Za okamžik jej viděl, jak majestátně kráčí k jeho stolu. Vysoký, ramenatý

a zpod bílé čepice mu vyčnívaly černé kadeře. Šéfkuchař si jej cestou zkoumavě měřil. Když mu jeho dcera řekla o hostově záhadném přání, chystal se na něj s velkou kuráží. Pomyslel si, že je to drzý vtipálek, který si utahuje z mladého děvčete. To mu, drzounovi jednomu, nesmí projít. Dám mu za vyučenou, říkal si v duchu. Přicházeje k němu, začal měnit názor. Napadlo jej, že tento host si asi z nikoho nechce udělat „dobrý den“. Možná došlo k nějakému nedorozumění. Vrátil se mu jeho příslovečný klid.

            „Zdravím vás! Vy jste si přál ibišek?“ zeptal se šéfkuchař.

            „Co je na tom divného? Slyšel jsem, že je to velká pochoutka,“ vysvětlil Štěpán Vůnička a mírně se mu zachvěl hlas.

            „Vy jste labužník, jak se na vás tak dívám,“ usmál se šéfkuchař a dodal. „Ibišek skutečně nemáme, ale udělám vám, chcete-li, moji specialitu. Ano? Zaručuji, že vám bude chutnat.“

            „Dobrá, beru,“ odpověděl po krátké pauze.

            Byly to malé kousky vepřového a drůbežího masa v pikantní omáčce s hranolky a oblohou. Vskutku si dlouho tak nepochutnal. Pojedl, zapil pivem, „vlaštovce“ nechal slušný tuzér a pozdrav pro mistra kuchaře.

            Spokojeně vyšel z restaurace a vydal se k domovu. Vykračoval si, nikam nespěchal a cítil se velice dobře. Po několika desítkách příjemné chůze zastavil u květinářství.

            Náhle strnul.

            Do očí jej, jako kladivem, uhodil nápis – I B I Š E K.

            Zapotácel se.

            „Pane Bože! Já – jsem – vůl!!“ řekl zdrceně a prožíval si pocit, kterému se říká – „chodit kanálama“.

 

                                                                      

 

                                                                      

           

           

                       

                                                                         







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Ibišek” - 4


    Ivna   (20.8.2010 (7.55))

    Krásně popsaný trapásek, dobře se to četlo.


    P.F.Zarken   (20.8.2010 (8.11))

    Díky Ti, děvče, za hezký komentář. Píši příběhy, které jsem osobně zažil a jiné vymyslel. Tento je z druhé kategorie.***


    Eva   (23.8.2010 (12.49))

    to je vtipné a také oceňuji dobrý nápad...pro název "speciality" bych možná zvolila jinou květinu, protože ibišek je docela známý (dokonce ho znám i já, která se nijak extra o kytičky nezajímám)... a mohl by navštívit ještě jednu restauraci, kde by mu šéfkuchař bez mrknutí oka naservíroval "ibišek", avšak s tím, že je to příliš "drahé a vzácné zvíře"... a pan Vůnička by tam chodil utrácet hříšné peníze za tuto "specialitu" a po pár měsících by šel kolem květinářství....


    P.F.Zarken   (23.8.2010 (13.19))

    Evi, připomínky beru, ale ibišek je moje oblíbené kvítko, a proto jsem jej použil na jeho oslavu. I přes Tvé výhrady jsem rád, že se Ti to líbilo. Díky Ti za komentář***



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička