Jak jsem přestal kouřit

Vzpomínám si, že jsem víckrát přestával kouřit. Vždycky jsem to pár dní, jindy i týdnů vydržel. Pak to na něčem shořelo a kouřil jsem „vesele“ dál. Na jeden pokus o abstinování nikdy nezapomenu. Asi dva týdny jsem nekouřil. Byly to takové stavy, kdy jsem měl radost nad tím, že stále ještě odolávám pokušení. Současně ale strach, že se to na něčem zvrtne a zvrhne.

V neděli po poledni mi volal kamarád z Prahy, že se u mne zastaví na besedu. Byl to akademický malíř a svérázný kluk. Ale hodný, zvířátku by neublížil. Jenom ženy si před ním nebyly jisty ničím. Jednou mě navštívil, když u mne v bytě byla moje hodně blízká kamarádka a já byl na noční.  Přemluvil ji a vyspali se spolu. I toto jsem mu nakonec odpustil. Ale vraťme se k té neděli, kdy jsem nějaký čas abstinoval. Přivítal jsem ho, jak se patří a posadil v obýváku. Jemu jsem uvařil kávu a sobě čaj.

„Ty si nedáš kávu?“ ptal se, když vyndával krabičku Spart.

„Ne. Snažím se asi dva týdny nekouřit a kafé bych  bez cigarety nesnesl.“

„Takže si nemám raději ani zapalovat,“ řekl a pohlédl mi do očí.

„Podívej! Otevřu okno, sedneš si blíž k němu a hul si, jak chceš.“ Vstal jsem a otevřel okno dokořán.

Vladimír si zapálil voňavou Spartu, což bylo i pro mne velké lákadlo, ale cítil jsem se dost silný, abych to vydržel. Povídali jsme si o všem možném a také o malování.

„Co bys dělal, kdybych tě požádal o cigaretu?“ zeptal jsem se.

„Snažil bych se ti to rozmluvit. Byla by to škoda, kdybys začal kvůli tomu, že ti tady hulím.“

„A kdybych byl hodně neodbytný?“

„Tak bych ti ji asi po velkém přemlouvání dal, ale mrzelo by mě to. To víš, já to také zkoušel a vím, jak to bolí.“

Oba jsme se této hezké větě zasmáli a v pohodě dál seděli a povídali jsme si. Asi po dvou hodinách jsme se rozloučili a Vladimír odešel. Otevřel jsem okna do průvanu a šel do ateliéru. Tam, kde jsem tehdy žil sám, tuto místnost slušní lidé využívali jako ložnici.

Asi týden nato mě navštívil jeden příbuzný. Jen přišel do obývacího pokoje, ještě ve stoje vyndal krabičku Klejí a nabídl mi.

„Zhruba tři týdny nekouřím,“ řekl jsem.

„Tvůj problém… A co máš nového? Pochval se!“

„Sedni si, udělám kafé,“ vyzval jsem ho mírně a dal popelník na stůl, aby neklepal popel na podlahu.

V rychlosti jsem připravil jemu kávu a sobě vodu se sirupem.

„Tobě kafé už nechutná?“ zeptal se.

„Ale chutnalo by až moc, ale bez cigarety to nejde.“

„Jsi moc měkký. Já ti něco řeknu. Já kdybych chtěl přestat, tak by to pro mě nebyl ani nejmenší problém. Prostě bych řekl dost, a víc bych si nezapálil. Kdybys měl pevnou vůli jako já, tak bys to hravě zvládl. Rozumíš?“

„Tak proč to neřekneš a nepřestaneš?“

„Ty mně totiž nerozumíš. Já nechci přestat, protože mně to chutná, zdravotně neškodí a mám na to. Rozumíš?“

„Nechápu sice, ale je to každého věc.“

Seděli jsme, povídali si a on kouřil jednu za druhou a foukal mi dým takřka do obličeje. Nepomohlo ani, že jsem si přesedl kousek vedle. Otevřené okno nestačilo ty návaly dýmu brát, jelikož bylo bezvětří. Najednou stočil řeč na nostalgické vzpomínání, při kterém člověk změkne jak plastelína. Co vím, kde mě to napadlo, že jsem ho požádal o cigaretu? Ještě jsem tu větu ani nedořekl a už mi dával otevřenou krabičku cigaret až pod nos.

„Na, zapal si, však mám dost!“

Zapálil jsem si, a rázem bylo po abstinování.

Spoustu let nato jsem dostal středně silnou mozkovou mrtvici. Ležel jsem jak lata na nervovém oddělení a pravou půlkou těla takřka nehýbal. Moje touha po cigaretě byla strašná. U spolupacienta, který tam byl dřív, jsem viděl, jak s ním rehabilitační sestra cvičila. Za mnou měla přijít až za několik dní. Začal jsem cvičit sám a dařilo se mi. Pak jsem vzal rehabilitační čtyřkolku a jezdil pomalu po chodbě. Ale v podstatě jsem necvičil jen kvůli kouření. Skutečně jsem měl velikou touhu, aby se mi vrátila pohyblivost. Naděje na naplnění touhy po cigaretě byla v dohlednu. Brzy jsem vyměnil čtyřkolku za tříkolku a jezdil dál po chodbě. A již jsem si mohl troufnout za dveře, těsně před oddělení.

Tříkolku jsem nechal vevnitř a velkými, plně prosklenými dveřmi jsem se obtížně dovlekl ven. Měl jsem radost velikou. Mé prohulené srdce jásalo a úplně jsem cítil, jak vesele bije. Labužnicky jsem potáhl z cigarety přímo do plic. A znovu a opět. Vyfukoval jsem dým a cítil se šťastný. Asi v půli cigarety mě bodlo v mozku. Lekl jsem se. Najednou se mi točila hlava a kolem mne celý svět. Zažil jsem v tu chvíli něco hrozného. Obzor přede mnou začal skákat nahoru a dolů, jako když se v minulosti zbláznila obrazovka televize. Po chvíli to přestalo. Plivl jsem na ohýnek cigarety a hodil ji pod železný rošt u dveří. Bylo mi ale čím dál hůř. Věděl jsem, že se musím dostat k trojkolce. Současně jsem si uvědomoval, že můžu spadnout do skleněné výplně ve dveřích a bude hrůza.

„Pane Bože, pro Boha Tě prosím, smiluj se,“ zasténala má smutná duše.

Podařilo se a já se pomalinku a se stálých strachem, abych nespadl, blížil k našemu pokoji. Sestřičky po mně pohlížely nějak divoce.

Druhý den při vizitě mi lékař řekl před panem primářem – „Kouříte?“

Jen jsem lehce přikývl, protože se mi to hrozné slovo nechtělo vyslovovat, a lhát jsem nemohl.

„Tak mě dobře poslouchejte! Máte dvě možnosti. Buď toho okamžitě necháte a je naděje, že se vrátíte do života jako člověk… Nebo se brzy prokouříte pod kytičky. Jasné?“

„Ano, pane doktore,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně.

Již odcházel od mého lůžka, když se zastavil a pohlédl mi do očí.

„Musím se opravit. Vy máte hodně silné a zdravé srdce. Takže ve vašem případě by to byl ústav pro trvalé ležáky. Vím, že to dokážete.“

První se mi objevily před očima tvářičky našich dvou dětí.

Kde se hrabou všelijaké poradny, pilulky, náplasti a já nevím, co ještě. Po takové hrozbě, která byla horší než smrt, bych si nezapálil ani kdyby mi za to platili.