Co vám mám povídat.

Co vám mám povídat,ono pro mne osobně (nevím, jak u jiných) ke štěstí stačí, když můžeme být se svými lidmi, kteří se pro nás stávají naší smečkou. Nemusíme být neustále někde pryč. No jo, jenže ti moji courálci moc v klidu nevydrží. Je-li venku prima počasí, jezdí do přírody,(to mám rád),nejvíc na Šumavu. V lese je tam krásně, těch vůní, v mechu se nádherně běhá a vždy kápne něco dobrého, zvlášť, když někoho potkáme a já se předvedu v tom (lepším světle) a předvedu, že poslouchám. Večer se pak vracíme unavení, ale spokojení domů. Jak zaparkujeme, děda dostane chuť na jedno pivko,( pro spláchnutí prachu) a pak domů. Já se stočím k Tudy na gauč a jen tak na půl ucha poslouchám, jak si s dědou vypráví své dojmy, až z toho usnu. Občas se mi i něco zdá a to ze spaní i štěkám a běhám. Tudy mi vždy pohladí a tiše na mne mluví, až se uklidním a spím dál. Ke konci léta jezdíme většinou na dovolené. Tentokrát jsme se jeli podívat na příbuzné do Krnova. Mají fešnou psí dámu Elišku. Je sice vykastrovaná, mě ovšem voněla i tak. Prý ji jako malou napadli dva zrzaví Labradoru a tak zrzavé psy nemusí. Mám štěstí, jsem trikolór, takže žádný konflikt nebyl. Naopak, líbil jsem se jí taky. Nechala mne, abych ji nejen očuchal, ale i prohlídl zuby a uši. No jó, to jsem nevěděl, že mají taky bílé morče. Jsem na bílé zvířata jako litý. Druhý den ráno, jsem vyběhl do patra a objevil to morče. No páni, já měl radost. Naštěstí bylo na psy zvyklé. Dovolili mi ho očuchat a trochu i umýt. To bylo něco pro mne. Pořád jsem chtěl za ním. Nakonec mi ho vzali a zavřeli, abych ho neviděl a dal s ním pokoj. Eliška běhala za mnou a chtěla mi to vynahradit. Marně. Chtěl jsem jen to morče a trucoval. Vím, nebylo to vůči Elišce pěkné, jenže co naplat, touze neporučíte. Sjezdili jsme celé okolí Krnova, byli v Jeseníkách a ještě i cestou zpátky se stavili na dvou hradech. Bylo to sice fajn, ovšem doma je doma, můj revír jsem ještě večer zkontroloval, obnovil značky, napsal všem známým a myslel, že je klid. Opět mylně. Ještě se jelo na sousedky chaloupku. Tam už jsem jako doma, tak jsem jen všem písnul a užíval si zahradu a to, že jsme ještě všichni spolu. Bylo mi jasné, že až se vrátíme, tak budu zase čekat dopoledne sám doma, než se mi Tudy s dědou vrátí. Teď už mám ale rozum a tak nehrozí už žádné ranní štěkání. Taky že jo, po pár prímovejch dnech, opět balíme a tentokrát skutečně domů a už nikam dál. Jen občas vyrážíme na houby do lesa, to mám rád. Jednou jsem si v roští odřel nejen bříško, ale i svou mužskou chloubu a to do krve. Večer mi Tudy našla na tom strup, očistila co šlo, namazala mastí a nechala, ať se to hojí. Dopadlo to dobře, zahojilo, jen od té doby v lese chodím po pěšinách a do roští už mi nedostane.