Cikánko ty krásná

Stojím v bufetu, soukám do sebe obložený chlebíček s vajíčkem a skrze výlohu pozoruji cvrkot na ulici. Pobíhá zde nějaká cikánka, chytá kolemjdoucí za rukávy a cosi jim naléhavě vykládá. Lidé jen odmítavě vrtí hlavou a pokračují v chůzi.

Má na sobě pestrou halenku a dlouhou květovanou sukni. Na hlavě šátek s našitými kulatými plíšky. Vypadá trochu jak Šeherezáda.

Dojím a vyrazím na ulici. Zapadnu do prvního průchodu, nenápadně povytáhnu z kabelky zrcátko a kontroluji, zda nemám ve vlasech majolku, neboť při konzumaci tohoto zabijáka diet nedokážu nikdy otevřít pusu natolik, abych se neupatlala.

Kdosi mě chytí za paži.

„Pani, chcete hadat z ruky?“

Otočím se a hledím do upřímných hnědých očí, nad nimiž cinkají zlaté plíšky. Je mi jí líto, neboť za celou tu dobu, co jsem ji sledovala z bufetu, jsem nezaznamenala žádný úspěch.

Proto se rozhodnu, že přeruším její marné snažení a zeptám se: „Kolik za to chcete?“

„Padesat korun.“

Vím, říká se tomu skrytá žebrota.

Natáhnu ruce s vědomím, že budu hrát její hru, na jejímž konci bude darovaná almužna: „A kterou ruku chcete?“

„Levou.“

Zahledí se do ruky a řekne: „Vy nejste z Prahy, přijela ste z jinyho města kvůli práci.“

Nic neříkám. Má pravdu. Volala mi jedna firma, že se chce se mnou dohodnout na překladech projektové dokumentace. A chtějí mě vidět osobně, než mně takovou práci svěří. Šéfové si mě lehce proklepli ze stavební terminologie. Když jsem odpověděla, že AP je zkratka „am Putz“, a znamená to, že se dráty povedou na omítce, a UP je „unter Putz“, což je elektroinstalace schovaná pod omítkou, byli velmi spokojeni. A když jsem věděla, že sprinklery jsou sprchová hasicí zařízení, naložili mi k překladu několik manuálů.

Cikánka pokračuje: „Vidim tu hodně peněz.“

Vypadá to, že mi zástupci rakouské firmy dobře zaplatí.

Odpovím: „Možná máte pravdu.“

Celá se rozzáří: „V tom městě, v kterym žijete, máte muže a dvě děti.“

Kývu souhlasně hlavou.

„A teď mi dejte ty penize,“ rázně ukončí věštění.

Dám jí slíbenou padesátikorunu a rýpnu si: „Do budoucna jste mi toho moc neřekla.“

„Štěstí nehadam, ale mužu vám ho přičarovat. Chcete?“ láká mě.

„Chci,“ přitakám, protože jsem zvědavá.

Chytne mě za obě ruce, zavře oči a cosi odříkává v romštině. Pak mě pustí, zkoumavě se na mě zahledí, udělá na čele křížek a zadrmolí: „Přeju vám, vašim dětem, vašemu muži štěstičko a zdravičko.“

„To je všechno?“ divím se.

„Jo, a teď mi za to něco dejte.“

Váhavě otevřu podruhé peněženku a vylovím další padesátikorunu.

Vyčítavě se na mě podívá: „Tak vam štěsti a zdravi vaši rodiny stoji jen za padesat korun? Že se nestydite!“

„A kolik jste si myslela, že vám dám?“ naštvu se. Jako jediná jsem se nechala odchytit a ještě budu za necitu!

Opatrně rozevře peněženku, kterou držím v ruce, a s potěšením zjistí: „Ale tady máte pětistovku.“

„Tu vám nemůžu dát, to mám na autobus domů.“

„Ale vedle máte ještě dvě stovky, neřikejte, že ten autobus je tak drahej.“

Prohrabuje se mou peněženkou a já jen překvapeně zírám.

„Ale tu pětistovku mám na dárky pro děti. Slíbila jsem, že jim něco z Prahy přivezu,“ lžu jak školák chycený při krádeži a nedokážu milou věštkyni poslat kamsi.

„Tak mi dejte tu stovku, to bude stačit.“

Opatrně povytáhne stokorunu a podívá se na mě, jak budu reagovat. Já nic. Osmělí se a vytáhne bankovku z peněženky. Neschopna jakéhokoliv protestu sleduji, jak strká moje peníze někam do sukně, poděkuje, ještě jednou popřeje zdravíčko a štěstíčko a poté odchází neznámo kam.

V autobuse si promítám celou historku. To, že nejsem z Prahy, uhodla. Buď vypadám jak typická venkovanka, anebo by na to žádný z Pražáků nenaletěl. Že jsem vdaná a mám dvě děti, také uhodla. Ale to se dá napasovat na padesát procent populace.

Zase jsou věci mezi nebem a zemí! Třeba to opravdu byla čarodějnice. Dala jsem jí dohromady sto padesát korun. To by snad pro rodinné zdravíčko a štěstíčko mohlo stačit. Nebo ne?