Jan Werich

Milý Broku,

Už dávno jsem chtěl napsat dopis nějakému vynikajícímu psovi, abych jednou konečně řekl do povolaných slechů proč odjakživa vás psy mám rád a proč si vážím vašeho rodu.

A když jsem právě teď dočetl životopis, ve kterém jsi tak znamenitě, nepompésně a upřímně o sobě psal, sedám a hned Ti píšu. Znám dobře Tvého přítele Karla Hájka: od něj vím o Tvé znamenitosti, o tom, jaký jsi Mistr sportu. Leč i bez něj bych to věděl: copak jsme se spolu nesešli osobně na honech? Copak jsem hlasitě neobdivoval Tvoje výkony, jichž jsem byl svědkem?

Ale o tom, konečně, jsou jiná svědectví a pádnější. Chtěl bych ti dnes říct, co neplatí pouze o tobě, ale i o takových z Tvého rodu, kteří neměli vzdělání, které Tobě osud dopřál. O těch, co nejsou šlechtici, Křepeláci, pánové z Barzojů, nebo Boxerů. Zkrátka co platí i o anonymních Vořeších a Voříšcích.

Chtěl bych Tvým prostřednictvím poděkovat celému psímu rodu, za lásku a dojemnou věrnost k nám lidem, kteří, někdy mě tak napadá, kteří si možná ve své většině tolik lásky a věrnosti ani nezasluhujeme.

Tobě nemusím nic vyprávět, Ty víš. Zvídáš a dospíváš k znalosti Cestami nám nepochopitelnými, vytušíš naráz k čemu my se pídíme po léta o berlách zvaných jednou věda, jindy filosofie.

Dobrá, proti tomu se nedá nic namítat a konečně ani nic dělat: tak nás příroda chtěla a takové nás má. Proto Ty jsi Pes a já jsem Člověk. Bez našeho vzájemného přičinění, pochopitelně.

Vy psi to víte a je vám přirozené počítat s tím. My lidé si to nejdříve musíme vysvětlovat, abychom o tom mohli pochybovat, a pak se o to hádat a snad i prát. Opentlujeme skutečnou skutečnost skutečností neskutečnou, vymyšlenou: vznikají názory, které rodí nauky, plodící učení, pak mají své následovníky. A může se stát, že následovníci jednoho učení vyznávají nauku Oko za oko, zub za zub, zatím co následovníci druhého učení nabádají: Dostaneš-li políček, nastav druhou tvář!

Vybral jsem Ti namátkou jen dvě filosofie. Pominu stovky jiných a dalších, které se dělením názorových buněk rozmnožily až do dnešního světa. Hnací silou toho všeho nebývá vždycky rozum, častěji žaludek.

Vy psi máte kliku, řečeno hovorově.

Vám více než hlad, diktuje láska. U nás je to obráceně.

A proto my lidé, než někomu podáme ruku, chceme vědět odkud je a kdo, kdo byl jeho otec a odkud, co dělala otcova matka a kde a s kým, co si myslel její otec o své matce a kdy a jak to projevil a mnoho jiného chceme vědět. Vy psi o nás chcete vědět velmi málo, ale konkrétně. Váš pohled říká: Máš mě rád? Dáš mi najíst? Smím Tě bránit? Půjdem ven a bude švanda? A to nejkrásnější: jak vy umíte vítat, upřímně a s radostí.

Vám je jedno odkud se vracím: z kriminálu, z trůního sálu, zalitý potem dřiny či studeným potem strachu: na mol opilý nebo zmlácený lůzou, opilý úspěchem, špinavý pomluvami, uondaný a nevyspalý, nebo jarně naparáděný se vracím jen pro zapomenuté klíče. Tu slyším váš hlas, váš smavý dech a vzdech šťastného a nezáludného přátelství. Voláte celou svou bytostí: Buď vítán doma, sláva! Sláva! Sláva, že ses nám vrátil!

( z knihy Povídky nejen o psech)