Heslo: Kotek? Ne! JAZZ DOCK

  „Tož tak, děcka,” říkala moje babička, která si myslela, že diskotéky jsou nemravný zlo a nikdy by se neseznamovala po seznamkách, nebo na netu. Dědu si narazila někde v Krkonoších… Jo, to se to houfovalo, když lidi neseděli jenom doma u bedny. To mi projelo mozkem, když jsem dočetl knížku Heslo: Jazz Dock. Lucka totiž během mý domácí nepřítomnosti vyrazila s kamarádkou na křest. Přemlouvala mě, abych šel taky, ale já tyhle literární sedánky nějak nemusím a navíc jsem se mohl v klídku vymluvit na tetu. No a Lucka taky není žádná intelektuálka, vždyť kdyby ji vyloženě Jana neukecala, čuměla by na seriály. Z toho křtu přitáhla domů i knížku, takovou tmavou a s cédéčkem. Podezřívám ji, že tam šla stejně jen proto, že to křtila ta Vyvolená Zdenička.

   Na obalu knížky je holka s klukem a mezi nima asi půl metru rozdílu ve vejšce. Tak to bych měl asi depresi… Naštěstí jsme s Luckou od sebe asi o deset cenťáků, ale to není důležitý.

   Důležitá je ta knížka, dočetl jsem ji včera, páč Lucka žehlila a mně se nechtělo nic dělat. Po prvních pár stránkách se mi zdálo, že má ten hrdina (Erik Silver) asi moc rád Bukowskiho, jo můj spolubydla na kolejích ho totálně žral, takže jsem se prodíral lesem takovejch zvláštních výrazů. No taky mu zobák divně narostl, a trochu se mi to vleklo, jako bych se nedokázal dostat do nitra toho chlapíka a tý holky Julie. Ve třetině se to změnilo a pak už jsem si to užíval a sledoval, jak znuděná mladá rocková hvězda chce vydat album, za kterým si bude fakt stát, a ne jen pro radost producentů, a jak ta Julie pořád hledá nějakýho chlapa, kterej by za něco stál.  A bavilo mě sledovat, jak se v tom ti dva tak náramně motaj. Přitom by stačilo vytočit číslo na mobilu a dát si úplně obyčejnský rande.

    Podstatný je říct, že ti dva se seznámí právě na netový seznamce a ještě náhodou, protože ta Julie hledá tip na dobrej jazzovej klub  a ten jí napíše zrovna Erik. Vlastně si toho zas až tak moc osobního nestačej ani povědět, ale vždycky se na tom netu na sebe těšej. Kdo zažil nějakej virtuální vztah, a jsme tím postižení asi dneska všichni, musí dát autorům (Monika Petráková a Filip Čenžák) za pravdu, že je to takový divný dobrodružství.

    Lucka už tuhle knížku četla, takže ještě večer mi povídala, že to snad bude mít nějaký pokračování, protože by ji zajímalo, jak to mezi nima dopadlo.  Mně zase sedí, že si to můžu domyslet sám. Nepotřebuju, aby mi to někdo přesně nalajnoval.

    Nemyslím si, že by tohle bylo čtení třeba pro mou starou tetu, pro ni je to jinej svět. Určitě je to ale pro mladý lidi, který prostě stejně jako ty hrdinové šíleně tápou ve vztazích. Erik s tou Julií mi připadali jako v tom filmu Samotáři, lidi, co patří k sobě, ale míjejí se…
Cédo, který je ke knížce připojený, jsem ještě neposlouchal a o hudbě fakt psát nedokážu. Ale je docela dobrej fór, že Erik v příběhu připravuje nový písničky a ty se pak ve skutečnosti prodávaj s knížkou.