Smlouva s Ďáblem 66. díl


28. srpna 2010, autor tonyend,



Abych toho neměl málo, kvůli pití mne vyhodili ze školy.
Ale, po celou dobu, co jsem tady, tak jsem ten čas nepromarnil, nebyl jsem zde zbytečně. Přemýšlel jsem o sobě, rozebral jsem se a znovu skládal. To špatné jsem vyhodil. Doufám.
Jo, jsem mladý, ale dokázal jsem si v hlavě srovnat, na co mám, co můžu od života očekávat, ale musím se od základu změnit. Budu se asi opakovat, ale pomohla mi slova paní doktorky Vamberkové.
Být jiný, to znamená být vždy střízlivý.
A má pravdu.
Opilec nedokáže nic. Jen ničit a bořit.
Střízlivý člověk myslí a vidí dopředu, není jasnovidec, ale jde si za svým cílem, a i sny se můžou, některé, zrealizovat. Ten sen může být udržet svoji rodinu, udržet si zaměstnání. Každý máme jiný sen, ale dokud jej máme, není to s námi tak špatné. Ale je to špatný sen, dokud jsme opilí.
Proto děkuji všem, kteří mi tady pomohli otevřít mé zaslepené oči.
Věřte, nevěřte, ale já se k pití nevrátím a sem, jedině tak na návštěvu.
Držím vám palce, abyste v sobě našli sílu a víru, a vydrželi nepít.
Přestanete s pitím a najednou zjistíte, že jste ztratili jakési kamarády a známé.
No a co? Stojí vám za to, být s nimi a pít?
Já myslím, že za to nestáli. Přestat pít má smysl.
Pokud jste nepropili šedou kůru mozkovou a dokážete myslet, tak myslete na to, že je lepší přestat pít a žít. Ne živořit.
Jestli se tu jen schováváte a říkáte si, poléčím se, a pak budu pít s mírou, tak si raději hned sbalte věci a běžte domů. Pobyt tady pro vás nemá cenu.
Přede mnou podobně hovořilo mnoho pacientů.
A bohužel, za pár měsíců tady zvonili a volali o pomoc. Spadli do toho zase. Mně tato hrozná zkušenost stačila. Já chci zemřít jako abstinent.“
Pánové mi ze slušnosti zatleskali a personál mi podal ruku a popřál vydržet.
Vzal jsem si tašku s oblečením, obálku s mými papíry a odešel na Rehabilitační oddělení, které bylo vzdáleno pár stovek metrů.
Tam jsem dostal dvouměsíční azyl.
 
Rehabilitační oddělení. 
Jeho budova byla docela hezká, zkrátka působila jinak, než protialkoholní či uzavřené oddělení.
Otevřel jsem dveře a hledal jsem, kde je ošetřovna.
V prostorné hale byla řada nových křesel a televizor. Za křesly deset jídelních stolů. Mohlo tu být čtyřicet pacientů. Z chodby vyšla nějaká žena.
„Koho hledáte? Mohu vám nějak pomoci?“
Byla to paní předsedkyně samosprávy pacientů, jak jsem za chvíli zjistil.
Potkat ji ve městě, neřekl bych do ní, že má nějaké psychické problémy. A přesto se zde také léčila z depresí.
„Dobrý den, mám se zde hlásit k hospitalizaci, hledám ošetřovnu.“
„Vítám vás. Pojďte za mnou, zavedu vás za sestřičkami.“
„Mám se vyzout?“
„To počká, pojďte prosím za mnou.“
Na takovou slušnost jsem nebyl zvyklý, byl jsem mile překvapen. Primář nekecal, že se tu budu dobře cítit.
Přivedla mne na konec haly k otevřeným dveřím.
„Tady je to. Sestřičko, někoho vám vedu!“
Do dveří vstoupila mladá sestřička. Tak tato určitě nemůže být zvrhlá. Hezky se na mne usmála. Vzpomněl jsem si na Svatby, na bličky a na kýbl mezi nohami. Tady toho budu ušetřen.
„Byl jste na příjmu? Ano?“
„Ne, já přicházím z Protialkoholního. Pan primář o mně ví.“
„Pojďte za mnou a posaďte na židli. Máte svoji dokumentaci?“
Podal jsem jí zalepenou velkou obálku. Roztrhla obálku, vzala volnou složku a mé papíry do ní vložila.
„Zvážím vás a změřím tlak. Máte předepsanou nějakou dietu? Jak příjde paní doktorka, tak se vás ujme.“
Zvážila mně a změřila tlak. Váhu jsem si udržel na 85 kilogramech. Tlak že mám výborný.
„Dietu mám diabetickou, devítku.“
Údaje dopsala do mé dokumentace.
„Pane Wolfe, zavedu vás na váš pokoj. Mužské pokoje jsou na druhé straně haly. Pokoje jsou čtyř lůžkové. Jak spíte?“
„Nemám problém se spaním. Jen jsem alergický na chrápání.“
„To vám nezaručím, někdo bohužel chrápe. S tím nic nenaděláme.“
Prošli jsme halou a vstoupili do boční chodby. Bylo v ní pět pokojů. Na jeden mě zavedla. Otevřela dveře a ukázala na vzorně ustlanou válendu.
„To je vaše místo. Nesmíte si je vyměnit bez souhlasu personálu.
K dispozici máte část skříně a noční stolek. Až si uklidíte své věci, tak se prosím běžte přezout do domácí obuvi.
Paní Květa vám ukáže, kde co je a seznámí vás s naším Domácím řádem. Jak příjde paní doktorka tak vás zavolám do ošetřovny.“
Poděkoval jsem a připadal jsem si, jako host v lázních.
Tady byl úplně jiný přístup k pacientům.
Žádné černé a červené body, slušnost zde byla běžnou normou, nikdo k ní nebyl cepován. Po dobrém či po zlém.
Vyskládal jsem si prádlo do komínků. Zvyk je zvyk.
 
Paní Květa, předsedkyně, na mě čekala.
Ukázala mi, že botník je za dveřmi. 
"Je společný pro muže i ženy."
Přezul jsem se do papučí a nechal se provést budovou.
Sprchy byly taky společné, muži mají vyhraženou dobu k osprchování, ženy také.
Ale ráno jsme se sešli u umývadel společně. Nikomu to nevadilo. 
"WC je oddělené."
Tomu se nedivím.
"Tato část je jídelna."
Na každém stole v jídelně je váza s živými květinami.
Snažili se zde navodit pocit domova, který mnozí doma neměli kvůli svému onemocnění.
Seznámil jsem se tak s neurózami a psychózami. Divné onemocnění.
Pak otevřela dvoje dveře. Za jedněmi byla pračka a sušáky. Tady si můžu oprat své věci. Za druhými byla vybavená kuchyňka.
"Zde si můžete uvařit čaj nebo kávu, když budete mít zájem, tak si něco uvařit na plynovém sporáku s elektrickou troubou. A ta velká lednička slouží všem, jen prosím nebrat cizí potraviny."
No kdyby tohle bylo na protialkoholním, tam ji někdo vyžere do rána…
Usmál jsem se tomu.
Má průvodkyně si to usmání vysvětlila jinak. Považovala ten úsměv za moji snahu představit se jí.
„No a já jsem Květa, předsedkyně pacientů.“
Podala mi ruku.
Stiskl jsem ji.
„Já se jmenuji Antonín Wolf.“
„Jak vám máme říkat? Tady si vykáme, ale mezi sebou, až se poznáme, tak si tykáme. Je to lepší. Nic neskrýváme.“
„ Tak Tonda.“
„Tondo, posaďte se do jídelny. Přinesu sešit a zapíši si vás. Na pokoji máte Denní řád, tak se do něj podívejte. Za pár dnů však poznáte, co se musí, co má a co může.
Já rozepisuji pacientům služby. Uklízíme si sami celé oddělení.“
„Na to jsem zvyklý. Klidně mi napište třeba úklid WC. Nebo co chcete. Udělám všechno bez reptání.“
„Dobře. Podívejte se, tam na zdi je jmenný seznam a u každého jména je přidělený rajón. Tak se podle toho řiďte. Personál je tu báječný. Jak sestřičky, tak paní doktorka i psycholožka a pan primář, to je náš poklad. Vzácný člověk.“
„A kde jsou všichni pacienti?“
„V pracovní terapii.“
„To chodí taky s metlou a zametají cesty a chodníky v celém areálu?“
Rozesmál jsem ji.
„Kdepak! To mají na starosti Ti alkoholici!
My chodíme dozadu, do těch nízkých zelených baráků u zahradnictví. Jsou tam různé dílny. Kdo je šikovný, plete košíky z proutí, nebo se baví u hrnčířského kruhu, někoho baví zahradnické práce, tak pomáhá tam, je toho hodně, každý si vybere sám, co jej baví. Co baví vás?“
V uších mi znělo její zdůrazněné  -Ti –  alkoholici! S jakým opovržením to vyslovila, to se nedalo přeslechnout. Nedal jsem na sobě nic znát, jak se mě  "Ti alkoholici!", dotklo. 
„Když si můžu vybrat, tak kreslení. Také je tam taková dílna?“
„Je. Říká se jí Artterapie. Lidé tam malují. Divil byste se, co někdo dokáže!
A také je tam místnost s hudebními nástroji, nebo s gramodeskami. Půjčí vám sluchátka a můžete sedět a poslouchat hudbu. To byste nevěřil, co hudba, písnička dokáže udělat s psychikou. Výběr desek je velký.
Ale až tam budete, tak si to projdete a něco si najdete.
Jak jde tady den, to uvidíte dnes a opakuje se to pořád dokola. Některé dny po obědě je relaxační cvičení se sestřičkou. Vřele doporučuji! A také možnost jít do bazénu. Není velký, ale na to zaplavání a cvičení ve vodě stačí. A jestli máte nějaké zdravotní potíže, všechno nahlaste paní doktorce. To byste se divil, jakou tu máme péči.
Ani v lázních to tak není!“
To jsou věci.
A primář říkal, že tu budu jako v lázních zvučného jména.
V Karlových Varech.
A paní Květa tvrdí, že je to ještě lepší než ve Varech.
„Paní Květo, děkuji za prohlídku, jsem rád, že tu můžu být.“
Kolem nás prošla mladá lékařka a spěšně zamířila do ošetřovny. Namísto pozdravu kývla hlavou.
„Tak to je naše paní doktorka. Moc hodná!“
Do ošetřovny mě pozval hlas sestřičky. Vykoukla a mávla na mě.
„Pane Wolf, pojďte se ukázat paní doktorce!“
To její „pojďte se!“ vůbec neznělo jako povel, ale jako pozvání a to je sakra rozdíl.
Den na Rehabilitačním začal pro mne dobře.
A samé příjemnosti na mne teprve čekaly.
 
Z ošetřovny vedly dveře do pracovny doktorky Kubešové.
Otevřela je, vstoupila dovnitř a řekla, abych zavřel dveře a posadil se.
V místnosti bylo přetopeno.
„Na chvilku musím otevřít okno, zapomněla jsem přivřít ventil.“
Otevřela okno a dovnitř pronikl chladný proud prosincového vzduchu. Otočila regulačním kolečkem na radiátoru. Stála u okna a zahleděla se ven.
Seděl jsem v pohodlném křesílku a díval jsem se na doktorku.
Vypadala mile a když promluvila, tak to byl klidný a vyrovnaný hlas, žádné zvyšování tónu.
Zavřela okno, urovnala záclonu a posadila se vedle mne.
„Pane Wolf, přečetla jsem si váš spis. Jste u nás po dohodě pánů primářů. Chod oddělení je obdobný jako na protialkoholním, ale rozdíl tu je, tady jsou jinak nemocní lidé, a ti vyžadují jiné podmínky a zacházení.
Jsou zde pacientky i pacienti, ženy i muži. Rehabilitační oddělení je společné pro muže i ženy. Jsou zde i mladé dívky.
Říkám vám to proto, že se nedoporučuje navázat mezi pacienty hlubší citový vztah. 
Je to nebezpečné. Pro obě strany. Dám vám příklad.
Vy se seznámíte s nějakou pacientkou.
Zamilujete se do ní a ona do vás. Dejme tomu, že po dobu hospitalizace budete oba svým způsobem šťastni. Sexuální styk je zakázán. Přírodě ale neporučíme. Sblíží vás to ještě více. Pokud by k tomu došlo někde na oddělení, budete oba okamžitě propuštěni.
To je varování.
No, a když tu budete, tak jednoho dne vás propustíme trvale domů. Ona tu však zůstane ještě hospitalizována o nějaký týden déle. Vy jí naslibujete hory doly, jak jí budete psát dopisy, že ji budete jezdit navštěvovat. A doma na ni zapomenete. Hodíte tu epizodu za hlavu. Ona je však  "jinak"  nemocná, než vy a vezme to příliš osobně.
Dostaví se to, co nechceme. Zhoršení zdravotního stavu. My ji zde léčíme, dáváme dohromady její psychiku, stavíme ji na nohy a vy tímto pomíjivým vztahem všechno zničíte. Naši trpělivou práci a její psychiku. Znám případy, které nakonec končily sebevraždou. A funguje to i obráceně, že byste na ten rychlovztah mohl podobně doplatit vy.
Rozumíte mi?
Můžete se bavit, s kým chcete, ale vyvarujte se prosím náznakům sbližování. Udržujte si prostě rozumný odstup. Žádné dotyky, vodění se za ruce, přátelské líbání. Nakonec to přeroste v to, co my nechceme.
Bohužel k takovým vztahům i přes naše varování občas dochází. Nedokážeme jim zabránit.
Ale následky si pak nese každý sám. A my máme o nemocného navíc. Tedy o toho samého, ale zhorší se jeho zdravotní stav.
Jsou zde lidé s neurózami a psychózami.
U někoho je to viditelné na první pohled. Jiný vypadá, jako naprosto zdravý člověk. A právě těchto se to naše varování týká nejvíce. Tito jsou nejzranitelnější. Psychické onemocnění má jiná měřítka.
Jsou to nemoci, které vidět nejsou.
Jsou tiché, neviditelné a plíživé. Jednoho dne propuknou vší silou a my jsme jedinou záchranou.
Tady nachází klid a zázemí, které doma mít nemůžou. Po stabilizaci se vrátí domů, ale za nějaký čas se k nám vrací. Tím  "k nám" myslím celou psychiatrickou léčebnu, všechna její oddělení.
Vy jste alkoholik. Promiňte, abstinující alkoholik.
Mezi naše pacienty vlastně nepatříte, i když se u vás projevily příznaky alkoholické neurozy. Takže jste i náš pacient. Ale jste jiný. Svoji odlišnost brzy pocítíte. Chovejte se prosím přirozeně, nekonfliktně a dodržujte naše pravidla.
Budete zde mít naprostou volnost.
Není to past, nějaká zkouška. Denní režim platí pro všechny, co se týká pracovních povinností a léčby.
Ve svém volnu nejste ničím omezován. Jen dodržením pravidel.
Každou středu máte vycházku od 13 do 17 hodin do města. Pokud nepojedete na víkend domů, tak máte dovoleno jít na vycházku v sobotu po generálním úklidu rovněž od 13 do 17 hodin a v neděli, pokud za vámi třeba někdo přijede na návštěvu hned ráno, tak od 8 do 11 můžete být venku. Na oběd však musíte přijít a po obědě opět být venku do 17 hodin. Když se vrátíte o pár minut později, tak vám hlavu nikdo neutrhne.
Ani vy, ani ostatní pacienti nesmí požívat žádné alkoholické nápoje.
Každých čtrnáct dnů můžete jet na dovolenku domů. Když nechcete, zůstanete na oddělení.
Zítra na ranní komunitě se představíte pacientům a personálu. Komunita je každý den.
O sobě řeknete, co uznáte za vhodné. Nikdo vás za to nebude soudit. Pravidlo zní, co se tady řekne, to tu také zůstane. Informace je zakázáno vynášet ven a sdělovat třetím osobám.
Pokud budete mít potřebu svěřit se s hlubším problémem, je zde psycholog a pak náš pan primář. Na pohovor s nimi se však musíte objednat. Mají plné ruce práce.
Vyžadujeme od pacientů, aby dodržovali hygienické návyky, byli čistě oblečeni a upraveni.
Doufám, že jsem řekla všechno. Pokud si s něčím nebudete jistý, obraťte se s důvěrou na paní Květu, nebo sestřičku.“
Domluvila a vstala. Podala mi ruku.
„Vítám vás na oddělení!“
Zlehka jsem ji stiskl.
„Děkuji, paní doktorko, slibuji, že se zachovám podle toho, co jste mi právě řekla.“
„Slibovat nemusíte. Dodržujte pravidla a je to!“
„Spolehněte se, budu.“
„Tak můžete jít…“
Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Tohle že je blázinec? Takto se mnou nikde jinde nejednali. Rychle jsem zapomněl na uzavřené i protialkoholní oddělení.
Na tolik volna, svobody jsem nebyl zvyklý. Možná, že to bylo dobré rozhodnutí primáře Mikulky, že mě sem doporučil.
 
Před obědem se začali na oddělení vracet pacienti. Chovali se přirozeně, bavili se mezi sebou, smáli se a já seděl v křesle o okna. Sledoval jsem je a oni se občas podívali na mne. Každý odevzdal sestřičce pracovní kartu a šel se umýt. Pak se rozešli na své pokoje.
Přistoupila ke mně paní Květa.
„Tak co, Tondo, jak se vám tu líbí?“
„Paní Květo, ocitl jsem se v jiném světě, líbí, to nevystihuje, ale nechci to přechválit, nejsem zde ani jeden den.“
„Paní si nechejte od cesty, říkejte mi jen jménem! Teď bude oběd. Po obědě služba umyje nádobí a uklidí kuchyň. Odpolední program je na nástěnce. Dívejte se a učte se, co se kdy a kde děje. A hlavně se ptejte, tím nic nepokazíte.“
Za někým odešla.
Šel jsem se podívat na svůj pokoj.
Otevřel jsem dveře a zůstal jsem stát, žasl jsem nad tím, co jsem uviděl.
Na válendách si spokojeně leželi moji spolubydlící.
„To není zakázáno, přes den ležet na posteli?“
Jeden se ozval.
„Ahoj, zavři dveře a pojď dovnitř. A proč bychom neleželi na posteli? Kde jinde by měl člověk ležet, než v posteli? Jasně, že můžeš! Ale správně ne na přikrývce a v civilu. Jen v pyžamu. Ale málokdo si přikrývku oddělá. A tak si s tím hlavu nikdo neláme. Jak se jmenuješ?“
„Antonín Wolf.“
„Já se ptám, jak ti máme říkat.“
„Tonda.“
Sigi jsem pro kamarády a Tony, to už nikdy neuslyším…
„Já jsem Mirek a ten u okna je Jirka a tady ten bručoun se jmenuje Adam. Odkud jsi?“
Mirek byl se mnou seznámen ihned. Ti dva zbylí zájem nejevili. Nevadilo mi to.
„Z Brodu.“
„Já přijel z Prostějova.“
Odněkud zazněl gong. Podíval jsem se na hodinky.
„Co oznamuje?“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička