Koně v poezii

Jsou básně, které v sobě nesou obrovský náboj a sílu, kterou ani nános času nikterak neoslabí a po jejichž přečtení budete mít slzy v očích. Zejména, když jsou to básně o utrpení zvířat. Vybrala jsem dvě básně o koních, které dojímají a budou dojímat po staletí. První je od čínského básníka Tu Fu, který žil v letech 712 – 770, druhá od  francouzského básníka Jacquese Préverta (1900  – 1977).

Vychrtlý kůň

Tu Fu                                                                                                                                  

Ve východním předměstí

na hromadě písku,

na hromadě smetí

leží vychrtlý kůň,

kostra a kůže.

Zvedám mu hlavu –

marně se vzpíná

a klesá na bok.

A přece kdysi klusal,

přec kdysi cválal,

na stehně s cejchem;

vypálen cejch má:

náčelník šestého stupně.

Armády táhly tři kolem něho,

z tří armád nikdo ho nepolitoval.

Vyschlou má kůži,

pod strupy bláta,

pod strupy špíny:

padají s něho jak vločky na zem.

Zbyl tu jak vyschlá

větévka v sněhu.

A ještě loni

jak vlna bouře

s pánem svým v sedle

hřměl na nepřítele.

Teď opuštěn, sklíčen

duch je jen koně,

který kdys hnal se

poli a luky.

Jednou jen, jednou

doskočil špatně

přes balvan s pánem,

zakop a smek se.

Jak spatří muže,

zdá se, že chce mu

vyržát svou křivdu:

že ho tu nechali

pod chladným nebem,

za druhy že má

jen divoké husy.

Navečer nikdo ho nevezme k sobě

do teplé stáje.

Navečer přilétnou jenom vrány

klovat mu strupy,

boláky prasklé.

Kdo z vás se, lidé,

smiluje nad ním

a dá mu nažrat,

aby se zase na jaře jednou

popást moh v chrupké,

vysoké trávě?

Náměstí Carrousel

Jacques Prévert

Tam na náměstí Carrousel

jednoho krásného večera

 stál vypřažený

zkrvavený kůň

Krev tekla

 na dlažbu

 a kůň tam stál

bez hnutí

na třech nohách

A čtvrtá noha

visela mu

 z těla vyrvaná

A vedle koně

bez hnutí

stál mlčky kočí

a odpojený vůz

tak zbytečný jak polámané hodinky

Kůň mlčel

kůň si nenaříkal

ba ani nezaržál

jen stál

a čekal dál

tak ztepilý tak smutný a tak nevinný

tak rozumný

že vytryskly mně slzy z očí.

Ó
zahrady ztracené

studánky zapomenuté

a louky prosluněné

ó slzo na víčku

 ruleto temných neštěstí

krvavý červánku

raněná

kráso

bratříčku.