Entuziasmus v tabletkách


10. března 2014, autor Katka,



 

 

obrázek ulice

                             /Foto-zdroj fb, Bydlení, Design, Interiér, Inhaus/

 

Jednoho dne tak stane se

Že přestaneme vidět břehy

A rybníky jichž dna nám paty laskaly

Stanou se jim hlubokými studnami

Stébla shrbená až za okraj

Nahlíží tak tiše na svůj odraz

A každý Člověk

 tonoucí hvězda na hladině

v nich Zahlédne

Jen Purpurový obvaz Měsíce

 

 


 

Úžeh-rity

 

Část příměstské čtvrti odjela na velbloudích hrbech. Střechy v úzké ulici se k sobě nakláněly jako staré ořeší. Průčelím křehkého starého domu vklíněného mezi statné vyšší budovy procházel muž s tmavými vlasy. Na hlavě měl neusedlý klobouk. Ženu, u níž bylo znatelné, že na muže čekala, políbil něžně na tvář. Držel přitom trochu stydlivě, s příměsí právě získané žoviálnosti v blízkém pohostinství, kde se zastavil na kuráž, červenou růži. Podával ji ženě jakoby zpomaleně.  Prsty klavíristy objímaly stuhu klobouku. Vybubnovávaly neznámou píseň. Žena klonila hlavu na bok. Zřejmě chtěla být nápomocná v boji proti mužově ostýchavosti. Tak mu zůstala blíž. Oba se usmívali. „Nepustím Vás bez tlumočnice“, zašeptal jí do vlasů, nad nimiž se objevila část břidlicových střech této známé ulice, a výška, obklopená několika zvědavými tvářemi, vtlačenými smutkem nedělního odpoledne do okenic.  Majitelé tváří se přidržovali okenních rámů, mísili pot čela s kapkami vody na studeném skle (v těchto barácích je zima i v parném létě), aby jim neuniklo nic z toho, co kdysi slyšeli…nebo mohli spatřit. Růže začala vadnout při dotyku letního slunce a fotograf necítil spokojenost. Líně si olízl ret. Nebyl slaný.

Slečna Vivien pomyslela na budoucí večeře doma.

 

Dům před kolonádou

 

Je to šeď taková, jakou známe při zabloudění do zamlklých ulic. Šeď umírněnou a nedůtklivou, která podtrhuje skleslost světlých parket uvnitř domů, parket sedřených pantoflíčky s labutěnkou, jež na nohou vláčela stará paní. Škvíry mezi parketami jsou už rozeklané, naplněné upadnuvším popelem dýmky majitele, dejme tomu třeba pana Václavíčka, a žalující o malé starosti o nemovitost. Dům se pronajímal o třech menších místnostech beze všech vymožeností. Pan Václavíček rád houpal na kolenou malou vnučku. Malou dívku Vivien.

Teorii této všednosti porušil jednoho dne muž, který se před domem zastavil. Měl na hlavě klobouk, v pravé ruce držel lodní kufr a jemným úklonem hlavy zdravil procházející, jakoby je všechny znal. Svou podivností však nikoho neoslovil, neboť lázeňské město se dlouze probouzí, otvírá rána jako nejjemnější parfém po kapkách, protahuje se líně jako spokojená kočka celý den a večery tančí světly kaváren a slibným šumem kolonád, vhodným k seznámení.

Železná zábradlí starého domu před kolonádou měla chuť Truffautových filmů s milostným námětem. Vivien očichávala vůni, když pár milenců odcházel. Neobjímali jen sebe, ale dotýkali se i zábradlí, usoudila Vivien, snažíce se ukrást trochu té tajemné vůně i pro sebe. Nechala se vůní prostupovat, pocítila zvláštní teplo a zároveň stesk, který dosud nepoznala. Tvář položila na kov. Líbala jej. Nestudil. Vivien se poté ráda zamotávala do těžkého závěsu na chodbě. Stála rovná jako svíce a dívala se průzorem, hledající někoho na druhém konci tmy v závěsu.

„Dědečku, co to máme za hotel, když nám návštěvníci za hodinu odchází? V ostatních zůstávají i týden. To se jim u nás nelíbí?“ tahala malá Vivien dědu za rukáv, když byl v domě klid.

„Ty už umíš poznávat hodiny?“ zeptala se babička a pekla bábovku.

„Asi mají málo peněz,“ odpověděl klidně děda.

Jen jeden hladový návštěvník s černýma očima zůstával někdy i týden, dva. Madam Václavíčková mu přichystávala opulentní snídaně a skoro se klaněla jeho černým očím. Byly tak temné, jako jeho starý klobouk. Po domě chodil diplomatickými kroky a sotva slyšitelně klepal na dveře. Spíše na ně škrábal jako zatoulaný kocour, který se vrací v noci domů. Patami po domě skoro tančil.

Zahrada za hotýlkem, obklopená břečťany, tak otravnými ve své obvyklosti nerušila stereotyp. Snad nerostlo dost jiných smutných rostlin, které by šplhaly za sluncem tak pomalu, uzavřela se před světem vysokými zdmi.  Jezírko vprostřed přijímalo s poledním stínem rozvleklý odraz staré rozpraskané vrby, neschopné už jakékoliv fabulace o tajemném šeptání. Jen kdysi, schovávalo Ríšovu desátou oslavu, ale o tom by něco věděla Vivien. Nechtěla však o tom mluvit a Ríšu, malého chlapce ze sousedství, stejně už nikdy potom neviděla. Francouzské okno v neděli odpoledne zatarasila malá dívka svojí útlou postavou. Nechtěla pustit pána s černýma očima, tmavým kloboukem a lodním kufrem na malou terasu s kovovými secesními židlemi. Zůstal stát za Vivien s rozpačitostí.

„Pustím Vás, až mi ukážete, co máte v tom kufru?“ téměř křikla Vivien na muže.

„Nezlob holka, pán spěchá na vlak,“ pokáral děvče dědeček a ukazoval pánu s černýma očima, kde má vzít na terase místo. Babička dovářela polívku.

„Až dojíme, ukážu ti, co mám v tom kufru,“ slíbil pán s černýma očima. Kufr postavil na kraj terasy a usedl ke stolu, k majiteli malého hotelu. Vivien měla samou nedočkavostí stáhnutý žaludek. Nesnědla ani polévku, ani rostbíf, ani puding. Upřeně sledovala pána, kdy udělá jiný pohyb, než dosud ze svých obvyklých pohybů, určených k jídlu a mluvení s dědečkem a babičkou. Konečně, po vykouření doutníku, pán s černýma očima vstal a zavolal na Vivien. Šli spolu ke kufru. Muž poklekl, Vivien stála nad ním.  Sklonila se. Téměř opírala bradu o jeho rameno. Odemkl zámky a víko odletělo s nenápaditou rychlostí, jakou mívají tajemné kufry, rychlostí, která měřila síly s tlukotem srdce malé Vivien.

Brada dívky klesla na cizincova ramena. Zahrada tak pevně obemknutá zeleným vězením břečťanů na vysokých zdech pukla. Od sousedů se ozval smích a cinkot svátečních příborů. Pes vyhrabal v koutě, v záhonu modrých kosatců, malou kost. Cizinec se po nedělním obědě ve staré zahradě už nikdy neobjevil a Vivien od té doby velmi málo mluvila.

 

Moře zalknuté, pózuje jak párátko v krku

 

Půlit, znamená rozhodovat se o lepší části. Průhledové části ve dveřích s  horizontální  latěmi z cedrového dřeva rozdělovaly  V  záda na osm částí. Každá část, pás jejího těla byla krásná. Otočená k ložnici, v níž ležel On, opírala se žena lokty o zábradlí pronajatého apartmánu a dalekohledem pozorovala moře. Občas zahlédla delfíny. On věděl, že předstírat spánek nebude moci dlouho. Chtělo se mu na toaletu. Vstal, otevřel dveře na terasu, slunce jej však oslnilo tak prudce, že zavrávoral. Usmála se na něj: „Pojď ke mně.“

„Teď nemůžu,“ zašeptal, přesto k ní šel téměř poslušně.

Vzala jej do dlaní.

„Nejsi  šťastný?“, zeptala se románově.

„Nevím,“ odpověděl a vymanil se z jejího sevření. Odešel od ní.  Spěšně zvedal prkýnko na záchodové míse, uslyšel řinčení skla. Zvuk střepů se mísil do proudu moči. Když se vrátil, V na terase nebyla.  Za malou lednicí v kuchyňce našel lopatku a smetáček. Zametl rozbitou láhev, setřel ubrouskem kapky červeného vína. Nasnídal se a poté pozvolna scházel k moři. Mžoural na plné slunce. A moře klidné a ohmatané jako tabatěrka staré kuřačky, to obrovské množství vody mělo zchladit jejich horké povahy. Tak si to V představovala. Odjet daleko, jíst půlky sladkých melounů velkou lžící, sedět s domácími na břehu, snažit se porozumět jejich tempu, jejich životům a čekat, co přivezou cizí muži v sítích. Večer se s vlastním mužem milovat a ráno pozorovat racky ve vlnách. Šumění, stesky, výkřiky z poém a slzy na polštáři. Věděl už po cestě, po dálnici, že výčitek veze plný kufr, třebaže cesta probíhala klidně a bez emocí. V si všechno schovávala až tam. I když zavazadlový prostor praskal ve švech věcmi pro pobyt i zcela nepotřebnými, výčitky se schovaly do baget, šmrncovních plavek a dětských nafukovacích nesmyslů. Vešly se všude, kde je V chtěla najít. Po čase jezdili jen sami dva, nálady V však vetkaly příslib scén do knih, s každým obracejícím se listem jim oběma pod žebry klíčila jedna malá bolest.

Bože, jak nesnášel ten její entuziasmus, snad si jej do těla rvala v tabletkách, přemýšlel On a jeho žabky na nohách vydávaly luskavý tón. Zase ho pálil palec, nesnášel  tyhle hloupé žabky. Přišel na pláž, zarazilo jej, že je tu tolik lidí. Jezdili sem sice i lufťáci z okolních vesnic, ale v této osadě v tuto dobu bylo nezvykle plno. Muž hledal V, procházel mezi lidmi, přeskakoval karimatky, díval se po jejích tyrkysových plavkách. Určitě šla trucovat někam pod pomerančovník nebo litovat nebohé hvězdice, které hloupí turisté vyhodili na břeh. Možná si zase koupila pití a dostane úžeh. Bude jí špatně, bude rozmlouvat s nic netušícím olivovníkem a čekat na soucit kaparů. Vyzve k tanci poslední zemdlenou návštěvnici, která se obětovala pro vnuky s atopickým ekzémem a raději by doma seděla na zeleňoučkém svěží zápraží s pořádným tuplákem voňavé kávy. Trvalo to dlouho. On již unavený, rozhodl se, že ji nebude hledat, počká tady, až přijde za ním. Olízl si slané rty. On usedl na břeh, nohy i se žabkami chtěl natáhnout do vody. Moře však  nikde neviděl.

 

Šácholan

 

Skupina lidí se těšila, až se bude moct vypovídat ze svých problémů. Oni, co seděli u okna, jim říkali, že v tom nejsou sami, a tak se každý předháněl ve svých nejasnostech, která se postupně stávala srozumitelnými, až je nikdo neposlouchal, protože to je běžná starost a zbytečně si kvůli tomu napínat uši. Proto se ostatní ponořili do svých trablů a mlčeli. Oni, kteří seděli u okna je vyzvali, ať se nebojí a projeví se. Vtom vešel bodrý vinař Hynek. Zavalitou postavu, kterou si krom vína hýčkal i hracími automaty, usadil na jedinou volnou židli vedle bručouna Zdeňka, kterému byly velké brýle. Nic se nedělo a všichni stále mlčeli, ačkoli byli už podruhé vyzváni, aby promluvili. Hynek si založil ruce. Sklonil hlavu a po vyzvání, aby něco řekl, odpověděl, že nemá dnes náladu.

„Ať mluví Zdeněk, je tu služebně nejstarší, jeho slovo má vážnost,“ oponoval Hynek a poposedl. Velké břicho vykukovalo směle na ostatní mlčouny. Hynek se za něj schoval. Udělal to chytře. Za břichem vykukovaly jen jeho černé kudrlinky, čímž Hynek nabral vzezření nadpozemské.

Zdeněk vzdychl a odvětil, že je sice služebně nejstarší, ale nemá toho tolik na srdci. „Ať promluví Hynek, viděl jsem ho v hospodě, ať řekne, co tam dělal.

Hynek vyklouzl zpod břicha a bránil se, že on nemá s hospodou problém, a ať Zdeněk nekecá.

Zdeněk se trochu naštval, natáhnul nohy před sebe a Hynkovi se zdálo, že má jednu nohu delší než druhou.

„Nekecám,“ řekl Zdeněk rozumně.

Ostatní se probírali z letargie, cítili konflikt, to vždycky zabere. Oni, co seděli u okna se po sobě podívali, kdo má tohle na svědomí. Já nic, zakroutil pán hlavou a paní pokrčila rameny. Oba seděli těsně vedle sebe u okna a zbytek utvořil jakési půlkolečko, ale s patřičným odstupem od těchto dvou. Oni jsou důležití a oni to vedou, takže asi vědí, oč jde.

„Ty si myslíš, že když si tu nejdýl, tak můžeš kecat,“ rozčílil se Hynek.

„A proč se vztekáš sim tě?“ zeptal se klidně Zdeněk.

„Ty máš problém!“ ječí Hynek. Přestal být bodrý.

„No tak uklidněte se a Vy Hynku řekněte, jak to je,“ řekli Oni.

Zdeněk  má stále natáhnutou pravou nohu, levou už zasunul lehce pod židli. Hynek mu na pravou zaklepe, místností to lehce zaduní, jako koštýř v barrique sudu, když lehce ťukne o dno: „Ty máš fakt dřevěnou nohu, ty vole.“ Všichni zůstávají v úžasu, začnou se vrtět a hltají nyní každé slovo, které Zdeněk utrousí. A Zdeněk vypráví, jak mu vlak, který měl navíc zpoždění, přejel nohu, když své dívce Vivien chtěl utrhnout větvičku šácholanu, a zrovna tu nejkrásnější, co mávala nejblíže k trati. Šácholanu krásnému, který kvete dříve, než raší jeho listí. Všichni, i Oni poslouchali a tak se na chvíli vzdálili všem svým zpožděným vlakům, které přejíždějí lidem nohy.

 

Konec.

 


 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Entuziasmus v tabletkách” - 2


    Eva   (10.3.2014 (12.47))

    Tvoje povídky jsou poskládané a tajemné jak Tarantinovy filmy. Vše se dozvíme až ve finále. Líbilo moc, jen si nejsem jista, co vlastně byl v tom kufru - jestli to bylo symbolické jako Pandořina skříňka nebo jestli to mělo něco s Ríšou:-)))


    Katka   (10.3.2014 (19.59))

    V kufru bylo tajemství..:-) Díky Evi za čtení i koment.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička