Hra kočky s myší

Bylo mi možná dvacet let, když jsem se náhodně setkal s otcem jednoho spolužáka z devítky. Dali jsme slovo, jak se daří. Jak který žijeme, co jeho syn a tak podobně.

„Znáš, Karle, hru kočky s myší?“ zeptal se on.

„Myslím, že vím, o čem mluvíte.“

„A viděls to na vlastní oči?“

„Ne. A musí to být z pohledu té myšky hodně drsné,“ odvětil jsem upřímně.

„Tak poslouchej, máš-li zájem,“ řekl a tázavě mi pohlédl do očí.

„Určitě.“

„Jednou jsem tak seděl na lávce pod ořechem na dvoře. Najednou vidím, jak si hraje kočka s myší. Sem tam ji tlapkou klepla. Myška popoběhla, kočka ji zase dohnala, a tak se to opakovalo. Najednou byla myška v koutě a neměla tam couvnout. Ta kočka ji snad hypnotizovala. Stále se pomalu přibližovala šňupákem k její hlavě. Nemusím ti určitě říkat, co chtěla udělat. Až měli čumáčky skoro úplně u sebe, myška ji kousla. Kočka zavřeštěla a nevěřil bys, jak metala pryč. Myška se šla někam schovat. Co ty na to?“ zeptal se.

Krátce jsem se zamyslel. Jelikož jsem ho znal jako velice seriózního člověka, klidně jsem odpověděl. „Věřím vám, i když je to hodně divné.“

Ujistil mě, že si nevymýšlí a já neměl nejmenší důvod mu nevěřit. Pak jsme ještě chvíli pohovořili a rozešli jsme se.

Tato událost se ve mně zakořenila a nezapomněl bych na ni, ať bych žil, jak dlouho chtěl.

Často jsem si na ni musel vzpomenout, když mě potkaly nějaké velké potíže. Uvědomuji si, že jsem jak ta myška. Když mě osud tlačí a bije, tak uhýbám, abych se vyhnul silným ranám. Jakmile jsem ale v koutě, kde již není kam couvnout, vyrážím do protiútoku.  Ve skutečnosti se jen bráním. A umím se postavit i proti hodně velké přesile. Ale zpravidla až jsem v koutě, nebo takřka v něm.