Smlouva s Ďáblem 61. díl


20. srpna 2010, autor tonyend,



Poděkoval jsem za pozdrav od mámy, že ji moc pozdravuji. A kupodivu jsem řekl, aby se nezlobili.
Jako oba.
Vzal jsem balík s šatstvem a rozloučil jsem se s ním. Možná, že mi chtěl také ještě něco říct. Možná, že také hledal slova, jako já.
Hledali jsme, ale nenacházeli je. Byla kdesi hluboko v nás, ale byla tam.
Místo toho šáhl do náprsní kapsy pro peněženku. Vytáhl z ní jedny zelené Hradčany a beze slova mi je podal.
Páni, on mi dává celou jednu stokorunu!
 Byl jsem na mizině, tak jsem si ji vzal. Poděkoval jsem.
„Já ti ji vrátím.“
 Odpověděl po svém.
„Prý vrátím! A z čeho?“
„Neboj se. Vrátím.“
 
Byl konec října.
V léčebně jsem už pátý měsíc. Už už jsem si začínal myslet, že se ke mně štěstí otočilo svými zády.
Pobyt na uzavřeném psychiatrickém oddělení se započítal do mého trestu, šestiměsíční odvykací kůry. Do mého propuštění zbývalo něco přes jeden měsíc. Prvního prosince se můžu vidět navždy venku.
 Za Zdí.
Tak jsem vnímal svět v léčebně a tam, venku. Od venku mě oddělovala zeď, táhnoucí se kolem areálu nemocnice.
Dokud jsem byl v léčebně, tak mě chránila.
Těch několik dovolenek posloužilo, jako jakýsi lakmusový papírek. Otestoval jsem na sobě, jak jsem a jak budu odolný, až se vrátím trvale do života.
Na každém pomyslném rohu tam za Zdí, byla nástraha, nebezpečí v podobě hospody.
Past otevřená většinou od 10 do 22 hodin denně.
Nemínil jsem se do ní chytit, ani zkoušet, jestli se za mnou po čase zaklapne, když bych do ní začal častěji chodit, třeba jen tak, že bych nepil, ale šel bych do hospody za kamarády.
Měsíc říjen se vydařil. Nejkrásnější podzimní měsíc je pro mne právě říjen.
 Příroda v něm čaruje.
Chladné noci vystřídá mlhavé ráno. Když nezafouká větřík, tak se cáry mlhy drží nad zemí a rozplynou se, když vysvitne zubaté sluníčko. Už nemá tolik síly, ale když se objeví vysoko na obloze, ještě dokáže zahřát.
Nádherná rána jsou v listnatých lesích.
Každý strom nasadí svému listí jiný barevný odstín. Takový pohled je, jako na malířovu paletu, ale sama příroda je tím dokonalým malířem, který dokončí tu kouzelnou proměnu. Ten nádherný obraz však zničí měsíc listopad.
Les přestane vonět. Začne tlít listí a věčný přírodní koloběh pokračuje.
Nastane zima a sníh dílo zkázy nedokončí, jen je skryje.
Ale i tak je venku nádherně. Stačí mít jen oči otevřené a naučit se přírodu vnímat. Jo, být tak někde venku, na čundru.
Seděl jsem před budovou na lavečce a snil jsem o tom, že ještě letos pojedu někam s kluky na čundr. Klidně i na ten zimní. Jen být někde jinde.
Kluci si jistě takového podzimu venku užívají.
Kluci. Moji kamarádi na život a na smrt.
Kde jste?
Neměl jsem nikomu za zlé, že za mnou nepřijel.
Do blázince se nikomu nechce. Bláznům ani jejich návštěvám.
Když už přijedou na návštěvu, tak co chvíli koukají na hodinky.
Co by dali za to, kdyby tak mohli popohnat čas kupředu.
Už abychom byli pryč, tam venku mezi lidmi! A skutečným bláznům je čas úplně ukradený. Zastavil se s jejich nemocnou myslí.
Ti, kteří jsou ale tady, za tou Zdí, jsou také pořád lidmi.
Už kolem nich dávno nechodím s úsměškem na rtu, když je potkávám.
 Nikdo totiž neví, jestli tady někdy neskončí také. Nemoc si nevybírá.
Dnes já, zítra to můžeš být třeba ty.
A je to blbý pocit, být zavřený za dveřmi bez kliky.
A je to blbý pocit stále slyšet a poslouchat to Pojďte za mnou!
 
Těšil jsem se na pátek, dostal jsem dovolenku.
Pojedu domů a odvezu si uniformu i kanady. Mám v hlavě plán, co udělám, až budu natrvalo propuštěný. Povím o něm jen mámě. Má pro mě větší pochopení než otec.
 Možná mu křivdím, ale doposud se tak choval.
Kdoví, jestli bych se choval jinak, kdyby i on byl v mém dětství ke mně jiný.
Nevím, možná že bych pil stejně, i kdyby mě nosil na rukách. Možná, že ne.
Teď už je to jedno, když jsem si život tak parádně posral.
A přede mnou je ještě hodně dlouhá podmínka. Udělám sebemenší průšvih a pošlou mě sedět natvrdo.
Vzpomněl jsem si na Naďu, jak vyprávěla o ženském kriminálu. Otřesné vzpomínky.
Tak jak to potom může vypadat v mužském?
Co asi tak Naďa dělá teď?
 Možná, že si už našla toho pravého.
V dlaních jsem ucítil její pevné tělo, které tenkrát chtěla pohladit.
Na rtech, ve vzpomínce na ni, zahořela náhlá horkost. To když mě líbala.
A jak voněla.
Vypili jsme víno Romance a k ničemu mezi námi nedošlo. Ale mohlo, to je pravda. Byla ale rozumná. Já asi taky.
Jojo, Eriko, byl jsem ti věrný.
Pohlazení a polibek asi není nevěra. Anebo je? Ale jak pro koho.
Delší dobu jsem myslel na to, co bude dál se školou. Asi jsem to přivolal. Ne nadarmo je jedno moudro.
My o vlku a vlk je za dveřmi!
Já měl za ušima napsaného moudra asi tolik, až jsem zblbl. Jinak bych přece takto nedopadl.
Vrátil jsem se na oddělení. Přezul jsem se a šoural jsem se na pokoj.
Z ošetřovny vyběhla sestřička.
„Pane Wolfe, máte se ihned zastavit v kanceláři paní Malé, sociální, hledala vás, ale byl jste někde venku. Tak běžte, běžte. Je to prý důležité.“
Za celou dobu pobytu jsem ji nijak nepotřeboval. Jiným vyřizovala spoustu věcí. Od styku s úřady až po soudy.
Přemýšlel jsem, co má pro mne tak důležitého, tato postavou malá a jménem Malá, smutná, starší paní. Neviděl jsem ji nikdy, že by se usmála. Dostala ode mne přezdívku Smutná.
Asi ji taky převálcovala každodenní služba alkoholikům. Tady se není čemu moc smát.
Alkoholik končí tragicky, tragikomicky nebo s trvalou abstinencí.
Zaklepal jsem na dveře její kanceláře. Sociální pracovnice Dagmar Malá.
„Vstupte!“
Otevřel jsem dveře a vstoupil do jejího nuzného království. Do její kanceláře.
V malé místnosti seděla Malá Smutná paní za psacím stolem.
Ten věčný smutek ji jistě dělal ještě starší, než byla ve skutečnosti.
Na stole vzorný pořádek. Pro pořádek tady pracovala. Aby byl pořádek mezi pacientem a úřadem.Nechtěně jsem se usmál.
Vzpomněl jsem si na svůj rajón, úklid pracovny primáře. To byla největší čest, to byla odměna za projevenou důvěru k pacientovi.
Pan primář měl na svém stole někdy nepořádek. Brajgl. Bordel.
Ale jedno moudro říká, že se inteligent v bordelu vyzná.
Pořádek je pro blbce a blbec pan primář určitě nebyl.
Vyhodil mě ze služby hned po té první.
Vzorně jsem mu uklidil pracovnu.
Důkladně jsem vysál koberec a utřel všude prach. Rozhrnul jsem těžké závěsy, posunul jsem záclony a otevřel okna dokořán. Větral jsem dlouho, tu pronikavou vůni z tabáku Amfora.
Pracovna však byla touto vůní přesycená.
Rozházená lejstra jsem mu vzorně poskládal na sebe, když ležela tak halabala na stole. Makal jsem přes hodinu, myslel jsem si, že dostanu pochvalu. Když jsem zavřel okna, srovnal jsem záclony a zatáhl závěsy, odnesl jsem vysavač do úklidovky. Vrátil jsem se a chtěl jsem pracovnu zamknout a odnést klíč sestře na ošetřovnu. Opláchl jsem si ruky v umývadle.
V tom jsem uviděl baculatý hrnek na poličce. Vzal jsem jej do ruky a zhrozil jsem se. No ty hrnečku ale vypadáš!
Uvnitř byl černý, no určitě jej dlouho nikdo neumyl. Tak jsem jej svědomitě drhl v umývadle.
Byl v něm nějaký divný povlak, nasypal jsem do něj trochu písku na vany a hadříkem ten hrnek vydrhl. Uvnitř se zase zablýskal bílý porcelán. Špína byla pryč. S dobrým pocitem jsem vrátil hrnek tam, kde byl.
Pracovnu jsem zamkl a klíč dal sestře. Tak se, pánové, dělá úklid!
Dobrý pocit vydržel jen do oběda.
Pan primář si mě zavolal a seřval jak Alíka.
„Kdo vám kázal, abyste ten hrnek bral do ruky a umyl jej?“
„Nikdo pane primáři. To byla moje iniciativa!“
„Ten hrnek mám na čaj! Víte, jak mi dlouho trvalo, než získal tu svoji patinu uvnitř? Vy nevíte, že ta usazenina, prý „špína“ dělá tu správnou chuť čaje?“
„Pane primáři, to jsem fakt nevěděl. Doma jsme také vařili čaj do konvičky. Z pytlíčků.
A aby byl podle slov otce dobrý, tak do něj hrkl lžíci octu. A konvička pořád zářila čistotou!“
Primář zalapal po dechu.
„Vyřiďte svému otci, že je barbar…O čaji nic neví. A už vás na úklid nechci, rozumíte?“
Byl jsem rozčarován. Tak jsem se snažil a zase jsem to posral.
„Rozumím. Řeknu panu předsedovi, aby určil někoho jiného. Asi půjdu uklízet záchody. Ty se můžou lesknout a vonět chloraminem.“
Tak jsem si udělal malér i z pití čaje.
 
A tady Malá Smutná má pořádek, jaký má být na stole spolehlivého úředníka. Blbec určitě není, když má na starosti právní záležitosti čtyřiceti vypitých hlav.
V malé místnosti měla tři židle. Na jednu jsem se posadil.
Na stole měla připravenou obálku. Zvedla ji a ukázala mi ji.
" Je vám něco k smíchu?"
"Paní Malá není, já si jen na něco vzpomněl…"
„Napsalo nám, tedy vám, vedení pivovaru a školy. To k smíchu rozhodně není! Nečekaně změnili názor. Asi na vaše trestní stíhání. A také na vaši protialkoholní léčbu. To víte, doba se mění… Nečekala jsem to, sama jsem tím velmi překvapena.
Navrhují totiž ukončení Učňovské smlouvy vzájemnou dohodou.
Jako důvod uvádí v návrhu „…pro váš dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav, který neumožní nadále vykonávat soustavnou přípravu na budoucí povolání.“
Vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletý, s tím musí souhlasit váš zákonný zástupce, tedy vaše rodiče. Návrh je na vzájemnou dohodu, takže nebudete muset platit nějaké výdaje spojené s vaším studiem na škole.
Tak si to vezměte s sebou domů, aby to rodiče podepsali a jak přijedete, tak to dořešíme spolu, ano?“
Neřekl jsem to nahlas, ale pomyslel jsem si, že můj nenáviděný Ďábel zase úřadoval. Že už má zase úřední hodiny!
Sebral mi i práci, kterou jsem měl rád. Vzal mi všechno, tak jak slíbil. Nezbylo mi nic dobrého.
Mlčel jsem o něm, abych neskončil na uzavřeném oddělení.
Nemusel jsem ale vůbec, vůbec nic říkat. Prostě se mi přitížilo.
Pět měsíců jsem si posiloval psychiku. Stačil jeden dopis a mohl jsem se skládat znova. Mozaika psychiky je tuze křehká.
Dílo zkázy bylo dokonáno.
Vyhodili mě ze školy pro mé pití. Pro alkoholismus.
To byl ten "Douhodobý nepříznivý zdravotní stav!"
Můj zkurvený chlast!
Tak to je mé soukromé Waterloo.
Životní prohra.
Můj plán se složil k zemi, jak domeček z karet. Všechno bude najednou jinak a já na to nejsem připravený.
Počítal jsem s tím, že se vyučím, požádám vedení pivovaru, aby mi dali jednu místnost na sladovně, že v ní budu bydlet, zařídím si ji stejně jako Naďa, a domů se už nikdy nevrátím.
Nemám osmnáct roků, tak co budu dělat?
Kde mě vezmou tak mladého bez vyučení? Kde budu bydlet, když se mi domů vůbec nechce?
Chtělo se mi brečet. Nad tím, jak jsem si parádně dokázal posrat svůj mladý život.
Domů se mi vůbec odjet nechtělo.
Uvažoval jsem nad tím, že jednoduše zfalšuji podpisy rodičů.
Ve škole jsem to několikrát úspěšně provedl. Ale toto bylo příliš vážné. Nebyla to směšná poznámka nevyspalé učitelky.
Ne, pojedu domů a postavím se k tomu chlapsky. Jen jsem si nedovedl představit, jak bude otec řvát.
Že mě pomalu osmnáct roků živí, obléká, dal mi střechu nad hlavou a já se takto odvděčím.
Má pravdu. Nejsem dobrým synem.
Tak si budu muset velmi rychle najít jinou variantu svého plánu pro budoucnost. Teď mi bude muset někdo pomoci. Sám to nezvládnu.
Ale kdo?
 
Vzal jsem dopis od Malé Smutné a rozhodl jsem se, že se znovu objednám k primáři na soukromý rozhovor.
V pátek po obědě jsem si stoupl do řady před ošetřovnou.
Veverka podepisovala propustky na dovolenku. Každý se těšil, že se podívá domů.
Já bohužel ne.
Podala mi moji propustku.Usmála se.
„Tondo, přeji vám příjemný pobyt. A tentokrát žádné hlouposti!“
„Nemějte strach, paní doktorko, vrátím se v pořádku. Ale možná i dříve…“
„A důvod předčasného návratu?“
„Hádka s otcem!“
„To odjíždíte domů a víte dopředu, že budete mít s otcem nějaký konflikt?“
„Ano. Jak se vrátím, tak o tom potřebuji mluvit s panem primářem, nebo s vámi.“
„Držím vám palečky, ať to zvládnete.“
„Děkuji vám. Nashledanou.“
 
Oblékl jsem se, nacpal jsem špinavé prádlo, uniformou a kanady do tašky, a šel se přezout.
U botníku byla tlačenice. Každý spěchal, aby se obul a vypadl z léčebny.
Když jsme procházeli nemocniční bránou, museli jsme předložit propustku vrátnému. Zběžně se na ni podíval a zasalutoval nám. Pomyslel jsem si o něm jediné. Jsi tady taky dobře.
Světu mír a abstinenci třikrát zdar!
 
Odcházeli jsme na autobusovou zastávku.
Kolegové z odmašťovny si zapálili cigarety. Kdosi mi nabízel cigaretu. S díky jsem ji odmítl. Vysvětlil jsem, že jsem napřed přestal kouřit a pak jsem se pokoušel přestat pít. Neznali mne, nic o mě nevěděli.
Divili se, že jsem tak dlouho bez cigaret vydržel.
Jo pánové, pro lásku a z lásky se dělají ty největší věci!
Přijel autobus, směřující do Hradiště.
S několika kolegy jsem nastoupil.
Řidič zavřel dveře, motor zahrčel a vyjeli jsme. S nikým jsem se nebavil. Není o čem. Pouhé pomyšlení, že jedu do Hradiště, vyvolávalo ve mně spoustu protichůdných pocitů.
Byli jsme v Hradišti.
Vystoupil jsem a kolegové pokračovali v cestě dál. Já tady přesedal z autobusu na vlak. Šel jsem rychle na vlakové nádraží. Měl jsem o jeden důvod navíc.
Prošel jsem parkem a míjel sochu soudruha Lenina.
„Ty hlavo plešatá, kdybys tu nestál… Tondo, ty kokote, kdybys nepil…!“
Při pohledu na Lenina jsem si sám pro sebe takto mluvil.
Na nádraží postávali cestující.
Byli mezi nimi i nějací kluci. Cizí. Neznal jsem je. Možná, že to byli bažanti, možná jejich mazaci z internátu.
Podíval jsem se na hodinky.
Jak se máš, dědo? Jak se máš na Vidlákově? Tvé hodinky pořád mám a šlapou jak švýcary, i když jsou to naše Primky.
V pokladně jsem si koupil režijní jízdenku a čekal na příjezd vlaku směr Přerov.
Moji kluci jsou ještě v práci v pivovaře, nebo ve škole.
Byl jsem rád, že se s nimi nemusím setkat.
Styděl jsem se.
Styděl jsem se sám před sebou.
A oni by se vyptávali. To by bylo jakéhosi divení a vyptávaní.
Kde proboha jsi? Jsi nemocný? Co ti je? V které nemocnici ležíš a s čím..?
Znovu jsem si uvědomoval, že jsem v jejich očích přestal být tím pochybným hrdinou, který umí tak báječně pít.
Už jsem přestal být zajímavým.
Abstinent je podezřelým.
Věděl jsem, že jsem dospěl k životní křižovatce a bude jen na mně, po jaké cestě se vydám.
Od jisté doby jsem ale věděl a byl přesvědčený o tom, že vím, kudy a jak půjdu, s kým a bez koho či čeho.
Přijel vlak.
Nastoupil jsem a našel volné místo v kupé. Tašku jsem si dal pod sedadlo a zavřel oči.
To bude doma přivítání. No, jak jen toto dopadne, to nevím.
Vlak se rozjel.
 
Jsem v Brodě.
Je páteční odpoledne. Kamarádi jeli jistě někam na čundr.
Kdybych byl doma a ne v léčebně, také bych jel. Chybělo mi to.
Divil jsem se, že v léčebně nepropukla ponorková nemoc.
Tolik chlapů pohromadě, bez ženské.
Asi nám stačilo, že se u nás rozvinul alkoholismus.
O sexu se nikomu moc mluvit nechtělo. Prý časté pití způsobí impotenci. Tak já tu hranici častého pití ještě nepřekonal.
Mám pravidelné erekce, nejvíce nad ránem. Na sex myslím. A často.
Ve snech se mi zjevuje Eva, Jarmilka, Dája, Naďa a spousta dalších holek.
Jaké mohlo být milování s Erikou?
Jistě to nejkrásnější. Žádný sex, ale nádherné milování z lásky.
Sex byl užasný s Jarmilkou, ta její zahrádka, to byla věc, ale Erika bylanade všemi svojí čistotou, nezkažeností.
Ani netušíš, jak moc mi scházíš, Eričko.
Tvé pohledy, držení za ruku, polibky, tvá vůně, vůně nejkrásnější ženy na světě.
To všechno si Ďábel vzal.
 
Domů mě nic netáhlo.
Chtěl jsem posunout návrat do večerních hodin.
Stejně si tím nijak situaci neulehčím. Je to vlastně jedno, jestli to doma vyklopím hned, jak otevřu dveře, nebo zítra. Stejně to říct musím.
„Vážení rodiče, ve škole a v pivovaru musím skončit pro můj alkoholismus. Tady si přečtěte dopis, je to tam černé na bílém.“
Toulal jsem se středem města bez cíle. Jen tak, zabít čas.
Vytáhl jsem peněženku a podíval jsem se do ní.
Z otcovy stokoruny jsem měl pořád dost peněz. Neutratil jsem skoro nic. Lákalo mě zajít si do cukrárny na jahodový pohár se šlehačkou a zmrzlinou.
Rychle jsem tuto myšlenku zavrhl. Už nikdy si jej nedám. Už nikdy neudělám spoustu věcí, které mě nějakým způsobem spojovaly s Erikou.
Samotnému by mě jahodový pohár zhořkl v puse.
Díval jsem se na Eričinu fotku ve slídovém okýnku peněženky.
Zavřel jsem oči a zůstal jsem stát.
Vrýval jsem si její podobu do paměti.
Otevřel jsem oči a podíval jsem se na nebe.
Pak jsem rychle zase oči zavřel a snažil jsem se představit Eriku.
Šlo to.
Tak sbohem Eričko, má životní lásko!
Fotku Eriky jsem vyndal z peněženky a roztrhal ji na maličké kousky a vyhodil je do vzduchu. Chvilku poletovaly sem a tam a pak spadly na zem.
Zničím všechno, co by mně ji mohlo připomínat.
Neznamenalo to však, že jsem ji přestal milovat.
Naopak. Miloval jsem jen ji a tak tomu bude napořád, tak jak jsem to řekl ve svém slibu, kterému moc nevěřila.
Nechám si ji jen v paměti, tam někde v té pomyslné Třinácté komnatě.
Do ní můžu jen já. Ale ani já ji neotevřu.
Bude tam jako v sarkofágu, jako královna Kleopatra ve své pyramidové hrobce.
Jen já, ubohý Antonius, jsem zůstal na živu. To by mně Řím nikdy neodpustil.
Město Šternberk a jeho odmašťovna s pakárnou je jiného názoru na sebevrahy. Tady se jim odpouští.
Nevím, jestli mi někdo odpustil můj sebevražedný pokus, ale každopádně se už o tom nemluví.
„Co to děláš?“
Otočil jsem se po známém hlasu.
O kousek dál stál kamarád Čert! Pozoroval mě.
„Zahodil jsem klíč od minulosti…“
„Vždyť to byla fotka, viděl jsem, jak ji trháš na kousky!“
„Ne. Byl to klíč od mé minulosti a bohužel i od budoucnosti.“
Odpověděl jsem hádankou, ale Čerta hádanka nezajímala.
Podal mi ruku.
„Sigi, kamaráde, ty jeden kluku, tak jak se máš? Já něco slyšel od Štístka, ale nerozebírali jsme to. Vím jen, že jsi hospitalizován ve šternberské nemocnici. A že dlouhodobě, tak jsem si vydedukoval jediné. Buď tam jsi v pakárně, nebo v odmašťovně.
A že tě znám, tak vím, že pako nejsi tak zbývá jediné. Odmašťovna!
„Jo Čerte, já jsem pako v odmašťovně!
 Ale co ti mám povídat, jsem na protialkoholním už pět měsíců a měsíc tam ještě budu. Mám jeden průser za druhým.
Ten největší byl, že jsem začal tak chlastat. Tady v Brodu jsem se musel krotit, ale v Hradišti v pivovaru… To si nikdo nedokáže představit, jak se tam pilo.
Chlast a moje blbost mě přivedla i před soud. A poslední průser, vyhodí mě z učení. Nevím, co mám dělat, na koho se obrátit.“
„Ty nemáš ještě osmnáct?“
„Ne. Osmnáct budu mít až příští rok v únoru. V prosinci mě vyhodí z léčebny a fotr z domu.
Kurva, to mám vyhlídky!
Budu nedoučený hňup a můžu uvažovat jedině o přidavačské lopatě u zedníků někde na stavbě. A bez střechy nad hlavou! To je, co?“
„Jo Sigi, kdybys měl osmnáct roků, tak bych o docela dobré práci věděl. Je to z mého oboru.“
„Čerte, ani nevím, co jsi studoval, nebo čím jsi vyučený. Ale jestli mě paměť neklame, tak děláš v nemocnici. Na patologii. Pitváš mrtvoly? To mi chceš říct, abych šel pracovat na pitevnu?“
„Práce jako práce. Někdo musí dělat i takové, které nikdo jiný dělat nechce. Máš strach z mrtvých? Nevadilo by ti dotýkat se jich?“
„Já strach nemám. Sám jsem už byl skoro mrtvý… Tak by mě vlastně mohli být blízcí, něco jako vzdálení příbuzní. Víš, že i alkoholik může být za živa mrtvý? Vyhasne jak svíčka, vyhoří, zblbne z chlastu a jen přežívá.
Já ale chci žít i bez pití. Nikomu o tom neříkej. Nemám se s čím chlubit!
Tak o jaké práci to mluvíš?“
„Mám známosti u pohřebáků. Jezdí si k nám pro mrtvé.
A znám Janouška, tady z jedné brodské pohřební služby. Mluvil se mnou, jestli někoho neznám, kdo by k nim mohl nastoupit.
Jeden dědek od nich jde do důchodu, tak už teď hledají někoho, kdo se mrtvých nebojí, aby se mu o nich v noci nezdálo. Každý na to nemá žaludek.
 A pokud vím, tak si tam rádi přihnou z flašky, ale když nechceš pít, tak bys nemusel, že jo… „
„Takže mluvíš o nějaké práci u pohřební služby? To bych byl Černý havran, který sbírá mrtvé při bouračkách a odváží ty mrtvé z bytů a nemocnic?“
„Já ti to jen nabídl. Peníze nic moc, ale pozůstalí dávají slušné tringelty. Já nemluvil o tom, že bys jezdil s černou sanitkou. Máš řidičák?“
„Kde bych ho vzal. Mám sedmnáct pryč…“
„No kdybys už měl osmnáct roků, mohl jsi nastoupit. Je to docela dobrá zašívárna. Ale jak říkám, každý na to nemá povahu. Spíš žaludek a nervy.“
„Čerte, jestli budeš mít možnost mluvit s tím vedoucím pohřebky, tak mu řekni, že adepta máš. Ale nastoupit můžu až 5. února, to budu mít osmnáct roků. Já bych tu práci vzal.
Raději budu živý Černý havran, než mrtvý alkoholik!
Já se dostanu domů nevím kdy, někdy v půlce listopadu, nevím to přesně. Napiš mi jeho jméno, adresu kde mají sídlo a telefon. Já řeknu Malé Smutné, aby mi to vyjednala, kurva to je nápad, to je klika! Ještě že jsem tě potkal. Díky bohu!“
Díky bohu. Vzpomněl jsem si zase na Něho.
„Kdo je ta Malá Smutná?“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička