Smlouva s Ďáblem 63. díl


25. srpna 2010, autor tonyend,



Otevřel jsem dveře do pokojíku a zavřel jsem se tam.
Odešla do kuchyně a začala vařit oběd.
Uslyšel jsem, jak jí spadly berličky na zem. Jak nadává, jak je chromá, nemožná.
Vyběhl jsem za ní a řekl, že budu vařit s ní. Podal jsem jí berly. Opřela se o ně a stála u linky. Mlčela.
Oškrábal jsem brambory a dal je vařit.
Podala mi tři plátky masa z krkovičky.
„Tak na a naklepej je. Na oběd budou řízky.“
Sedla si na židli a pozorovala mě, jak mi to jde.
Nakrojil jsem plátky na stranách a začal do nich bušit paličkou.
„Ne tak moc, aby nebyly příliš rozbité a tenké!“
Zmírnil jsem údery.
„Mám sílu, tak jsem to asi přehnal. Ale je to dobré, neboj, nebudou jak list papíru.“
Posolil jsem maso a posypal je hrstí hladké mouky. Prsty jsem ji rozetřel, aby byla všude. Pak jsem řízky namočil do rozkvedlaného vajíčka a nakonec vyválel ve strouhance. Mám hotovo, mám je smažit na pánvičce, nebo mám rozehřát roubu?“
„Zapni troubu, budou rychleji hotové. Nalej si olej do brutvánku a dej ho do trouby, aby se rozpálil. Neděláš to přece poprvé…“
Poslouchal jsem její rady a všechno podle nich udělal.
Sedl jsem si vedle ní.
Takto jsem sedával v kuchyni jako malý kluk často.
Díval jsem se na ni, co a jak dělá a ona mi k tomu vždy dala komentář. Pak mě nechala mnohé úkony dělat samotného, abych se to naučil.
„Že já nešel do učení na kuchaře! Mohl jsem se vyučit a po praxi se přihlásit na nějakou loď na moři. Mohl jsem cestovat po světě, poznávat cizí země, svět… Teď budu vyučený alkoholik. A co jsem poznal? Vidlákov, Brod, Hradiště, Vizovice a Šternberk, dobrý, co?“
„Prosím tě, přestaň tak mluvit. Ještě není všem dnům konec.“
Ne. Není. To má pravdu.
Brambory byly uvařené. Scedil jsem z nich vodu do dřezu a poodkryl na hrnci pokličku.
Ven se hrnula pára. Hrnec jsem nechal stát ve dřezu.  Byla nerada, když jsem někdy odložil horký hrnec na umakartovou desku. Nic by se jí stejně nestalo.
Olej začal být rozpálený, byl cítit. Otevřel jsem troubu a hledal utěrku, abych se nespálil o brutvan. Podala mi ji.
Vytáhl jsem ho a dal na sporák. Položil jsem do něj řízky. Olej zaprskal. Voněl. Vzal jsem pekáč do utěrky a strčil ho zpět do trouby. Podíval jsem se na hodinky.
„Klidně seď, já to budu hlídat. Zavčasu příjdu a otočím je, aby se nespálili.“
„Toníku, ty jsi v kuchyni opravdu moc šikovný. Asi jsme udělali největší chybu v životě, že jsme tě dali do učení v tom nešťastném pivovaru. Mohl z tebe být dobrý kuchtík.“
„Pivovar za nic nemůže. Vaří se v něm dobré pivo. Jen je někdo neumí pít v rozumné míře. A já to neuměl. Pivo za nic nemůže. Pivovar je nádherný a jak voní!“
„A ty už doopravdy nebudeš nikdy pít, opíjet se? Někdy si třeba dáš malé pivo po obědě, to si přece lidi dají, to neuškodí. Tatínek si někdy dá jednu sedmičku a vidíš, nikdy nebyl opilý a do hospody by nevlezl.“
Smál jsem se.
„Drahá maminko, ty o tom nevíš, jak to funguje. Já už nesmím do smrti smrťoucí nic pít! Ani kapku.
Stačí jedna malá sklenička kořalky, jedno malé napití piva a v mozku nastane poplach. Cosi se tam sepne, mozek si pamatuje na chuť alkoholu a spustí se radostný poplach.
Tak náš Tonda si konečně něco vypije!
Jo. Nic takového.
Začal bych s jedním malým a skončil u třiceti velkých. Já neumím pít s mírou, já už nepil pro tu báječnou vůni a chuť piva, ale abych se opil, ožral do němoty, po tom můj mozek toužil. To je alkoholismus.
Pít pro pocit opilosti, nehledět na následky, na okolí.
Být sobec, vidět jen své pití.
Nepřál bych ti slyšet ty příběhy chlapů tam. Já tak skončit nechci.
Erice jsem přísahal, že ji budu milovat do smrti a nebudu pít. Beru to stále jako přísahu a já jí nezradím. Bez ní bych raději umřel a moc mi k tomu nechybělo…“
Řízky v troubě voněly.
Bylo slyšet praskání oleje, jak se do něj dostávala šťáva z masa.
„A co Erička? Nenapsala ti už?“
„Napsala. Ale už nikdy nechci, abys vyslovila její jméno! Nemluv o ní. Nikdy! Ano?“
„Snad jsem toho tolik neřekla…Nemusíš se hned zlobit.“
„Nezlobím se, ale nepřipomínej mi to. Já se s tím vyrovnám po svém. Po svém. Navždy.“
Otevřel jsem troubu a obrátil jsem řízky. Voněly a měly krásnou zlatou barvu.
„Co k nim bude? Okurky nebo kompot? Mám něco přinést ze sklepa?“  
„Nemusíš nikam chodit, ve spíži je sklenka načatých okurek.“
Řízky byly usmažené. Vyndal jsem je a nechal okapat vřelý olej. Chládly na talíři.
„Kdy budeš chtět obědvat?“
„Já nebudu. Řízek si vezmu s chlebem a okurkou s sebou do léčebny.“
Podíval jsem se na hodinky.
Sbalím si věci a pojedu do Šternberku o něco dříve.
Napakoval jsem si tašku čistým prádlem a do igelitového sáčku jsem si dal dva krajíce chleba, řízek a okurku. Máma zavařovala skvělé okurky. Prý používá originál znojemský nálev. Kde by ho vzala!
Takové okurky dělala každá ženská na Vidlákově.
Pamatuji si na to dobře.
Jako malý jsem je dostal u paní Kuníčkové, když jsem byl u nich a hrál si s jejich Jarkem na dvoře. Zavařovala přesně takové.
Jo Vidlákov!
Vidlákov?
Vidlákov…
To je ono, to bude nejdůležitější součást mého plánu. To je nápad!
 
V neděli odpoledne jsem odjel do léčebny s dobrým pocitem.
Měl jsem promyšlené, co musím udělat, až budu trvale propuštěný. První plán nevyšel.
Tak tento druhý musí!  Aby mně můj záměr vyšel, neobejdu se bez pomoci primáře.
A také se obrátím na Smutnou Malou, ta je znalá všech potřebných kroků.
V Hradišti jsem přestoupil z vlaku do autobusu.
Několik kolegů v něm cestovalo z dovolenky a tak jsem je pozdravil.
Přijeli jsme do Šternberku.
Bylo sychravé počasí. Spěchali jsme, abychom byli v příjemném teple na svých pokojích.
Po jednom si nás volala sestra do ošetřovny. Odevzdal jsem propustku, a jako každý jsem si foukl do trubičky. Barvu nezměnila.
„V pořádku. Jak jste se měl? A jak to, že nemáte od rodiny napsanou zprávu?“
„Výborně! Na zprávu jsem zapomněl. Doktorce Vamberkové to vysvětlím na skupině.“
 „Máme pro vás malé překvapení, pro všechny.“
„Vážně? A jaké?“
„Soudruh ředitel nechal koupit na oddělení televizor! Doktorka Vamberková vám bude schvalovat, na co a do kdy se budete moci dívat. Zítra jej přivezou a zapojí. To je, co? Máte radost?“
Pokrčil jsem rameny.
„Mně je to jedno. Já se raději dívám z okna. To je lepší podívaná.“
„Jo? A na co? Co je vidět lepšího, vám se nelíbí estrády s Bohdalkou a Dvořákem?“
„Sestřičko nejkrásnější pohled je na létající ptáky!
 Viděla jste někdy sokola nebo poštolku, jak vystoupá do výšky a nechá se volně unášet vzdušnými proudy? Nebo jaké obrazce dokáže vytvořit velké hejno špačků? Ptáci jsou pro mne symbolem svobody.“
„No dívejte se, na co chcete, já vám jen chtěla udělat radost…“
„Radost z televize budou mít určitě ti, kteří tu budou přes Vánoce. Silvestra oslaví se sodovkou a ještě se zasmějí vtipům.
Na takový závěr roku budou dlouho vzpomínat. Některým se to třeba bude líbit tak moc, že je tu příští rok uvidíte zase… Já se bez televize obejdu a budu raději doma!“
Zamířil jsem na pokoj. Podíval jsem se na číslo nade dveřmi. Sedm. Že by taky symbol štěstí?
Otevřel jsem dveře a pozdravil chlapy.
„Ahoj. Jak ses měl?“
„Dobře. Jen se děsím toho, že zanedlouho budu propuštěný domů.“
„Co blbneš? Každý se na to těší, až odsud vypadne a tobě se to nelíbí!
Proboha proč?“
„Mám problém se školou. Vyrazili mě. Potřebuji tady být tak do ledna. V únoru budu mít osmnáct a chci jít dělat. Tak jen proto.“
„Ale dělat můžeš, i když nemáš osmnáct! S nějakým omezením, to jo, ale dělat můžeš. Otázka je, kde a co.“
„Já mám naději, že budu mít práci, ale berou tam až od osmnácti.“
„Naději? Kamaráde, věř jen jistotě!“
Na to jsem neodpověděl.
Jistotu nemám. Jen tu naději.
Vyskládal jsem si oblečení do skříně a položil igeliťák s řízkem na stůl.
„Neseš jen jeden? To je málo pro čtyry…“
„Já si dám řízek a vy se můžete těšit na paštiku, nebo bude k večeři něco jiného?“
Sedl jsem si za stůl a mlčky jedl. Po očku se na mě dívali. Jen koukejte. Musíte do večeře vydržet. Ke chlebu jsem přikusoval voňavý řízek a mámina okurka byla výborné chuti. Fakt má dobrý recept na jejich zavařování.
Najedl jsem se s chutí. Uklidil jsem po sobě stůl, sáček hodil do koše a šel si umýt ruce.
Přemýšlel jsem, co napíšu do deníku.
A co řeknu Veverce a co primářovi. Pomůže mi? Snad jo.
Venku byla tma.
Je neděle, tak se závěr dne naštěstí obejde bez společného zpěvu na jídelně. Od pondělí do pátku si zase zazpívám naši hymnu. Až budu doma, tak si na ni nevzpomenu. To jako, že si ji nebudu prozpěvovat před spaním. Ale její slova nikdy nezapomenu.
„Kamarádi vzhůru do boje! Za důstojnost člověka. Když nepřítel nedá pokoje, správný chlap se neleká.“
Do správného chlapa mám ještě daleko. Ale bojovat budu. Sám za sebe.
Dopsal jsem deník a šel jej odevzdat.
Chlapi šli kouřit před budovu.
Umyl jsem se a šel spát.
 Chtěl jsem zmuchlat polštář pod hlavu a obejmout ho. Otočil jsem se ale na bok a zavřel oči. V bílém povlečení polštáře a v jeho sýpkovině šustilo jen kachní peří. Nevonělo vůní ženy, vůní Eriky. Má naděje, že obejmu Eriku, dávno skončila.
Už nikdy mne nepohladí její něžné ruce, nepolíbí její horké rty.
Eričko, promiň mi, ale zavřu tě a zamknu do té mé Třinácté komnaty a zahodím od ní raději klíč.
 
 
 
V pondělí byla vizita.
Posadil jsem se před porotu a očekával dotěrné otázky. Jak se ale tady můj čas chýlil ke konci, tak se ptali stručně.
Začala psycholožka Vamberková.
„Proč nemáte napsanou zprávu? Mám vám věřit, že jste byl skutečně doma?“
„Můžete. Ano, byl jsem po celou dobu dovolenky doma u rodičů. Proběhla bez emocí, bez konfliktu.
Jestli chcete, můžu předložit jeden dopis, kde jsou podpisy obou rodičů, přečetli ho a podepsali.
Rád bych o něm s vámi pohovořil, stejně tak s panem primářem. Ale soukromě, až na mě budete mít čas. Jen bych vás chtěl požádat, aby to bylo v tomto týdnu. Děkuji.“
Primář si mě zapsal do svého diáře.
Výborně.
Veverka také přikývla.
Výborně.
Věřím, že mi pomůže jeden, nebo druhý.
Promluvil také doktor Zbořil.
„Pane Wolf, máte nějaký zdravotní problém? Budete u nás už jen do konce měsíce listopadu, tak máte možnost si něco v klidu poléčit, doma tolik času a péče mít nebudete…“
„Děkuji, cítím se fajn. Ale až na tu žízeň.“
Vizita se od srdce rozesmála.
„Člověče, tady má každý problém se žízní, jinak byste tu neskončili!
Vy už ale nikdy nebudete pít tak, jak se říká Na žízeň.
Ale vy to víte. Jste tu dost dlouho. Vůbec na pití nemyslete.
Teď abstinujete, ale to zlo je zamčené v té Pandořině skříňce.
 A bude jí každá zašpuntovaná láhev, třeba rumu, kterou se opovážíte vzít do ruky. Jen jednou ji otevřete a zlo vás zase ovládne.
Tím zlem je myšleno napití se třeba toho rumu, prostě jakéhokoli alkoholického nápoje. Dejte si proto velký pozor na svoji žízeň.“
„Já nemyslím na to, že bych se opil. Já mám obyčejnou žízeň. Musím zase víc pít vodu, sodovky nebo čaj. Tak co s tím?“
„Jak ukončíme vizitu, tak vám sestra vezme krev. A zítra ráno na lačno. Takže ráno nic nejíst a nepít.
Necháme zkontrolovat ten váš cukr, vidím, že jste kontrolu dlouho neměl. Můžete jít a pošlete dalšího.“
Ve středu mne volali do ošetřovny. Kromě sestřiček tam stál doktor Zbořil.
„Posaďte se.“
Sedl jsem si na válendu a byl jsem zvědavý, co chce.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička