Růže

Růže je v řeči květin odjakživa spojena s láskou, vášní, žárlivostí, ale také nevinností, pokorou a touhou, prostě všemi odstíny vztahů mezi mužem a ženou. Růže se nekladou na hroby ani nepřidávají do pohřebních věnců, ovšem svatební kytice z bílých růží, růžových či rudých růží je prostě klasika. Růže je symbolem života, všeho nového, naděje a očekávání.

Pětilistou růži, symbol starého českého rodu Vítkovců, má ve svém znaku mnoho měst, např. Rožmberk na Vltavou, Sedlčany,  Zbiroh, Jistebnice. Pětilistou růži proslavili zejména Tudorovci – Jindřicha VIII a jeho dceru Alžbětu I asi netřeba představovat. Červenou tudorovskou růži dostali do vínku jejich příbuzní Lancasterové, kdežto Yorkové bojovali ve válce dvou růží za růži bílou.  

Růže, růžičky se vyskytují v nesčetně lidových písní, Vladimír Mišík zpívá „Proč ta růže uvadá“, Helena Vondráčková „Podívej, kvete růže, podívej“, Waldemar Matuška má Růži z Texasu, Nedvědi zase Růži z papíru.

Na gymplu, asi jako většina, jsem se pokoušela psát básně. Po dekadentním období, kdy jsem zjistila, že verše „a krvavý déšť padá na lidská hnojiště“ jsou jaksi pitomé, jsem přeskočila na milostnou lyriku a samozřejmě jsem se nevyhnula podobenství dívka se zamiluje – růže rozkvétá, zradí ji milý – růže chřadne.

Mými neumělými poetickými pokusy nebudu obtěžovat, radši se podívejte, jak opěvují růži velcí básníci.

J.W. Goethe a J. Seifert romanticky:

RŮŽIČKA

Johann Wolfgang Goethe

Viděl chlapec rozkvítat

planou růži v stráni,

viděl na ní rosu stát,

rozběhl se z ní radovat,

podívat se na ni.

Růže, růže, růžičko,

rudá růže v stráni!

"Utrhnu tě, růže, tam,

utrhnu tě v stráni!" –

"Já tě, hochu, popíchám,

památku ti provždy dám,

nejsem na trhání."

Růže, růže, růžičko,

rudá růže v stráni!

A ten divoch, má milá,

utrhne ji v stráni,

třebaže se bránila,

do krve ho ranila,

marně se mu brání,

Růže, růže, růžičko,

rudá růže v stráni!

VERŠ O RŮŽI

Jaroslav Seifert

Měl jsem ji na památku,

kdos drahý mi ji dal;

pak hrst růžových plátků

jsem z okna rozsypal.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!

A s touhle nadějí jdi spat.

Vlak je již v prudkém letu,

ach bože, proč ten spěch?

A jeden z těchto květů

uvíz mně ve vlasech.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!

A s touhle nadějí jdi spat.

Jsou lásky přeukrutné,

pak vzdycháš do dlaně.

A končívají smutně

tak jako v románě.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!

A s touhle nadějí jdi spat.

Vždy musíš něco ztratit

a něčeho se vzdát,

je líp se nevrátit

a jenom vzpomínat.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!

A s touhle nadějí jdi spat.

H. Heine a J. H. Krchovský sarkasticky:

STARÁ RŮŽE

Heinrich Heine

Růžným byla poupátkem,

když jsem v mladé zřel ji kráse;

a jak den se míjel s dnem,

rozpučela, rozvila se.

Já tu růži, růžičku,

utrhnout chtěl, ona zpychla;

jen jsem přičich trošičku,

pikantně mne trnem píchla.

Teď, kdy liják spral a zved',

rozcupal ji na sto kusů –

teď je na mne jako med,

teď mi dává pac a pusu.

Teď to vrká, touží, lká,

Jindro vpředu, Jindro vzadu,

teď mne trn jen popíchá,

na její-li sáhnu bradu.

Bradavičky kráska má,

na nich štětinaté chmýří –

Do kláštera, lásko má,

anebo jdi ku bradýři!

JSEM DUŠE SNÍCÍ V TĚLE MUŽE

J. H. Krchovský

JSEM DUŠE SNÍCÍ V TĚLE MUŽE

čí tělo s duší? – Ptám se posté:

jsem hovno, z něhož trčí růže

a nebo květ, jenž z hovna roste?

(Poslední jaro)

A jak vidí krásu růží fotograf Jiří Škrobák: