První měsíc

Pořád se sice opakuji, ale ono to v prvním roce bylo všechno tak nějak kách – tj. moc dojmů a věcí, se kterými jsem se musel seznámit a i naučit, a to nejen já, ale právě i moji páníčci, protože tak, jak jsou lidé každý jiný, tak i zvířata jsou jedinečná a neopakovatelná. O tom by právě asi nejvíc mohli vyprávět útulkáři, kteří si prožili své a když má o ně někdo zájem, tak se projeví i to, zda si sednou.

No na mentorování je ještě brzy, tak se vraťme k tématu. Za ten první měsíc jsem začal chápat, co to je hygiena (ne sice tak divně znějícím slovem) a začal normálně jíst i mlsat. Hrát jsem si uměl výborně, jenže ono se po mně chtělo i poslouchání, a to už bylo horší.

Tudy sice přečetla dostupnou literaturu, vyslechla spoustu rad, naštěstí si vybírala pro rady lidi, co nejen měli už doma zvíře, ale měli je i rádi a znali je. Její sestra Ajaja, jí dala výbornou radu, ať mne vychovává podle zákonů smečky, jako by byla mou mámou (fenou). Tam kde bydlíme, zná Tudy paní, co má teď už jen čivavy, ale měla vždy psy a hodně zná. Když jsem třeba něco sežral a zvracel nebo měl průjem, tak se na ni obracela, aby nemusela hned k veterináři. Byla si vědoma toho, že je to zřejmě dietní chyba a paní jí vždy dobře poradila. Já jako štěně běhal za každým psem, kterého jsem viděl a otravoval, aby si se mnou hrál. Dost paniček starších psů to rádo nevidělo a jejich psi také ne, vrčeli na mě a i štěkli, ať jdu ještě k mámě a neotravuji. Čivavy mi to nedělaly, ty mne chvilku nechaly, a až když toho bylo moc nebo jsem začal být dotěrný, tak mne srovnaly a já je poslechl. Dodnes je poslechnu, naučily mne, že fena si může leccos dovolit a pes by na ni neměl být hrubý.

Mohu říci, leden jako měsíc nic moc, ovšem únor je snad ještě horší, zima mokro, vítr a málo psů venku.