Smlouva s Ďáblem 62. díl


24. srpna 2010, autor tonyend,



„Paní, co má na starosti sociální záležitosti alkoholiků. Je malá a smutná, ale jmenuje se doopravdy Malá. Já si tak lidi pojmenovávám odjakživa.“
Mezi tím mi Čert napsal na papírek všechno, co jsem potřeboval vědět. Poděkoval jsem a řekl, že ho pozvu na sodovku do cukrárny.
Poslal mě do prdele.
To si prý mám cucat sám. Ale řekl to v dobrém. Nelákal mě na pivo.
Fakt dobrý kámoš, i když dělal na pitevně.
Domů jsem šel bez obav.
Měl jsem naději a ta mě povznášela nad problémem zvaným vyhazov z učení.
 
Čert šel nevím kam, já zamířil k domovu.
Cestou jsem zvažoval, kdy ten průser oznámím rodičům.
Když to řeknu teď před večerem, tak doma nevydržím do neděle. Nakonec, proč je zatěžovat v pátek před spaním?
Tak nejlepší to asi bude až v neděli před odjezdem. Ale to bude žrát v noci pro změnu mne.
Chlapské by bylo říct to hned, jak za sebou zavřu dveře. Ale jen ať dobře spí. Pak už nebudou. Vyhrává neděle.
 
Taky nemám nejklidnější spaní.
Ale zasvítilo mi světýlko naděje.
Třeba budu Černý havran. Budu se vozit v černé sanitce a jezdit pro nebožtíky. A lidi se mnou budou  opovrhovat. Stejně jako kdysi s rasem.
Jenže Čert má pravdu, někdo to dělat musí, práce jako práce, ale každý na to nemá žaludek.
Já se cítil, že na to mám.
Navíc by se za mě mohla přimluvit jedna moje moc dobrá známá. To by byla protekce!
Janouškovi můžu říct:
„Pane Janoušek, víte, já znám paní Smrt. Nedávno jsme spolu mluvili, doporučila mi, abych se v budoucnu obrátil na vaši pohřební službu!“
Hovno kulový mu řeknu! Taková protekce není vůbec vhodná a jako náramná sranda to taky není.
Mohl bych skončit zase v pakárně na uzavřeném oddělení.
 
Přišel jsem domů.
Otec byl v práci. Doma byla jen máma.
„Ahoj maminko, tak jsem na chvilku doma.“
Prohlížela si mě. Tvářil jsem se nenuceně.
A stejně vytušila, že mám v sobě něco, co před ní tajím.
Jak to jenom ty ženské dělají, že to na mužských poznají, že je s nimi něco v nepořádku?
„Toníku, nechceš mi něco říct?“
„Řeknu, ale ne dnes. To počká, až bude doma i otec…“
„Tak si odlož a můžeš povečeřet. Jak se tam máš? Za nedlouho tě pustí domů. Těšíš se, že to budeš mít za sebou? Je mně jen divné, že za tebou nikdo nepřijel ze školy. Budeš mít co dohánět… Slib mi, že už nikdy neuděláš něco takového!“
Zpozorněl jsem. Vzpomněla si na školu. Zkouší mne, ví něco?
„Slib jsem ti už dávno dal. Ale zopakuji to. Už nikdy nebudu pít a chci normálně žít! Stačí ti to tak?“
„Stačí. Já ti věřím. Kdo jiný by ti měl věřit, než vlastní matka.“
Vysvlékl jsem se a zavřel jsem se do pokojíku.
Z kuchyně se ozval její hlas.
Volala mě, abych se šel najíst.
Dietní to nebylo, ale knedlíky se švestkami a tvarohem jsem neodmítl.
Poděkoval jsem a šel jsem si lehnout. Do mých snů se vrátila Erika.
V hlavě se mi promítal obraz mé milované Eriky.
Jak se mám naučit žít bez ní?
Jak se mi bude žít bez její lásky? 
Asi jak bez pití.
Nemyslet na jedno i druhé a půjde to.
Na práci v pivovaru a školu jsem si nevzpomněl.
 
V sobotu ráno přišel otec z práce.
Šel spát a vstal až odpoledne.
Počkal jsem, až bude po obědě. Když bude najezený, třeba bude klidnější.
Seděli s mámou v kuchyni u jídelního stolu a bavili se.
Zůstal jsem stát mezi otevřenými dveřmi. Jako bych si nechával volnou únikovou cestu před možným otcovým výbuchem hněvu.
Podívali se na mne, pak na sebe. Co ten kluk má za lubem?
„Můžu s vámi mluvit? Je to totiž důležité.“
„Tak si k nám sedni, nestůj mezi dveřmi a povídej…“
Sedl jsem si a v ruce držel ten dopis ze školy.
„Chci vám říct, že jsem dostal ze školy dopis.
 Píše se v něm, že nám dávají návrh na zrušení mé Učňovské smlouvy. A důvod k ukončení je ten, že jsem podle nich nemocný. Přečtěte si to sami.“
Podal jsem dopis otci.
Budu to mít rychle za sebou.
Přečte si tu jobovku první.
Vzal si dopis a četl. Dočetl a podal jej mámě.
Pozoroval jsem výraz jeho tváře, záblesk v jeho očích. Spatřil jsem jen bolestný úsměv a hluboký smutek v očích. Výbuch hněvu se nekonal.
Máma dopis četla pomalu, každé slovo si polohlasně opakovala, jako by tomu nemohla uvěřit, že je to v dopise skutečně napsáno černé na bílém.
Ruce se jí chvěly.
Zvedla hlavu a mlčky se dívala do mých očí.
Rty jsem si stiskl zuby a opětoval její pohled.
Vydržel jsem ten pronikavý pohled a neřekl jsem ani slovo.
Vysílal jsem k ní i otci signál a doufal, že mu budou rozumnět.
Odpusť mi, maminko, že jsem se postaral o tvou další bezesnou noc, odpusť mi i ty, otče, že budeš mít ze mne brzy šediny…
Dočetla si dopis a rozbrečela se.
„Co s tebou proboha teď bude? Co jen budeš  dělat? Copak to jde, abys zase někde začal chodit do nějakého učení a zase začal v sedmnácti chodit do prvního ročníku?“
To mě nenapadlo.
Zeptám se na to Malé Smutné, jestli bych mohl jít do jiného učebního oboru.
Třeba mi poradí.
„Já nevím, co bude. Ale vím, co chci. A něco se mi naskytlo. Zeptám se na tu možnost. Když to nebude možné, začnu pracovat jinde. Nezůstanu vám na krku. To ne. Já hledám řešení. Neutíkám před tím. Když nebudu pít, tak se mi to podaří. Jsem o tom přesvědčený.
Chcete-li mi to znovu vyčítat, tak začněte. Stejně se tím nic nezmění.
Já s tím návrhem na ukončení Učňovské smlouvy souhlasím.
Práce se mi v pivovaru moc líbí, ale bohužel se tam pije. A to je pro mě rizikové prostředí. I kdybych se vyučil, tak bych tam asi být nemohl. Takže to podepište. Bude to tak nejlepší.
Paní, která se tam stará o takové věci, ta to se mnou dotáhne do konce.
Už jsem s ní o tom mluvil. Čeká jen na váš souhlasný podpis.“
Promluvil otec. Klidně a věcně. Nepoznával jsem ho.
„Podepíšeme to. Ale nezapomeň na to, co jsem ti řekl. Trvám na tom. A víc se s tebou nemám o čem bavit!“
Podepsali dopis a já nezapomněl, na to co mi řekl.
Však to dlouho nebude trvat. Osmnáct budu mít za pár měsíců.
Budu muset vypadnout z domu a strat se sám o sebe.
Vzal jsem dopis a odnesl si ho k sobě do pokojíku. Uložil jsem ho do tašky a přemýšlel jsem, jestli nemám odjet do Šternberku. Ne. Zůstanu doma. Je to výborná stresová situace. A já ji zvládnu bez myšlenky na alkohol.
Alkoholem se nic neřeší a nevyřeší.
Problém se jen vykoupe v lihu a zůstane v hlavě, jak trosečník na pustém ostrově.
Oblékl jsem se a vyšel do ulic Brodu.
Potkával jsem lidi a nikdo se na mě blbě nedíval, nedíval se na mě tak, jako ve Šternberku.
Je to Odmaštěnec, nebo Pako na vycházce?
Asi proto, že v Brodě nebyl blázinec.
Ve Šternberku to bylo jiné.
Tam blázine měli.
Ve městě se lidé míjeli a čuměli po sobě. Nikdo ale nevěděl, kdo je na vycházce z blázince a kdo na odpolední procházce z domu. Tam to bylo cítit na každém kroku.
 
Najednou jsem měl tolik volna, tolik volného času.
Nemusel jsem myslet na alkohol. Ten mě dříve zaměstnával ze všeho nejvíc. Teď jsem se cítil být osvobozený, volný. Jako ti ptáci nad hlavou.
Neuměl jsem s volným časem rozumně naložit. I to se budu muset po návratu z léčebny naučit.
Bylo to divné, ale já se těšil, až se do ní v neděli zase vrátím.
Tam jsem byl ve svém přístavu, v bezpečí za Zdí.
Ale jak dlouho budu pod jeho ochranou? Jakou ochrannou zeď si budu muset vytvořit doma?
Šel jsem ulicemi a napadlo mě, že bych se mohl jít projít Kotvou.
Jak se budu cítit v místě, ve kterém mnohé začalo a kde jsem chtěl se vším skoncovat? Jak mi bude?
Prošel jsem parkem a nebylo mi nijak.
Proč by mělo být nějak jinak?
Někdo umře doma a pozůstalí se také nikam kvůli tomu jinam nestěhují. Život jde dál.
A se vzpomínkami se musí člověk naučit žít.
Někoho stahují, jako by měl na nohách závaží, jiného povznáší. Já budu nakonec rád, když zůstanu nohama pevně na zemi.
Promýšlel jsem komu o svém plánu a problému povím. Smutné Malé určitě.
Vrátil jsem se domů.
Pohledem jsem sklouzl na schodky do sklepa.
Vzpomněl jsem si na noci v sušárně. Sousedé tam věší prádlo, když je venku škaredé počasí.
Já tam na jednu šňůru pověsil pití vodky a svoji pijáckou minulost. Doufám, že jsem ji pořádně zakolíčkoval. Jen ať si tam visí. Domů ji nechci ani za nic.
A sousedky o ní neví, nebude jim vadit při věšení jejich prádla.
Otevřel jsem dveře bytu a ze zvyku pozdravil.
„Ahoj, už jsem doma!“
Nikdo se neozval.
Divné. Nakoukl jsem do obýváku. Máma seděla v křesle a klimbala.
Mrzí mě to maminko, že jsem ti vzal klidu z tvého života. Už tak jsi nešťastná sama ze sebe. A já teď k tomu…
Otec asi spal v ložnici.
Ukrojil jsem si chleba. Salám byl v  ledničce. Nic víc jíst nebudu. Jen krajíc chleba a pár koleček salámu. Velký hlad jsem neměl.
Jen se ozvala žízeň. Neměl jsem chuť na alkohol, ale prostě jen velkou žízeň. Musím o tom říct doktoru Zbořilovi.
Jak jsem na tom s tou cukrovkou.
Pustil jsem si studenou vodu a nabral ji do největšího hrnku. Napil jsem se s chutí. Proč já vůl nezůstal u vody!
Mohl jsem být ušetřen všeho zlého, o které jsem se přičinil vlastní zásluhou. Pil jsem pomalu.
Kdybych tak pil pivo. Ale to ne, musel jsem pít jak velbloud. Na jeden zátah i dvacet piv. Pořádně se natankovat. Dobře mi tak, volovi.
Snědl jsem chleba se salámem, zapil to studenou vodou z kohoutku a zavřel jsem se v pokojíku.
Očima jsem hledal Shakespearovi Sonety, které mi dala Erika. Kniha za nic nemohla, ale hodil jsem ji do koše. V léčebně mám Utrpení mladého Werthera. Vyhodím ho také.
Nezůstane nic, co by mi Eriku mohlo připomínat.
Nic. Žádné dopisy, fotky. A co ten stříbrný řetízek, který mi dala k narozeninám?
Kdyby to tak šlo, vyndat taky mozek, najít centrum paměti, oddělení vzpomínek. A vymazat tam ten záznam.  Přeložit jej jinam, třeba do oddělení Nepoužívat! Bohužel to nejde. Bude mě to bolet. Pokaždé, když si na ni vzpomenu. Přestože to jsou ty nejkrásnější vzpomínky, tak na ně nesmím myslet. Mohly by mě stáhnout dolů. A to nechci. Proto skončí v té Třinácté komnatě a nikdy ji neotevřu, nikdy do ní nenechám někoho cizího nakouknout.
Byl jsem nějaký unavený, tak jsem si lehl do postele a spal až do nedělního dopoledne.
Těšil jsem se do léčebny. Přivezu podpis rodičů, nic nemusím falšovat, přestávám lhát.
Že by to bylo tím, že nepiju? Už už jsem se viděl za Zdí.
Jak jdu na ošetřovnu.
A nic jsem nepil, Veveruško, to mi věř! A když nevěříš, trubička nelže, klidně fouknu dvakrát. Kterýsi kolega mi kdysi z žertu řekl, že mám silný dech, jako sklář. Jo skláři. Dva se ve Šternberlu léčili taky. Plíce měli jak kovářské měchy, to je pravda. Tak co všechno může za to, že se z člověka stane alkoholik?  Nějaký smrad, silný dech, nebo za to může jen to naše zlaté pivečko, jeho neodolatelná chuť a síla?
Usnul jsem a na otázku Proč už odpovědi nehledal.
 
V neděli jsem vstal jako jindy. Umyl jsem se a nasnídal.
Ale to nedělní ráno bylo jiné.
Oblékl jsem se a obul.
Máma se zeptala.
„Kam jdeš tak brzy?“
Já věděl, kam chci jít, ale neodpověděl jsem jí po pravdě.
Ale nebylo to lhaní. Stejně by mi to nevěřila. Musel jsem jen vyhýbavě odpovědět.
„Jdu se projít a "někam" se chci podívat. Neboj se, vrátím se domů v pořádku!“
Vyšel jsem před dům.
Z kostela jsem uslyšel hlas zvonu.
Tam vedly mé kroky.
Za hlasem zvonu.
Šel jsem sám od sebe do kostela. Poprvé v životě.
 
Vstoupil jsem dovnitř hlavním vchodem, jako všichni věřící.
Řekl jsem si, že neuteču bočním vchodem. Že tam vydržím.
Strčil jsem prsty pravé ruky do mramorové nádoby se svěcenou vodou a pak jsem se pokřížoval. To jsem uměl. Jen jsem se neuměl správně modlit.
Snad mi Bůh promine, snad mu bude stačit, že jsem za ním přišel.
Možná bude stačit, že bude On, vševědoucí, vědět, že jej i já hledám.
Díval jsem se na příchozí.
Udělali to samé co já.
Jen si poklekli, pokřížovali se a vstali. Pak si šli sednout do lavic, nebo zůstali stát. Čekali, až začne farář sloužit mši.
Já, neznaboh, stál pod sochou Panny Marie a díval se k ní.
Naprosto mi to stačilo. Myslel jsem přitom na Něj.
Ale více jsem si uvědomoval Její neznámou sílu, kterou na mě působila.
V duchu jsem se začal zpovídat.
Vyprávěl jsem jí o sobě, o svém životě, o všem co jsem provedl. Jestli je to možné, aby mně pomohla a ochránila mě, před nástrahami, které budu mít v mé cestě za nápravou. Kdybych věděl jak na to, asi bych se odvážil a vstoupil bych i do zpovědnice a nechal se vyzpovídat samotným farářem.
Čekal jsem, jestli mi dá nějaké znamení, že o mně ví.
Ale ani její socha nemluví. Byla to škoda. Ani Bůh neudělal božské znamení.
Rád bych s ní mluvil a byl bych zvědavý, co by mi řekla. Asi nic pěkného.
Ale ulevilo se mi.
Celou mši jsem si stejně nevyslechl.
Ale vydržel jsem tam být i tak dost dlouho.
Protlačil jsem se davem věřících, u hlavního vchodu jsem se zase pokřížova, otočil se k sošel a řekl jí, že zase někdy určitě příjdu. Že hledám cestu k Bohu. Pohled jejích nehybných modrých očí jsem cítil ještě dlouho v sobě. Ví o mně!
Vrátil jsem se domů.
 
„Kde jsi byl?“
„V kostele.“
„Prosím tě nelži mi!“
„Já ti ale nelžu, maminko, byl jsem prostě na chvilku v kostele.“
 „A cos tam ty hledal?“
Dala zvláštní důraz na to slůvko Ty.
„Klid do mysli. Kdybych měl duši, tak do duše, kdybych měl srdce, tak do srdce. Třeba najdu cestu k Bohu a usmíření se vším.“
„Prosím tě, co to zase meleš za nesmysly?“
„Já mluvím vážně. Tak mi prosím věř!“
Nechápavě se na mě dívala a nevěděla, co si o tom má myslet.
Pak se tiše zeptala.
„A našel jsi tam ten klid a mír?“
„Já nevím. Možná jo, možná, že ještě ne. Ale hledám je.“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička