Smlouva s Ďáblem 73. díl


4. září 2010, autor tonyend,



Vrátil jsem se nahoru.
„Tak kde je, nemám tolik času!“
Otec nervózně pohlédl na hodinky.
 Oblékl se a ani si neumyl ruce. Byl cítit naftou.
„Neozývá se a dveře nejdou otevřít…“
„Hergot práce. Jdu se tam podívat.“
Oblékl jsem se a čekal, až příjdou nahoru, aby za námi děda zamkl dveře.
Najednou jsem uslyšel řinčení skla.
Vylekalo mě to. Seběhl jsem dolů, zjistit co se rozbilo.
Otec stál na dvoře a něčím rozbil dědovo okno.
Stal tam a byl celý zesinalý v obličeji.
Takového jsem ho pamatoval, takhle vypadal, když někoho s lokomotivou přejel. Když viděl mrtvého člověka v kolejišti.
Rozbušilo se mi srdce, ve zlé předtuše.
Zařval na mě přerývaným hlasem.
„Nechoď sem! Nedívej se dovnitř!“
„Co se stalo? Řekni mi, co se stalo dědovi?!“
„Leží v kaluži krve u dveří.“
Stál jsem jak přikovaný.
„Nestůj a utíkej do obchodu, do hospody nebo zatluč na sousedy, aby zavolali rychle sanitku a taky policajty!“
Utíkal jsem nahoru, otevřel jsem dveře a hnal se k obchodu.
Zavřeno.
Vrátil jsem se k hospodě. Otevřeno od 15 hodin.
 Slzy mi tekly.
Děda je mrtvý! Proto mě neslyšel.
U prvního domu jsem mačkal tlačítko zvonku a ruka se mi třásla, víc než po flámu. Zvonek za dveřmi rachotil.
Otevřela sousedka.
„Co se děje?“
Už jsem vidlákovce neznal ani jmény.
„Paní, prosím vás potřebuji nutně telefonovat pro sanitku a prý i policajty, děda tam leží v krvi, nehýbe se, kdo tu má telefon?“
„My ne, ale vedle inženýr má, zaklepej nebo zazvoň u nich. Ježíšimarija, co se mu stalo…“
Inženýr Melichárek byl doma.
Když mi otevřel, vyhrkl jsem, co chci.
Nechal dveře otevřené a běžel k telefonu, aby přivolal záchranku k domku vedle Horní hospody. Ani jsem nepoděkoval a vrátil jsem se do domku.
Otec mě vyhnal před dům, abych mával na sanitku, jak pojede.
Za čtvrt hodinu se v dálce ozvala siréna.
Zvuk se rychle blížil k vesnici. Přijela záchranka a přijížděla ulicí.
Vběhl jsem jí do cesty a mával na řidiče, aby zastavil. Najel k chodníku, vypnul sirénu a z auta vyběhl lékař se sestrou. Ukázal jsem na otevřené dveře a řekl, že děda leží dole.
Otec stál opřený v chodbě o zeď a nemluvil.
Lékař marně otevíral dveře.
Požádal otce, aby mu pomohl do dveří silně zatlačit. Dveře se pootevřely.
Jak zatlačili, posunuli dědovo tělo po podlaze. Doktor proklouzl dovnitř vzniklou mezerou. Za chvilku dveře otevřel docela.
Děda stále ležel na podlaze, na studeném linoleu, tváří dolů, v kaluži rozmázlé  krve.
Byl jen o kus posunutý.
 Lékař mu šáhl na krk. Hledal puls v tepně. Marně.
Podíval se na otce a zavrtěl hlavou.
Znamenalo to jediné.
 Nežije. Je mrtvý.
Sestra se otočila a šla do auta. Smrt ji nerozházela.
Lékař otci řekl, že musíme počkat na policejní obhledání, i když tam byl sám a dveře měl zevnitř zavřené.
Otec se uklidnil a požádal lékaře, že nutně potřebuje být do 18 hodiny v Brodě.
Podíval jsem se na něj.
Jak může myslet na zasranou lokomotivu, když nám umřel děda…
Lékař se podíval na hodinky.
„To se zvládne, vezmeme vás. To je syn? Tak toho svezou policajti. Každou chvilku tu budou. Sepíšou protokol a tak dále, kdo mrtvého našel. Pak přivolají Pohřební službu, aby nebožtíka odvezli.“
Tiše jsem se zeptal.
„Pane doktore, co se dědovi stalo?“
„Pitva určí přesnou příčinu smrti. Já bych to viděl, podle toho množství vychrlené krve pod tělem, že mu praskly plíce. Ale netrápil se. V takovém případě nastane smrt okamžitě.“
Podal nám ruce.
„Upřímnou soustrast!“
Tak mi umřel děda.
 Můj učitel na scestí.
Jak to říkal?
Dokud šmakuje cigareta a štamprle, je chlap zdravý…
 Proto dnes nekouřil a nepil. Proto vypadal tak nezdravě.
Nechali jsme ho tam samotného…
Já se tu seru s malováním, otec s kamny a on tam umřel sám!
Před domem zastavila dvě auta.
Policajti, kriminálka, a černá sanitka.
Okolo domu se scházely místní drbny.
Co se stalo, nevíte?
 Nevím! Ale jsou tu od kriminálky…
Netušil jsem, kolik lidí příjde do domu, ve kterém někdo zemřel, aby pátrali, jak a proč skonal.
 Technik od kriminálky udělal snímky, nákres, druhý se vyptával, kdo dědu našel a v kolik hodin, kdo rozbil okno…
Nakonec konstatovali přirozené úmrtí, žádný trestný čin se nestal.
Dva černí havrani přinesli černý plastový pytel. Dědu do něj jednoduše strčili a pak pytel dali do rakve a tu odnesli do auta. Šéf havranů se jen zeptal, kdo příjde vyřizovat ty smutné záležitosti. Otec mu dal svoji adresu, že tam příjdeme. Havrani byli od Janouška z Kvítkové.
Otec naštěstí našel dědův svazek klíčů a domek zamkl.
Nasedl do sanitky za lékařem a sestrou a jel do Brodu.
Mě naložili policajti k sobě do auta a také jsme mířili do Brodu.
Podruhé v životě jsem jel v autě a vezli mě policajti. Doufám, že naposled. Vzpomněl jsem si, jak mě vezli ze záchytky k výslechu. To bylo pooprvé. Celou cestu se nikdo nepromluvil. Tenkrát také nemluvili, ale asi z jiného důvodu.
Černá sanitka odjížděla poslední. Havrani se bavili určitě.
 Vezli na patologii jeden kus.
 Byli cítit chlastem. I řidič. Na to mám teď dobrý nos.
Drbny se rozešly a mohly spřádat teorie, kdo dědu přinejmenším zabil.
 
Máma seděla v obývacím pokoji.
 Před dům přijela sanitka. Za sanitkou zastavilo auto VB.
V několika bytech se za okny posunuly záclony a za skly se tiskly zvědavé tváře.
Vstala z křesla a přistoupila k oknu.
Stála opřená o berly u okna, sledovala, co se to tam venku děje.
Ze sanitky vystoupil otec. Z policejního auta spatřila vysednout mě.
Proboha proč je přivezla ta auta?
Obě auta okamžitě odjela.
V ulici byl klid. Záclony na oknech v dalších bytech se vrátily na původní místa.
Máma otevřela dveře.
Stála v chodbě a čekala na nás. Otec šel první, já za ním.
„Tatínku, stalo vám něco?“
Nepromluvil.
Vyzuli jsme se a máma zavřela dveře.
 Otec se podíval na zkoprnělou mámu.
„Pojď si sednout do obýváku, nemám moc času, za chvilku musím do práce.“
Sedli si do křesel. Zůstal jsem stát mezi dveřmi.
„Tak co se stalo?“
„Děda dnes po obědě zemřel.“
Máma se nechápavě dívala na otce, co to povídáš? Pak se rozplakala. Pochopila, že je to pravda.
„Jak zemřel?“
„Nevím. Toník ho našel, volal na něj, ale neotevíral, neozýval se. Chtěl otevřít dveře, aby se podíval, co s ním je, ale on už ležel mrtvý za nimi. Rozbil jsem okno a uviděl jsem ho na podlaze. Pod hlavou měl velkou kaluž krve. Asi vstal z postele, přišel ke dveřím, chtěl je otevřít a stalo se mu to… Klesl na podlahu mrtvý…“
„A co ta krev?“
„Doktor, co mě přivezl, se na něj díval a říkal, že mu asi praskly plíce. Že byl hned mrtvý, netrápil se. Myslím, že všechna jeho krev je tam na podlaze. Tak to má za sebou. Kdyby nekouřil, mohl tu být dýl…“
Podíval se na mě. Ten pohled říkal „Nekuř!“
 Já už nekouřím. Kdyby se podíval ještě jednou, mohlo by to znamenat jediné. Nepij!
Nebo tak skončíš taky. Nekuř a nepij a budeš dlouho žít. 
Otec mluvil o smrti věcně, bez emocí. Pouze když dědu uviděl, jak tam leží mrtvý, tak měl pobledlou tvář. Jeho černé vlasy ji ještě víc zdůrazňovaly. Pak se mu vrátila normální barva.
Mohl by klidně dělat černého havrana. Na smrt byl zvyklý.
 V Německu, v Essenu, kde byl za války, viděl mnoho mrtvých. Zvláště po Spojeneckých náletech na zbrojovky. V noci se rozječely sirény. Všichni ven z baráků! Nálet!
Světlomety u protiletadlových dělostřelců pátraly vysoko na černém nebi po siluetách bombardovacích letadel. Když se objevilo v bílém kuželu světla, spustila se palba na letadlo.
Mezi tím se ale otevřely pumovnice na letadlech a na noční město se z nebe sypal smrtící náklad bomb. Tříštivých, zápalných i takových, které explodovaly až po nějaké době, po dopadu na zem.   
Utíkali do nedalekých protileteckých krytů, do bezpečí před vybuchujícími bombami, bortících se zdí budov, aby nálet přežili. Bomby ale nadělaly více škod a pozabíjely více lidí v civilní části města, než v továrnách. Kdo se zavčasu dostal do krytu, tan nálet přežil ve zdraví. Ale ti, které bomby zastihly na ulici, ti neměli šanci, ti přišli o život hrozným způsobem.
Otec s dalšími lidmi z pracovních baráků pak za dohledu esesáků sbíral roztrhaná těla mezi sutinami.
Říkal mi, že nejhorší pohled byl na člověka, který se v tu dobu pohyboval v blízkosti drátěného plotu.
Bomba vybuchla, střepiny se rozlétly do okolí a zabíjely. Ale tlaková vlna se šířila dál a svojí obrovskou silou doslova takového nešťastníka propasírovala drátěnými oky plotu. U plotu našli na zemi jen utrženou hlavu, boty a dlouhé kosti. Na plotě visely potrhané kousky z oblečení.
Mrtvé naložili na dřevěný dvoukolák a odvezli je k jámě, kterou vytvořil výbuch bomby. Tam je vysypali a pohřbili do společného hrobu.
Ale to bylo za Rajchu.
„Přesnou příčinu úmrtí budeme vědět až po úřední pitvě. Pohřebáci z Kvítkové nás čekají. V pondělí tam zajdeme a vyřídíme pohřeb. Necháme ho pochovat na vidlákovském hřbitově, nebo raději žehem v krematoriu, tady v Brodě?“
Mluvil o smrti, o dědovi, jako o fůře uhlí. Chcete hnědé, nebo černé uhlí? Kam je složit? Před dům, nebo do sklepa?
Zavřel jsem raději dveře obývacího pokoje. Nemohl jsem to poslouchat. Šel jsem do kuchyně a uvařil jsem si čaj. Seděl jsem u stolu a myslel na dědu.
Už na mě nikdy nepromluví. Už jej neuvidím.
Byl a z ničeho nic není s námi.
Jen jestli i jej vzala paní Smrt kolem ramen a řekla mu „Tak Františku, nemám moc času, nic ti nebudu proto říkat, pojď se mnou rychle do těchto dveří, ať to máš za sebou.“
Myslel jsem si na ni proto, že doktor řekl, že děda zemřel rychle a bez bolesti. Jen aby.
Otec si ve spěchu chystal v kuchyni svačinu do práce. Byl klidný. Na směnu nastoupí včas. Nikdy nezaspal.
Lokomotiva už na slepé koleji odfukuje a čeká na něj. Čeká, jak popojede a nabere do kotle vodu z chobotu vodojemu, stojícího vedle koleje. Odfukovala páru, z komína se valil dým a nemohla se otce dočkat. Jak ji před jízdou zkontroluje, pohladí všechny páky, páčky, táhla a budíky. Pomocník už promazal olejem všechny pohyblivé části. Když odjedou ze slepé koleje u depa na první kolej, tam k ní připojí posunovač vagóny. Otec může promilovat celou noc se svojí láskou. Prací. Bez ní prý nemůže být. Máma zase bez něj. Ale pořád se mají rádi. Divný.
Otec se rozloučil letmým polibkem na máminu tvář. Vždy ji políbil, když odcházel do práce.
Máma pořád plakala. Nechal jsem ji s jejím smutkem a šel jsem spát. Na večeři jsem neměl pomyšlení.
Doma nikdo neumřel, a přesto tu paní Smrt nechala stopu.
 V neděli jsem se probudil a šel jsem do kuchyně, že si uvařím čaj. Máma seděla za stolem. Řekl bych, že přes noc zestárla o několik let. Dědova smrt ji vzala. Dnes by byla určitě ráda, kdyby děda zazvonil a stál u dveří. Ani by jí nevadilo, kdyby kouřil to smradlavé „viržínko“ a pil z láhve borovičku. Jen kdyby žil a byl mezi námi. Bohužel, děda si už nikdy cigaretu nezapálí a borovičky nenapije. Je mrtvý, leží někde na pitevně.
Máma nemluvila.
Uvařil jsem si hrnek čaje a seděl jsem vedle ní. Usrkával jsem horký čaj a přemýšlel o životě. Jak je to divné, jak je možné, že před chvilkou s někým můžu mluvit, otočím se a on bude najednou sedět s hlavou svěšenou dolů. Ve vteřině zemře, život z něj kamsi uteče. A já zůstanu sám. Pohladil jsem mámu po vlasech. Chytla mě za ruku a držela ji.
Dopil jsem čaj. Hrnek jsem položil do dřezu. Máma se na mě podívala.
„Dnes nebudu nic vařit.“
„Mami, nemusíš. Mně to nevadí. Za chvilku by měl přijít tata z práce, stejně půjde spát. Já pojedu do Šternberku dřív. Tam jídlo budu mít. On si něco připraví, když se ti nechce vařit.
Ještě si lehnu a půjdu na devátou do kostela“
Zavřel jsem se v pokojíku a lehl si na postel. Ležel jsem jen tak s očima dokořán. Čekal jsem, až uslyším před devátou hodinou zvonění z kostela.
Na chodbě bouchly dveře. Otec se vrátil z milované práce domů. Slyšel jsem, jak se o něčem baví s mámou. Pak si šli oba lehnout do ložnice.
Zavřel jsem oči. Jen na chvilku. Málem jsem zaspal. Ale hlas zvonu byl silný, probudil mne.
Oblékl jsem se a šel do kostela. Pomodlit se za dědu k Panně Marii. Byl jsem plný smutku.
Stál jsem pod její sochou a modlil se za to, aby se děda dostal do nebe. Byl dobrý křesťan. Chodil do kostela, věřil v Boha a pravidelně se modlil. Tak aby mu odpustili, že kouřil a pil. V nebi to už dělat určitě nebude. Dnes jsem při modlení myslel jen na dědu a rodiče. Na rodiče proto, aby mi nezemřeli brzy. Jsou ještě mladí. Nechtěl bych zůstat sám. Oči jsem měl při tom zavřené, ale neuvědomoval jsem si, že to nešeptám jako jindy, ale že co jsem říkal, bylo slyšet.
Skončil jsem s motlitbami a svým povídáním se sochou.
Otevřel jsem oči a z Nebeských výšin jsem se vrátil na pevnou zem kostela.
Vedle mne zase stála Neznámá dívka a dívala se na mě.
Pozdravil jsem ji pokývnutím hlavy a prodíral jsem se mezi lidmi ke hlavním dveřím kostela.
Pohnula se také, ale byl jsem rychlejší, byl jsem venku a šel jsem domů.
Když vyšla, viděla mne až dole v ulici, jak zabočuji za roh domu.
Odešla na trolejbusovou zastávku a čekala na příjezd trolejbusu. Dnes sama.
Nachystal jsem si tašku s nejnutnějším oblečením. Zanedlouho mě primář propustí natrvalo domů.
Máma mě přesvědčila, abych si vzal nějaké jídlo sebou. Aby měla radost, přibalil jsem si do tašky pár krajíčků chleba, kus turistického salámu. A nádherná jablka.
Než jsem odešel z domu na vlak, tak jsem se zeptal, kdy bude mít děda pohřeb.
Řekla, že v pátek. Abych si zařídil na pátek volno.
Šel jsem na vlakové nádraží s divným pocitem. Odjel jsem do Šternberku.
Když jsem přišel na oddělení, hned jsem šel do ošetřovny. Sestřička si vzala propustku.
„Ale Tondo, vy nemáte napsanou zprávu!“
„Sestřičko, doma je špatná nálada. Zemřel mě děda, otec mé mámy. V pátek bude mít pohřeb, chci si nahlásit volno.“
„Opravdu?“
„Čestné slovo, naši v pondělí zařídí pohřeb, jak se vrátím, tak přinesu parte.“
„Upřímnou soustrast. Kolik měl dědeček roků?“
„Hodně. 75 roků. Doktor, který tam přijel, tak nám řekl, že mu asi praskly plíce. Vykrvácel na podlaze.“
„Nechcete tabletku na uklidnění, dám vám ji, chcete?“
„Nechci, děkuji. Nebyl to hezký pohled…“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička