Psí deník XXXVI.

    Co jsem nedal…

Je toho jistě dost, co jsem sem nenapsal. Třeba o svých kamarádech ze štěněčího období,

To je jeden z nich, kámoš, se srdeční vadou, ale svou paničkou milovaný a když se stalo, že mu bohužel zemřela, tak její rodina se na něj nevykašlala, vzali si ho k sobě a starají se o něj s láskou dál.

Má kámoška díky skupině venčení, s tou se občas vídáme. Je to děsná loudilka, ale taky úžasné torpédo a pro mne pohodička, svými páníčky milovaná.

Já, vyhřívající se na lodžii na sluníčku, jako štěně.

Opět já, na srazu Jacků u Hluboké, při relaxaci s míčem.

Je toho ještě spousta, co by šlo napsat, ale chtěl jsem jen písnout takový souhrn do mých nynějších šesti let a shrnout, jak se obohatil jak můj, tak i život mých páníčků, mým příchodem do rodiny. Jednak jsem měl to štěstí, že i když mne chtěli, tak si nejdřív dobře promysleli, co to obnáší a jestli to vše zvládnou. Museli se učit jak oni, tak já, jak spolu komunikovat. Občas je to i o cestě kompromisu, kdy se musí z něčeho slevit, a ne vždy to každý dokáže.Když se to povede, je to nádherné soužití, kdy si vzájemně dáváme svou lásku a nic víc po tom druhém nechceme. Ono se řekne, „ jen svou lásku“, ale co je víc, než vzájemná láska?

Prostě já své páníčky miluju a oni mne též, víc si ani nelze přát.