Nenažrané morče


22. srpna 2010, autor P.F.Zarken,



 

   Byl podvečer a já měl radost, že mám práci za sebou. Seděl jsem u televize, díval se na cosi nedůležitého, možná i nezajímavého a odpočíval. Zazvonil telefon. Bez chuti a elánu jsem vstal a šel zvednout sluchátko. Byla to Simona, která žije ve vedlejším paneláku. Že mě hrozně nutně a hned potřebuje, jelikož jí kape na zem splachovadlo.

   Naše přátelství v poslední době několikrát hodně zaskřípalo. Měl jsem tisíc chutí, ale ani jednu na takovou opravu. Přesto jsem vzal brašnu s nářadím, tašku s materiálem a pomalu se vydal k jejich bytu. Cestou jsem vzpomínal, jak jsem byl rád, když se před pár lety nastěhovali do našeho sousedství. Co bych za to dnes dal, kdyby byli vzdáleni desítky kilometrů. Takový je ale život a s tím nikdo nic neudělá. Šel jsem k nim jen proto, že nemám ve zvyku nechat zákazníka v nouzi. A také pro pořádek mé miniživnůstky – jak jsem tomu říkával.

   „Ahoj, Simo!“ pozdravil jsem, když mi otevřela.

   „No nazdar! Myslíš, že to vopravíš?“ zeptala se na uvítanou.

   „Kvůli tomu jsem snad přišel. Ale nejsem jasnovidec, abych se vyjadřoval na dálku.“

   Přezul jsem se do papučí a šel rovnou ke splachovadlu. Jediný pohled mi stačil, abych pochopil, že to nebude tak zlé. Vzal jsem za rukojeť přívodního ventilu, jemuž se říká „roháček“ a chtěl jim pootočit. Nehnul se ani o zlomek.

   Vyndal jsem nějaké nářadí z brašny. Vzal jsem hasák do ruky a sjel do suterénu. Uzavřel jsem přívod vody do jejich stupačky, pověsil cedulku a vrátil se do bytu. Krátce jsem Simoně vysvětlil, že bude třeba, abych napřed opravil přívodní roháček ke splachovadlu. Souhlasila, i když neochotně. Určitě tušila, že to bude o něco dražší. Oprava roháčku byla běžná práce a brzy jsem byl hotov. Jel jsem opět dolů a pustil vodu do stupačky. V klidu jsem spravil kapající přívod ke splachovadlu. Otevřel jsem opravený roháček, několikrát zkušebně spláchl a řekl. „Hotovo. Posbírám vercajk a můžu jít.“

   „No, heleď a kolik budu jako platit?“ zeptala se s koketním úsměvem

   „Necháme to za devadesát korun,“ odvětil jsem, sklízeje nářadí.

   „Tolik?! No to jsou velký peníze!“ protestovala vyjeveně.

   Měl jsem v tu chvíli chuť vybuchnout, ale dobře jsem věděl, že to si nesmím dovolit ani u neukázněného zákazníka. Proto jsem jí v relativním klidu vysvětlil, co stojí materiál a čas. Vyšlo to, že by měla platit víc, ale já jí udělal odhadem nízkou cenu.

   „No, poslouchej, stejně je to ale velkej binec,“ zavedla výtku na jinou stranu. „Podle mýho názoru by to měl zaplatit tenhle —  no, jak von se jmenuje? Jo, už vím. Er – Ká – Servis. Rozumíš mi? Ty jsi kdysi říkal, že máš s nimi dobrý vztahy, že jo. Nemoh bys to tam zařídit, aby ti to zaplatili voni?“ zeptala se a znovu se sladce usmála.

   To její komolení pražštiny mi lezlo na nervy již v době našeho přátelství, a nyní mi úplně drásalo nervy. Ksakru, na co si ta nána vlastně hraje?! Ona má plat učitelský a její muž je dobře zaměstnaný inženýr. O co jim oběma vlastně jde?! Rozčiloval jsem se v duchu, ač jsem věděl, že mi to není nic platné.

   „Simono, teď poslouchej chvilku zase ty mě! Mám poměrně dobrý přehled, které opravy platí oni a které nájemník. Jakákoliv oprava splachovadla, přívod k němu a tak podobně, patří mezi ty, které si nájemník platí sám. A buď tak laskava, a s takovými řečmi na mě už nechoď! Je ti to jasné?!“ zeptal jsem se zostra.

   „Heleď, nemusíš se okamžitě rozčilovat! Jde mně jen vo to, kdyby to měl podle zákona zaplatit někdo jinej, tak by bylo nespravedlivý, abychom to tratili. Rozumíš?!“

   „Můžu jít ke stolu?“ zeptal jsem se. Aniž bych čekal na odpověď, šel jsem do kuchyně s pokladním blokem v ruce.

   „Dáš si kafé?“ zeptala se.

   „Nedám. Napíšu ti účet na devadesát korun a běž si s ním, kam budeš chtít. Každopádně očekávám, že mi zaplatíš ihned,“ řekl jsem a začal vypisovat stvrzenku. Tak rychle jsem ji snad ještě nikdy neměl napsanou. Položila mi na stůl padesátikorunu a přesně odpočítaných čtyřicet korun v drobných. Vzala ode mne vyplněný lístek, na němž nechybělo ani razítko a podpis, a prohlížela si jej. Očividně na ní bylo zřejmé, že usilovně přemýšlí, jak to zařídit, aby těch pár korun dostala zpět.

   Opět se svůdně usmála. „Tak mě, heleď, napadlo. Byt máme pojištěnej. Co kdyby tu škodu zaplatila pojišťovna a ty by jsi byl za svědka?“

   „Ona vám vznikla i nějaká škoda?“ divil jsem se, vstávaje od stolu.

   „Jseš ty tak nechápavej, nebo co je s tebou??! Ty peníze, který jsem ti musela dát, to  podle tebe není škoda? Heleď, já vím. Nepřišel jsi vo ně ty, tak tě to nemusí štvát!“ rozčilovala se.

   „Simono, prosím tě, pochop, že jestli ti ten miniúčet nějaký úřad zaplatí, tak ti to nebudu ani trochu závidět. Ale nechtěj po mně, abych tě v takové zvláštnosti podporoval,“ řekl jsem a dalo mi dost práce se sebeovládáním, abych nevybuchl.

   „A já ti něco, heleď, povím. Jsem přesvědčená, že kdybys jen trochu chtěl, tak bys něco dobrýho vymyslel. Neboj se, Alfréde, já do tebe vidím. Tak se alespoň nevymlouvej!“

   „Mysli si o tom, co chceš!“

   „Já vím. Ty si neseš peníze vod nás domů, tak jseš spokojenej. Ale že já jsem vo ně přišla, to ti nevadí,“ nevzdávala se naděje.

   Vtom můj pohled upoutala malá klícka na zemi u stěny od koupelny. Na jejím dně leželo na hoblovačkách bílé morče. Chlupy mu, chudákovi, čněly na všechny strany. Marně jsem pohledem hledal krmení. Ani nepatrný zbytek. Myslím, že ani bobky tam nemělo. A jeho smutné oči mluvily za všechno. Vzpomněl jsem si na našeho dobře krmeného, věčně veselého morčáka a měl jsem nad tímto ubohým tvorečkem velice smutný pocit.

   „Líbí se ti náš Čiperka?“ zeptala se a opět nahodila úsměv.

   „Nelíbí se mi, že nemá žádné krmení. Ten Čiperka, jak mu říkáš, je živý tvor a potřebuje potravu.“

   „Ale von je strašně nenažranej. Když mu někdy něco dám, tak to okamžitě sežere,“ vysvětlila ona.

   „Já bych také všechno hned sežral, kdybych byl vyhládlý jak on.“

   Simonu to rozesmálo tak, že pro ten moment asi zapomněla i na ztrátu devadesáti korun.  Spěšně jsem opustil jejich byt. Myslím, že právě tenkrát jsem poprvé uvažoval o tom, jak by bylo spravedlivé, kdyby se očistec lidí odehrával v tělech týraných zvířat.

 

                                                                           







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Nenažrané morče” - 2


    Eva   (23.8.2010 (19.41))

    to je smutné (přiznám se, že jsem čekala úplně jiný konec)... bohužel trpí nejen morčata...já když někdy vidím koně u "novodobých" chovatelů, tak mám chuť jít a vrazit mu pár facek...


    P.F.Zarken   (23.8.2010 (19.59))

    Díky, Evi, i já to tak prožívám...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička