Káva v půl páté

Drobná nervozita provázela ženu celý víkend. Zaháněla ji v myšlenkách velkými komplimenty ke své dobré vůli, ke skutku, kterého je schopen jen málokdo. Otevírala tiše jemné rty, promlouvala ke svým četným mezerám mezi zuby, jazykem hledala ospravedlnění na patře, polykala nevyřčené hlásky, plivala zbytky jídel do dřezu, který pak usilovně drhnula drátěnkou a levným odmašťovacím prostředkem. Špína musí pryč. Žena měla ráda vše čisté. V životě zakoušela dost. Jako nemilované dítě, odložené do ústavu, jako odvržená žena tří mužů, jejichž odvrhnutí nebylo v ženině nepřizpůsobení se podivným sexuálním či jiným praktikám, jimiž trpěli všichni partneři ženy, ale odvrhnutí spočívalo vždy a stále v tom, že žena se cítila stále něčím vina. Věra byla vinna už tím, že se své matce narodila. Žena byla vinna vším, co pro tyto muže učinila. Příliš se netrápila tím, co neučinila pro své děti. Prostě to s nimi nezvládla. To se stává. Ale teď…“Co na to všechno říci? Čí je to vina? Jen moje snad?“ krčila rameny.

„Snažím se,“ řekla nahlas Věra. Podávala svému poslednímu a snad moudrému příteli kávu na pobryndaném podšálku. Hodiny odbíjely půl páté. Jako vždy, při odpolední nedělní siestě. Hodiny chodí přesně.

„Já vím, Věruško. Nějak tady s tvým strýcem přežijeme. Je to chudák,“ řekl přítel paní Věry a míchal rychle kávu, čímž se podšálek začal tekutinou naplňovat.

„Dávej přece pozor,“ upozornila mírně Věra svého muže. Jeho nedělní knír obsahoval nedobrou bábovku. Věra neuměla dobře vařit. Obsah podšálku přelila zpět do hrníčku. Oba míchali kávu do úplného vychladnutí a přítel paní Věry, tak skoupý na slovo, si v tyto okamžiky přál být občas i hluchoněmý. Skoupý a hluchoněmý. Věra měla zvláštní praktiky. Věděl, že ze začátku se chovala ke strýci ohleduplně a snesla by mu modré z blízkého supermarketu, ale postupem času, otupělá a nevrlá neustálým přebalováním, převlékáním, praním a vařením a podivným dotýkáním se strýcových intimních partií se stala nepříjemnou i pro něj samotného. Ačkoli si předtím rozuměli naprosto ve všech věcech partnerského soužití. Oba muži neměli kam odejít. Zůstali ve Věřině bytě sami.

Věra měla samozřejmě s prvním omýváním strýce problém. Ne, že by se styděla, to ne, na to byla příliš otřelá a rozumná, to se prostě musí udělat, ale nevěděla si rady se strýcovým vzrušením. Je slušné se stydět. Prve se ho tedy ani téměř nedotýkala, postupem strýcovi nemohoucnosti jí to bylo jedno a v posledních dnech starého muže drhla jako vepře právě opařeného v neckách. Věřin svět se scvrknul do strýcova přirození. První kolize nastala právě v koupelně, kdy Věra otírala suchým ručníkem zamlžené zrcadlo. Strýc ponořen do voňavé koupele zpoza pěny zahuhlal: „Tys byla vždycky taková šikovná holka.“ Díval se na neteř s pozdvihnutým hustým obočím, které se zdálo být Věře dotěrným. Položila strýci na židli onen ručník a zavolala na svého přítele, ať mu pomůže z vany.

Paní Věra nebyla spokojena se svým vzděláním, se svým životem. Pro své trápení se však nejevila úplně hloupou. Dokázat něco takového, to umí a udělá jen málokdo. Konejšila se, že v tomto případě stačil její dobrý úmysl pomoci. Hýčkala své patro ostrým jazykem, když psala stylisticky čisté a pravopisně správné dopisy své tetě, že má jejího muže ve dvoupokojovém bytě už tři měsíce. Udělala to pro strýce ráda. Ano, ráda. Ovšem, už se to fakt nedá. Prostata v pokročilém stadiu přehlušila všechno, co kdysi v bytě vonělo.

„Jen si toho smradlavého tchoře nechej!“ odepsala ji pokaždé jednou větou teta třesoucí rukou. Při osobní návštěvě strkala mezi dveře jen svůj velký nos. Nezvané hosty vyháněla svými štěkavými nadávkami.

„Tetičko,“ říkala Věra.

Tetička zůstala neoblomná. „Nechci ho tu! Jdi s ním pryč!“

Tetička, starajíc se doposud o muže s pokorou usilovnou, s nuancí smutku osamocených velryb, jednoho dne nemohla vydržet mužův smrad. A tak jednoho dne tchoře vyhnala. Strýc na pokraji vyčerpání, potupen  hledáním vlídných příbuzných zaklepal u neteře Věry. Neviděli se skrze dědictví asi třicet let. Nepotřebovali se. Stačilo, že je papír od notáře a tam vetknuty rozsáhlé pozemky prarodičů, ty už teď patřily jen strýci. A tetičce.

Paní Věra měla chuť několikrát svého téměř devadesátiletého strýce doma praštit, když se válel, celý pomočený v její posteli. Pokaždé však napřáhnutou ruku stáhla zpět. Co by tomu řekly sousedky? Dává ji skoro celý důchod. Ale, to se fakt už nedá. Tak tedy zkusmo strýce praštila. Přítel, který vše sledoval zpovzdálí velebně usazen ve svém ušáku, zůstal hluchoněmý. V neděli večer po kávě o půl páté většinou zůstal také hluchoněmý. Věra řekla, že zítra zaveze strýčka k tetičce, protože se nedá ten puch vydržet.

„Ty prachy mi za to nestojí! Ať si sousedky myslí, co chtějí!“ pronesla nad prázdným hrnkem a poté šla balit strýci jeho pár švestek. Strýc se nebránil. Ležel, celý počůraný na sofa v kuchyni pod oknem, pozoroval skrze šmouhy na okně šťastné vrabce na vysokém smrku a bylo mu všechno jedno. Jen posmrknul. Věra se na něj upřeně podívala a okno otevřela. Kuchyň se nasákla mrazivým švitořením z ulice. Strýc kýchnul a zavřel oči, v řasách se zaleskly kapky něčeho z dávna.

„Konečně čerstvý vzduch,“ řekla Věra.

Ráno na druhý den, jako tři králové jdeme k Vám, zaklepala Věra na oprýskané vstupní dveře své tety Anděly. Na chodbě se ozvalo zakašlání a dvojí hlas.

„Co to?“ krčila rameny Věra. Koho tam teta má? Snad ne cizího chlapa?!

„Teto, otevři, vedu ti strýce. Má tady bydliště. Já ho už nechci!“ křičela Věra na dveře, potažmo na ulici. Prapodivný pár s velkým kufrem byl totiž spatřen v mírné lokalitě záhy. Sousedé vylézali ze svých domů a čekali na velký nos zlé Anděly.

Tetička otevřela. Vedle ní stála dcera, učitelka před důchodem, nedávno vyhozená ze školy pro alkoholismus. Teď se zdála býti střízlivá a snažila se smysluplně Věře vysvětlit, že to fakt nejde. Otec tu sice má trvalé bydliště, ale s manželkou, tedy její matkou se nesnese, neustále se hádají, dochází k fyzickým potyčkám a jeho nemoc je tak ukrutná, že se tam nedá vydržet. Nedá se dýchat! To snad musí Věra pochopit!

Věře její vysvětlení smysl nedávalo. „No dobře, já to chápu, ale co já s ním? Nemám s ním nic společného!“

„Jakpak ne?“ řekla udiveně učitelka. „Je to tvůj strýc, bratr tvého otce.“

Doposud tichá Anděla se počala šprajcovat za rozložitými rameny dcery a prodrala se po chvíli před ní. Stála přímo proti Věře a svému muži. Chtěla něco říci, ale muž na její slova nečekal. Otočil a nejistými kroky, přiměřenými jeho věku a dvěma berlím, odcházel od svého domu. Auta v odpolední špičce míjela obě postavy, navzájem se ubezpečující ve svých snahách a klopýtající po rozbitém chodníku.

Věra a strýc usedli v mrazivém odpoledni na lavečku a čekali na autobus zpět. Věra se zeptala strýce s výčitkou: „Ty taky neumíš si poručit?! Je to i tvůj barák!“

Strýc odevzdaně poklepal berlemi o sebe: „Nebudu se s ní hádat.“  Oba sledovali provoz na silnici a vánoční stromeček před Obecním úřadem, který se právě rozsvítil. Žárovky rozličných barev vykukovaly ze zasněžených jehliček, lákaly pohledy okolojdoucích, vábily jako lampa můru. Věřina mysl se zklidnila. Vzala starého muže za ruku a vyzvala jej, ať jde s ní. Mlčky přešli ulici. Věra otevřela strýci dveře do úřadu a pomáhala mu do schodů. Strýc stoupal těžce. Když se dostali na první patro, poručila žena muži, ať počká na židli v řadě napravo od dveří starosty obce. Strýc poslechl a s hekáním usednul. Věra rázně zaklepala pod rozpis úředních hodin. Ozvalo se otrávené „dále.“ Věra vstoupila a spustila bez vyzvání svůj krušný úděl neteře nemocného strýce. Tlustý starosta se nezvedl, ruku Věře nepodal, popíjel během Věřiny řeči mátový čaj. Občas mrknul na počítač.

„No dobře, to je pěkné. Ale co my s tím?“ zeptal se starosta a prasečími očky nahlížel do hrnku na svoje oblíbené té. Zavolal na sekretářku, která jistě všechno vyslechla za pootevřenými dveřmi. Odbarvená blondýna na prahu třicítky také řekla „co my s ním.“ Vyjádřila to však beze slov, pohybem těla, kdy jednu ruku dala v bok a druhou se zapřela o stůl svého nadřízeného. V tom postoji bylo něco pohrdavého, čehož si také Věra ihned všimla. Mladá žena stála nad malou Věrou jako rozkročená Eiffelovka nad chýší z rybích smradlavých konzerv. Zazvonily telefony. Oba úředníci se opět chopili své práce a nebohé Věry si už nevšímali. Bezradná žena vycouvala jako rak ze dveří. Strýc v prázdné chodbě slunil se pod velkým stropním světlem, opuštěný monastir ve stepi. Schoulený do starého ošuntělého kabátu, ztracený v nejapné distingovanosti úředníků. Spal. Věra se snažila vyhnout tomu dojmu, že jej zde zanechá svému osudu. V hlavě se přemítala jedna známá věc. Na mysl se ji vytanula právě v tento okamžik, který nikterak nepřipomínal kávu o půl páté, ale někde četla, jistě v nějakém neodborném časopisu, že sorbet je velice lahodná zmrzlina. Jemná a křehká. Věra si umanula, že ji doma udělá, ačkoli nebyla moc zručná kuchařka. Ano, sorbet je zmrzlina, mražený mléčný výrobek ze směsi smetany nebo mléka, cukru, vajec, a přísad. Schody scházela žena k východu s mírným zpěvem receptu na přesladký sorbet. S každým schodem jedna přísada.

„A káva….“ kvikla dalšímu na úřad příchozímu přímo do ucha. Hlasitě se zasmála. Venku u přechodu se rozhlédla jen jednou. Neměla čas, autobus právě přijížděl. Odpoledne se silným provozem, se zbytky zauzlených střev povánočních taškařic. Provoz, sorbet, ten sladký červený sníh a v něm hloupá Věra. Strýček na chodbě pohnul pravou nohou. Asi se mu něco zdálo.