Chlebojed


18. února 2014, autor Katka,



 

Středeční město. Vladimíra se lehce dotýkal nějaký muž. Vedle sebe, na přechodu, spatřil podobný zimník stejně postiženého nešťastníka. Muž v něm, se světlými vlasy, učesanými na pěšinku, stejně přešlapoval, stejně si vytahoval límec vysoko a stejně čekal na zelenou. Voněl jako mokrý pes a když vstoupili do vozovky, silně do Vladimíra strčil, taktak, že neupadl. Vladimír mu nic neřekl. Všude neblahé příznaky zimy a Vladimír neměl na sobě žádné termoprádlo. Četl o něm v internetových diskusích, že je dobré a víc než hřeje. Osvobozuje od pocitu osamělosti jedince, oblečeného v levném textilu, od nepříjemného pocitu outsidera. Vladimír, třesoucí se zimou, obešel obchod na nároží, obchod s modrou střechou. Zastavil se přede dveřmi a díval se skrze sklo dovnitř. Dáma, v tento okamžik kupující, si u pultu zkoušela kulich. Vladimír ji chvíli pozoroval. Nekuřátko. Kolem projelo velké auto. Mokrý špinavý sníh padl na Vladimírovy tmavé kalhoty. Mokré kousky špíny ulic ulpěly v látce, tváříce se jako hvězdná obloha bez lesku. Svaly na stehnech mu tuhly chladem. Paralyzován krásou ženy, právě si zkoušející kulich, se nezmohl na pohled na něco jiného. Přemýšlel o oblečení, které by mělo světýlka všitá v ramenou. Podle nálady měnící se barvy. Světýlka nyní září purpurově. Usmál se té představě. V těchto ponorných stavech, dalek od všeho, co jej ruší a obtěžuje, setrvával Vladimír nejraději. A kdyby k tomu měl svůj notebook a poléval upatlanou klávesnici levnou kávou…ach při tom se dokázal i vzrušit. Maloměstský ruch jej však vzdaloval od příjemného snění, ušní lalůčky se mu nadouvaly mrazem a tak raději nabral svižnou chůzi. Schůzku na pracovním úřadě měl přesně v deset hodin. Vladimír přišel o pět minut později a úředník se jevil nezúčastněně. Stále totéž. Vladimír neposlouchal.  Vražda má sice dlouhou promlčecí lhůtu, ale kdyby se teď něco stalo, byl by aspoň slavný. Však nic se neudálo. Nikde nebude napsáno, že Vladimír K. toho a toho dne a několik odstavců o krveprolití. Pro Vladimíra nic zajímavého. Vzal si svoji průkazku nezaměstnaného a venku si vysoko vyhrnul límec. Zbývají mu čtyři roky do důchodu, proč ho sem stále volají, otáčel se s otázkou na šedivou budovu plnou úředníků. Proč jej stále někdo obtěžuje? Proč by měl dělat nějakého podržtašku mladému všivákovi, který je akorát vyštudovaný, ale v praxi je nula. Nechce už nikomu pomáhat, být něčím užitečný, jak říkala jeho žena Milada. Vladimírova žena je o deset let mladší. Není ráda, že Vladimír nepracuje a celé dny vysedává u počítače.

„Díváš se tam na kurvy, co?!“ ječela pokaždé, když si Vladimír odnášel hrnek s kávou do pokoje. Luštila sudoku a hlavu nezvedla. Většinou neodpovídal a na kurvy se podíval, až Milada odešla ke kamarádce.

„Měl bys raději pomoci dětem!“ řvala pokaždé, když Vladimír odnášel prázdný hrnek do dřezu. „Pomoct bys jim měl!“

Vladimír nechtěl. Děti jsou dospělé, vyučené, ať si pomůžou samy. Jemu taky nikdo nepomáhal. Všechno si musel udělat sám. Všechno. A co teď má? Malý byt a Miladu. A děti. Ty jsou naštěstí pryč. Kdyby tak i Milada byla pryč. Stejně spolu pár let nespí, tak co. Svět s Miladou není pěkný. Kdyby to šlo a Milada by byla zavřená v počítači, snad by na něj ani nechodil. Občas by se podíval na kurvy, na Miladu a pak by jej zase vypnul. A usnul by. Konečně by spal až do rána. Chrápal by s otevřenou hubou klidně, beze strachu, že se Milada vzbudí a bude zase vyvádět, že se mu jistě zase zdá o kurvách, když sebou tak mele ze spánku. A ještě u toho pomlaskává, jakoby se mu zdálo bůhvíco ještě k tomu! Co se mu mohlo ještě k tomu zdát horšího? Ptal se sám sebe, ptal se Milady. Milada neodpovídala. Vladimír ji už jako muž nezajímal.

Spát s Miladou je peklo. Dobrotivé nebe! Proč je svět tak složitý? Vladimír se díval prosebně nahoru k trhané mlhavé čáře za letadlem. Odletět někam pryč! Trochu se mu zatočila hlava. Zamířil přes silnici k poště. Město měl Vladimír rád jen v létě. Kupoval si oříškovou zmrzlinu, seděl u fontány, ukousal špičku kornoutku, ano tam dole. Zmrzlinu sál jako děcko mléko z prsu matky. „To dělají jenom blbci, Laďo!“ vyčítala mu Milada a ukazovala na Vladimírovy pokapané šortky. Vladimíra pak doma vysvlékala už v předsíni, aniž si zul boty. Rvala mu šortky jak divá. Teď je naštěstí zima. Milada na něj šahat nebude. Vladimír posmrknul, zašmátral v kapse zimníku a zapálil si poslední cigaretu. Dopolední drbny naproti masa a  uzenin, pokyvovaly uvědoměle naproti sobě svým poznatkům jako černoušek v jesličkách o vánočních svátcích, jakoby mimo svátky měl jen právo na své mlčení…„jeden známý fotbalista udělal jinému jesle, zapálil přitom svíčku a ještě se nachystal na rohový kop.“

 

„Nepovídej Máňo!“

„No, namouduši!“

„No tohle!“

„No jo!“

 

()

Herna, vystrčená přední zdí neforemně do náměstí, jakoby schválně, aby o ni lidi málem zakopávali, ta fontanela náměstí, pulsující peřinka, to citlivé místo Vladimíra, herna U Šárky vedle právě zrekonstruované lékárny, blikala do prostoru města už dopoledne. Nikdo v ní nebyl. Vladimír v ní zůstal jen jednou, kdy si spletl bar, v němž měl čekat na kamaráda z vojny, Jožku Hájka, který snil o tom, že jednou bude v Nevadě Amíkům natírat rakety. Sázel jen ve fortunách, občas sportku, ale tyhle mašinky ho nelákaly. Navíc tam viděl sedět své dva spolužáky, kteří se mu zdáli být mnohem starší nežli on. Viděl jejich pokroucené prsty začouzené z levných cigaret, tak tvrdé, že by z nich šel seškrabat střelný prach. Mačkali se sprostou usilovností terminál, a báli se prohry. Potom Vladimíra pozdravili a nechali si poručit každý dva panáky. Bavili se o obvyklých věcech, o kterých se baví muži kolem šedesátky, ale hlavně, co jejich stará a kolik se toho sní a protopí. Vladimír jim přikyvoval, co jiného, když si sednul špatně. Oba Vladimírovi spolustolovníci pošilhávali po automatech, ale peněženky už jim neposkytovaly příslib možné, případné výhry.

„A vy nejste v práci?“ zeptal se jich Vladimír. Muži se po sobě s údivem podívali.

„Tys byl vždycky vůl, Laďo. Tys toho mnoho nenamluvil, ale když jsi něco řekl, tak většinou blbě,“ řekl jeden z mužů a vyptal si od Vladimíra stovku. Když odešel, i druhý si vyžádal sto korun, s příslibem brzkého vrácení. Vladimír se peněz nedočkal. Když oba výtečníky potkával v momentě, kdy nestačili přejít na druhý chodník, pozdravil je jen pokývnutím hlavy s výrazem, jakoby jim něco dlužil on sám.

„Mohl bych pěstovat holuby nebo přeštické prase“, uvažoval často, ale Vladimíra to nebavilo. S prasetem si svět nezmění, nebude krásnější.  Bavilo ho jen sázení, doufaje, že si změní celý život a neuvidí Miladu.

„Jenomže“, řekl si Vladimír, „jak se znám, zavolal bych ji, ne hned, za čas, přece jenom už jsme s Miladou spolu tak dlouho. Vychovali jsme tři děti. Máme vnoučata.“ Vladimír si tento prostý fakt předříkával často a nahlas, kdy Milada nebyla doma. Jakoby čekal, že mu někdo v prázdném bytě odpoví.

Vladimír je rád, že vnoučata vidí málo. Nechápe jiné prarodiče, jak mu strkají pod nos fotografie nějakých dítek s velikými diplomy a vykulenýma očima z nějakého dárku. U toho samozřejmě dort jako kráva.

„My už s dědou nechceme jít babi. Děda nic neříká,“ stěžovali si dva vnuci, když s nimi přišel z cirkusu domů. „Co bych pořád říkal? Vždyť tam byli tři šašci!“ divil se Vladimír a trpěl, když mu kluci vlezli na počítač hrát nějaké přihlouplé střílečky.

„Ty jsi fakt nemožný, nemůžeš ty děti nějak zabavit?!“ ječela Milada, ale docela potichu. V tomto případě byl Vladimír rád, že vnuci jsou uloženi na hlídání, a není vedle jejich křiku slyšet Miladino spílání. Šel na záchod a nesvlečen usednul na mísu, ruce v dlaních. Čekával tam dlouho.

Čekal tehdy dlouho i U Šárky, a když oba somráci v podobě bývalých spolužáků konečně vypadli, objevila se Ona. Přišla k baru. Krom Vladimíra, uzívaného barmana, a hromady skleniček, nic nerušilo standardní provoz výherních samovládců. Vladimír ženu chvíli pozoroval, ale zdála se mu přehnaně viditelná, taková, jak o nich mluví Milada, když Vladimír sedá ke svému počítači. Odvrátil rychle hlavu. Ona však přišla k němu, usmála se a žoviálně pronesla nad prořídlými Vladimírovými světlými vlasy: „Co Vy tady Vladimíre?“

Vladimír zalapal po dechu.

„Šmarjá Jiřinko, to jste Vy? Já jsem Vás nepoznal, jste…nějaká jiná,“ koktal Vladimír, nešikovně povstal od stolu a vylil zbytek kávy na stůl.

 „No mě taky propustili, hned po Vás, a tak dělám dealera s chlastem. Trochu jsem šla do sebe, abych toho jako víc udala, hehe“, smála se rozpustile Jiřinka. „A co Vy?“

„Co já, no, nic. Jsem starý, neperspektivní,“ Vladimír se stydlivě kroutil jako jitrnice, na níž nezbyly špejle. Posunoval židli za sebe. Ukláněl se pitomě. Musel se tomu v duchu smát.

 „No ten mladý, co přišel po Vás, ten byl úplně blbý. Stejně ho za chvíli vyhodili taky, a na Vaše místo dali Havránka.“ Vladimír se musel smát i tomu prostoduchému apoštolovi Havránkovi, co teoreticky věděl všechno, prakticky jen s knihou. Vladimír poslouchal Jiřinčin monolog, a protože Jiřinka měla dost času a byla rozvedená, a Vladimír docela zachovalý, tak skončil s Jiřinkou v jejím bytě kousek za městem. Ani nevěděl, jak se to stalo. Snad ho ošálil lesk Jiřinčiných rudých nehtů, pár skleniček červeného vína, nebo křížek houpající se na dmoucích ňadrech bývalé mzdové účetní. Ani si nepamatoval, jestli si s Jiřinkou potykali. Pamatoval si jen, že měl velice příjemný sex. Nebo neměl? Mávl nad tím rukou a jako v transu si pak doma rval kalhoty dolů, jako kdyby byly pokaňkané bůhvíjak dobrou zmrzlinou. Jiřinku potom viděl jen v bílém autě, jak profičela pokaždé s jiným amantem, ale slušně na něj pokaždé zamávala, pokud jej spatřila. Vladimír si hýčkal v sobě tohle malé sladké tajemství, se kterým se pochopitelně inkognito svěřoval na erotických internetových portálech, o kterých neměla Milada ni tuchy. Přiživoval ho všelijakými fantaziemi, a k tomu vrcholnému blahu, o kterém tak často čítával v nemoudrých knihách, byla by mu stačila ta obrovská výhra ve fortuně. Vladimír tušil, že zřejmě překračuje hranice citlivé únosnosti a trpělivosti Miladiny, časové horizonty chvilkové indispozice nebažení po výhře se však jevily nenávratně ztracenými.

Středeční město lokalo studený vzduch. Žulové kostky chystaly na kolemjdoucí mnohá překvapení uklouznutí, které pak stmelovalo jednotlivé nadávky v jeden silný organizační tým proti nepořádku na radnici. Musí se hledat viník. Vladimír zůstal opatrný. Viníka hledal také, díval se kolem sebe, pozoruje tváře zahalené starostmi a všedními zážitky, hledal někoho, na koho by mohl prstem ukázat a říci, ano, to je on, ten může za to, čím jsem, a co se mi stalo, ale všichni byli tak stejní, tak nepřítomní, jako ty ovečky bez bači. Vladimír se zastavil před výkladní skříní, ale viděl jen sám sebe. Sám překvapen, zaskočen svým přiznáním. Netušil, že to půjde tak lehce. Bránil se. Pokoušel se různými zdůvodněními dojít k momentu, kdo je za to všechno sakra zodpovědný?! Já ne! Já ne! To oni! Prsty měl však ztuhlé a lýtka, trefená křečí se nechtěla odlepit od chodníku. Parafráze malého města se vryla Vladimírovi do lícních kostí. Do očí dostal tik. Ale v odrazu z výkladní skříně a na špičkách svých starých bot viděl jen špinavý sníh a sebe.

„Nevím, jak to dlouho vydržím, možná bych měl navštívit i nějakého psychologa, ale pokud bych vyhrál, vím, co bych udělal“, smrkal Vladimír do kapesníku a sledoval počínající sněžení. Lidé se proměnili ve sněhové koule a míjeli se. Naráželi do sebe bezmyšlenkovitě, rozrušeně, vyrušeni jen pozdravy dobrého dne.

Ráno, když Milada vstávala do práce referentky skladu v místním, ještě fungujícím podniku, Vladimír slíbil, že se zastaví za svojí matkou. Týden u ní nebyl, udělá, co je třeba, a zváží prosperitu holubů i toho prasete. Maminka by měla radost. Lesk jejích očí odešel s poslední zabíječkou a posledním zaříznutím staré slepice, kterou jim vnutila na polévku. Však po ní větrali byt ještě dlouho. Hospodářská stavení po smrti otce zela prázdnotou, nasáklá potem a dechem zvířat.  Zájem matky o veškeré dění venku spláchnul kanál na dvorku, dávno zaschlý krví zabitého dobytka. Slova z ní vyloudilo jen rejdění myší v poloprázdné komoře. Matka s Vladimírem celé návštěvy promlčela a čekala, co Vladimír, a Vladimír čekal, co matka. To čekání, nekonečné v obyčejném zoufalství člověka, toužícího po změně, se proměnilo v pouhé „ahoj mami, tak za týden“. Matka na pozdrav zamknula barák na dvě petlice a doma si posadila kočku na klín a čekaly spolu na myši.

Vladimír, nakročen k autobusovému nádraží, směr rodný dům, se v  půli cesty zastavil. Píchlo jej u srdce. Do prsou mu zavibroval telefon, zpráva od matky, kterou jí jistě psala její mladá sousedka Lenka, jež si dělá zálusk na její malovanou almaru po stařence Žofii.. „Ladiku přijeď až zítra, mně není dobře, ležím, zítra ti udělám Boží milosti, mamka.“  Vladimírovi se ulevilo. Hřála jej k tomu pocitu i sázenka v náprsní kapse, jejíž sumu hodně přehnal, Milada bude řádit (jako vždy), ale mávnul rukou a šel si stoupnout na své nástupiště. Uvařím jí polévku, chvilku bude klid, řekl si, když usedal na první sedadlo, hned za řidiče. Nastoupilo ještě pár babek, na zádech to, co neprodaly na trhu, jedna slečna filigránového vzezření a my hoši, co spolu pijeme, uštědřili Vladimírovi přátelskou přivítací herdu do zad, div neolízl sklo před sebou.

Obec voněla některými komíny. Komíny, které vyfukovaly kouř ze dřeva. Vladimír měl rád tu vůni. Už jí moc nebylo.

Před bytovkou se správcová nějak divně usmívala, jako kdyby byla opilá. Vladimír ji ledabyle pozdravil a právě umyté schody bral raději po dvou, po třech už nezvládal. Doma, v předsíni se mu něco nezdálo. Rádio hrálo nahlas. Jejich rádio. Na věšáku pověšený jeho zimník. „ Ne, to není můj zimník!“, chtěl zakřičet Vladimír, ale slova mu zkostnatěla v krku a vypadla se s vyplazeným jazykem na podlahu.  Žíly mu naběhly na rukou, paty zarazil hlouběji do lina, na čele pot rašil si cestu ven jako mladý hrášek. Zimník smrděl jako mokrý pes. Vladimír si vybavil šťouchanec na přechodu od stejně postiženého nešťastníka. Prohlédl si nanicovatý kabát.  Ne, tenhle má jiné knoflíky. Tam ten měl tmavě hnědé, tenhle má světle béžové a ještě jeden chybí. Ppchch. Slyšel Miladu tlumeně mluvit, ale přes řvoucí rádio neslyšel, co šeptá. Potichu se vkradl do pokoje ke svému počítači. Nebyl vypnutý. Uf! Pod stolem vzal pet láhev s minerálkou, která jen válela dno. Jedním lokem ji vypil. Rozepnul zip poklopce, s úlevou vzdychnul, a láhev naplnil zpěněnou močí. Podíval se na teplou  láhev proti oknu. Usmál se a obsah vlil do Miladiných amarylisů. Ze stolu, z hrníčku od jednoho z vnuků, který ho uhňácal v keramickém otravném kroužku, vzal permanentní fix a na nejoblíbenější ženin obraz s vlčími máky napsal velkým písmem

 

Hájku

Start raketoplánu

Se mírně opozdil..

 

Poté ulehl na gauč, zavřel oči a skrze Miladiny neslušné vzdechy slyšel svůj oblíbený rádiový pořad Jaromíra Ostrého, Stříbrný vítr – O ženách, které mají duši.

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Chlebojed” - 7


    Eva   (19.2.2014 (23.07))

    V některých situacích je nevěra vítána jako obrovská úleva pro partnera, který je sekýrován. Dokážeš se perfetkně vcítit do myšlení chlapa. Každý, kdo vychová děti a vypustí do světa, už má nárok na určitý klid, takže Vladimírův postoj chápu. Povídka je skvělá. Některé detaily je třeba přečíst vícekrát.


    Katka   (20.2.2014 (9.05))

    Děkuju Evi, za čtení i koment. Udělala jsem drobnou úpravu. Nevěra je tam jako "bonus". Snažila jsem se popsat příběh chlapa, kterého už nic nebaví a "zahrabe" se ve svých představách a pc. Tak snad se to trochu povedlo.. Díky.


    Eva   (20.2.2014 (15.52))

    Povedlo se ti to výborně. Řekla bych, že díky sociálním sítím a internetu, podobných "zahrabanců", kteří čekají jen na důchod a v důchodu pak dělají to samé, bude přibývat. Je to nový sociální fenomén: důchodci, kteří mají veškeré "přátelské" vazby převážně na internetu. Vnoučkové je jenom zdržují od "netových krasavic". Vystihla jsi to perfektně. Určitě někoho takového znáš.


    Eva   (20.2.2014 (15.57))

    Ono se pořád píše, že teenageři v podstatě žijí na fb, ale toto přichází pomalu a plíživě, protože do důchodu začíná směřovat generace, která umí s počítači a má na domě wifinu. A vůbec nemá chuť trávit sobotní večer v baru:-)))).


    Eva   (20.2.2014 (16.00))

    Hele, napadlo mě o tom napsat fejeton. Určitě si pamatuješ z Mezery nebo z Litwebu jednoho takového pána:-))). Je jich víc a tvoří opravdu "sociální skupinu". Připouštím, že se to bude týkat i žen.


    Katka   (20.2.2014 (16.52))

    Ano, příběh měl reálnou předlohu, bohužel.. Na Mezeru vzpomínám ráda, Litweb mi raději nepřipomínej..:-) Nevím koho máš na mysli, já jsem žádného "páprdu" vodtamtaď neznala..:-)


    Katka   (20.2.2014 (16.54))

    Jo a fejeton napiš, u toho posledního Tvého jsem se pobavila..:-)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička