Psí deník XXXV.

Tudy a psí skupiny

Ona Tudy tvrdí, že moc s PC neumí a asi je to pravda, jednou se přihlásila na FB a trvalo jí, než se na něm naučila jakž takž pohybovat. Pak tam ale objevila i skupiny, které se zajímaly o chování domácích mazlíků. Jedna z nich se nazývá Venčení psů v Plzni a okolí. Je tam možnost obrátit se na ostatní s dotazem,nabídkou nebo se jen tak podělit o úspěch svého domácího mazla. Občas se tam i svolávají „společná venčení“. Prý nám to pomáhá při socializaci. Nu , sejít se můžeme, někdy je nás hodně, jindy jak do Mariáše. Teď v zimě se mi moc nechtělo, navíc děda měl problémy se zuby a nechtěl proto nikam,jen být s námi, takže se na venčení moc nechodilo. Teď už má zuby pořádku, zima minula a docela se těším, až zase půjdeme.Jednou, na jaře, přišla Tudy pozvánka na V. celorepublikový sraz Jack Russell Teriérů, bylo to u Hluboké. To Tudy dědu přemluvila, že i když se mu moc nechtělo, tak nakonec dala přihlášku a jelo se. Sraz byl v létě, takže teplo. Ubytování v kempu kousek od Hluboké, (byl to takový zapomenutý kemp), v lese a kemp byl na tu událost jen pro nás – pejskaře. Bylo nás tam kolem stovky, přesto celkem ticho a klid. Když jsme se potkali, nevyjížděli jsme na sebe, očuchali se, pozdravili a šli si po svých. Ráno začínali závody a sranda utkání, vše pro nás, abychom se vyřádili. Odpoledne potom i přednáška od veterináře o luxaci patel, po ní i kdo chtěl, si mohl dát prohlédnout svého psa, (což udělala většina) a dozvěděl se, jak na tom je. Musím se pochlubit, jsem naprosto pořádku s nálezem – nula.

Měli tam i fenku odebranou z množírny a nabízeli jí k adopci. Tudy ji moc chtěla, narazila ale na dědu. Prohlásil, že když už jsme se zbavili problémů se štěkáním a sousedy, nebude riskovat nové, které by mohli vzniknout. Bohužel má pravdu a soužití v paneláku je i o kompromisech. Budu stále jedináčkem. Já si nestěžuji, už jsem si natolik zvykl, že sám nevím, jak bych na změnu reagoval. Mimo této skupiny byla Tudy ještě v jedné-Ráj čtyřnohých tlapek“, kde poznala moc fajn lidi a tam taky začala číst příspěvky z Ústeckého útulku, kde popisuje jeden pán zážitky útulkářů, zveřejňuje je, a snaží se tím pomoci jejich lepšímu a rychlejšímu umístění. Je to nádherné čtení a jednoho to vezme u srdce. Tam jsem přišel na nápad, napsat i svůj deník, aby si ostatní uvědomili, jak je třeba zvážit rozhodnutí, než si člověk pořídí zvíře, že je to odpovědnost, ze které by se neměl nikdo vyvléct tak, že psa někde uváže a zmizí (jsou i horší příběhy). Já a mnoho dalších máme třeba to štěstí, že jsme chtění, milovaní a naši lidé se nás nechtějí zbavit. Pak je mnoho těch, kteří si vezmou psa i z útulku a dopřejí mu ztracenou lásku, před těmi smeknout. No a potom je skupina těch, co si nás pořídí a když nás nechtějí, tak se nás porůznu zbavují. Proto je třeba dobře zvažovat a ne se do toho vrhnout jen s nadšením.

P.S. Tato skupina už není, tudíž ji nehledejte.