Kamila Nováková – Tohle by se kovbojkám přeci stávat nemělo

Vešla jsem do ordinace. Pan doktor se mě neptal, kolik vykašlávám. To bylo krajně podezřelé! Dokonce si pamatoval, jak se jmenuji, a usmíval se na mě. I sestřička se usmívala. Byly to úsměvy z kategorie úsměvů soucitných. Poslali mě do nemocnice. Následovalo další vyšetření.

Paní doktorka, z jejíž tváře jsem žádný soucit nepřečetla, se mi zdála dost od rány. Usoudila, že mě hnedle tak něco nepoloží.

Rovnou, bez servítků, kudrlinek a soucitných slov, bez přípravy na mě vybafla: „Vypadá to, že máte leukémii!“

Začaly mi téct slzy. Styděla jsem se za ně. Má drsná image byla nenávratně v čudu. Leukémie – rakovina krve. Už slovo rakovina zní příšerně.

„Měla bych si o leukémii něco přečíst, něco optimistického, pokud možno,“ napadlo mě.

Jak mám tuto nepříjemnou, veskrze trapnou situaci sdělit rodině? A zachovat přitom dekorum?

Jedna z největších lží na světě je tvrzení, že všichni chtějí znát vždycky pravdu. Mám to na ně vyklopit rovnou? Nebo oklikou? Nebo prostě mlčet? Mám použít humor? V tomto případě by byl humor jen skrývané zoufalství.

Tohle by se přece kovbojkám stávat nemělo! Matkám a manželkám a dcerám také ne.

Lékařka mi usnadnila situaci, snad uměla číst myšlenky. „Dejte mi číslo k vám domů a počkejte na chodbě,“ řekla a zavolala kovbojovi.

„Nějak mi vyschlo v krku. Napila bych se.“ Na stěně visel plakát s kouřícím šálkem.

„To je ono! Dám si kafé z automatu! Snad nebude tak zle. Třeba se paní doktorka spletla.“ Promlouvalo ke mně mé optimističtější já.

Šla jsem po šipkách na chodbu za roh, do schodů a dál. Hlavou se mi honily samé černé myšlenky. Automat na kávu pořád nikde a šipky ukazovaly opačným směrem.

„Že bych ho přehlédla?“

Vrátila jsem se. V místě, kde se setkávaly šipky, zela díra ve zdi.

„Káva tedy nebude!“ kňourala jsem.

Odkudsi z hloubi mého mozku se náhle vynořila zasunutá vzpomínka na obrázkovou knížku. Děti v ní potrestaly zlou želvu. Od moře k velikému mraveništi postavily šipky s nápisem: „Salát zdarma“. Chamtivá želva se vydala po šipkách. Mravencům neunikla, zůstal z ní pouze krunýř. Připadala jsem si jako ta hloupá želva. Chtělo se mi brečet.

Přišel kovboj. Doktorka ho vtáhla do ordinace. Vůbec ho nešetřila. Je horší dozvědět se o nemoci své nebo o chorobě toho, koho máte rádi? Zní lépe slovo leukémie nebo slovní spojení rakovina krve?

(z knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo)