Smlouva s Ďáblem 78. díl


12. září 2010, autor tonyend,



Na zahrádce jsme pěstovali bylinky. Mateřídoušku, meduňku a mátu peprnou. Nasušil jsem je a nacpal do zavařovacích sklenic. Na dlouhou zimu jsme měli slušnou zásobu.
Na noc jsem vypnul kamna. Zahřáli jsme se sami v posteli. Než jsem usnul, tak jsem si vzpomněl, že jí mám říct, že volno budu mít až na konci týdne. Jestli chce, tak si může nahlásit taky volno.
Tak to asi těžko, vedoucí by ji dala nejraději i na noční směnu. Tolik teď mají práce. Stejně jsem nechápal, co to vlastně na tom počítači dělá. Měla funkci obsluhy magnetických pásků. Pro ni to bylo jednoduché. Zkusila mi to vysvětlit.
„Na sále je velký počítač Tesla. Na jednom konci se čtou údaje z podniků, holka, která to má na starosti si je přečte a přepisuje na děrovací pásky. Ty vloží do čtecího zařízení, počítač si ty dírky přečte a přepíše na magnetický pás a já…“
„Lenko, fajn. Dobrou noc! Počítač mi nic neříká.“
Ve čtvrtek dopoledne jsme zašli na radnici, za matrikářkou.
Že se chceme vzít v prosinci. Podívala se do diáře.
„A kdy?“
„Nejlépe v sobotu 4. prosince.“
„Tak to by šlo. Vyhovuje vám obřad v 11 hodin?“
„Skvělé!“
Poučila nás, co a jak máme udělat. Organizaci svatby měla na starosti Lenka. Svatební den byl domluvený. Mohli jsme to oznámit rodičům.
Stihli jsme domluvit i salónek v hotelu Družba.
Soudruh provozní se jen zeptal, pro kolik osob se bude připravovat slavnostní menu.
 Podíval jsem se na Lenku.
„Hm? Pro kolik?“
Zamyslela se a počítala hosty.
„My jsme dva, naši, vaši, dva svědci, sestra, manžel a dvě děti. To je…dvanáct.“ Vložil jsem se do hovoru.
„Tak raději pro patnáct.“
„ Co kdybychom ještě někoho pozvali?“
„ Tak šestnáct! Já pozvu vedoucího z práce.“
A jaké jídlo si budeme přát? Vážení, nebude žádný problém, když vás bude o pár víc. I to se stává. My s tím počítáme. Co se z objednaného nesní, to vám připravíme a odvezete si to domů.“
Mě to bylo jedno. Ale aby to bylo slavnostní.
Soudruh provozní upřesnil celkové menu.
„Jako aperitiv Cinzano. Předkrm šunková rolka. Polévka domácí slepičí s nudličkami a knedlíčky, hlavní chod vepřový řízek s bramborovým salátem. To si dá vážení každý rád…
Nějaký dezert? Od nás, nebo si přinesete zákusky z domu?
Pití ale půl napůl.
Něco od nás, něco si můžete taky přinést. Pití se dojedná až na místě.
Nabízíme pivo Plzeň, víno z hodonínských sklepů a lihoviny.“
Zapsal si, připravit tabuli pro šestnáct hostů na sobotu 4. 12. 1971. 
„A na kterou hodinu?“
Lenka to odhadla na 12 hodinu.
Provozní zářil.
„Výborně, vážení. V pravé poledne! Tak mi to podepište, a poprosím vás o zálohu 3000 Kčs.“
 Šáhl jsem do kapsy a odpočítával bankovky. Podal jsem mu svazek stokorun.
Prsty mu jezdily po bankovkách jako bankéři ve filmu, v nějakém Casinu.
„Ano, ano, přesně tři tisíce. Spolehněte se, budete u nás spokojeni. Takový významný den je jen jednou za život, že…“
Běž, běž, natáhneš nás až po skončení posezení…
„Budeme se těšit, nashledanou.“
„Nashledanou, nashledanou… A co hudba vážení? Znám dobré muzikanty, trio, akordeonek, housličky…
 „Ne! Žádné trio dechovkářů. Magnetofon postačí. Nachystejte pásky s dechovkou, ale také něco moderního.“
A je to. Můžu začít odpočítávat dny svobody.
Ale do manželství jsem se těšil. I když to bude krok do neznáma.
 Před ním mě máma varovala.
„Jak začnou každodenní povinnosti, všední starosti, tak mnohým láska najednou vyprchá. Něco jiného je spolu chodit.
To se jeden druhého snaží ohromit. Ale v manželství jde o něco jiného. To je prověrka, jak je ta láska pevná, brýle zamilovanosti spadnou a kuk! Všechno se vidí najednou jinak…“
Řekl jsem jí na to, že my s Lenkou žijeme spolu dost dlouho, brýle zamilovanosti nemáme. Víme, co chceme.
„No jak myslíš, jak myslíš…“
V pátek si jela Lenka domluvit ušití svatebních šatů. Ty jsem ale nesměl vidět.
V sobotu dopoledne jsme se hned ráno pustili do gruntování.
Čekali jsme, že k nám přijedou na návštěvu, první, její rodiče.
Lenka připravovala k obědu španělské ptáčky s rýží. Ač nerad, koupil jsem Pepovi dvě láhvová piva. Nerad proto, že jsem doma nechtěl mít žádný alkohol.
Ani pivo sedmičku.
Pepovi jsem ale koupil dvě dvanáctky.
Před dvanáctou hodinou před domkem zastavila šestsettrojka.
Na něco jsem si hned vzpomněl. Lenka se na mě nechápavě zadívala.
„ Čemu se zase směješ?“
Nemohl jsem jí povědět, možná měl, jak do léčebny přijel s takovým autem sovětský expert na potírání alkoholismu ve Veliké zemi, kde dnes znamená včera. Spááááť…spáááááť !
Z auta vystoupil Lenčin tatínek s maminkou.
Přivezl je služebním autem řidič.
Pepa byl soudruh s dlouhými prsty a známostmi.
Kdo by to byl řekl, do soudruha předsedy JZD Rudý říjen!
Byl střízlivý, čímž udělal radost mé nastávající, Lence.
Řidič zajel k hospodě a tam zaparkoval.
 Okolní sousedky zaujaly svá místa k pozorování za záclonkami na oknech.
Už jsem je měl přečtené. Hlavy měly přilepené na okenních tabulkách a předstíraly, že to jsou květináče, ne jejich zvědavé tváře.
Lenka se tím někdy také bavila.
„Hele, nový květináč u sousedů!“
Sousedky sledovaly, co se u nás děje.
Bylo to zase podezřelé.
Takovým fárem si jen tak někdo nemohl vozit zadek.
Kdo to k nim jen přijel?
Otevřel jsem dveře a Lenčiny rodiče přivítal u nás doma. S Leničkou jsme tu našli domov a byli šťastni.
Oba přišli polehku, řidič měl v autě zapnuté topení. Šestsettrojka byla nóbl auto, vládní a stranické. Vozili se v něm jen významní soudruzi.
Zavedli jsme je do obývacího pokoje.
Do obyčejného sektorového nábytku za pár tisíc.
Oni měli doma nábytek vyrobený na zakázku. Pepa na to měl. A styky, takže ho možná stál jen tolik, jako ten náš sektorový.
 Ale to nám bylo s Lenkou jedno.
Mamince se u nás líbilo. Čisto a pořádek.
Lenka klidně otevřela i ložnici.
„Tam bude stát jednou i …“
 Zahrála to rychle do autu. O postýlce pomlčela.
Maminka si sedla a Lenka řekla, že nachystá jídlo, které mají tak rádi. Španělské ptáčky s rýží a okurkem.
Pepa chtěl jít na WC. A jéje. Musí do kadibudky na dvůr.
Ale co, když se mu chce, bude muset.
Doprovodil jsem ho chodbou na verandu ke dvoru.
Ukázal jsem mu na dřevěnou kadibudku.
„Cožééé?
Vy tu nemáte krucinál splachovací záchod? Kde je koupelna, abych si pak mohl umýt ruce?“
„Také není. Ale bude. Vodu na umytí ohříváme na plotně v kuchyni v hrnci.“
No byl zralý, jen se vyvrátit.
Kadibudku použil a ruce si umyl venku u pumpy studenou vodou.
„Matko, to jsi dlouho neviděla. Oni tu nemají záchod ani koupelnu. A to tu žijete jak v jeskyni? Co když jednou budete plánovat děti? Jak si to představujete? Máte rozum?“
Nám to nevadilo. Zvykli jsme si, i když to nebylo jednoduché a vůbec ne pohodlné. Ale jde to.
Uklidnil se jídlem a hlavně, když jsem před něj postavil vychlazenou dvanáctku. Vypil jednu a hned druhou. Víc jsem ale neměl. Nabídl jsem, že zajdu do hospody pro další.
Maminka ale řekla, že to po tak dobrém obědu stačí. 
Lenka jim uvařila kafé a nám dva hrnky mátového čaje. Pepa kroutil nechápavě hlavou.
Jak to někdo může pít…Bylinky!
Pak mě řekl, proč vlastně přijeli. Chtěli se přesvědčit, jak tu bydlíme.
 „No to je hrůza. Lenko!
Z přepychově zařízeného bytu 4+1 utečeš do takové bídy. Ve dvacátém století a není tu záchod!
Děcka, jestli chcete, tak se poptám v bytovém družstvu a zařídím, že dostanete v krátké době nový družstevní byt, třeba 2+1, nebo zrovna 3+1, když budete mít jednou děti.“
Pro Pepu žádný problém.
Stačí, aby zvedl telefon, nebo pozval soudruha předsedu bytového družstva na žranici do JZD, na nějaký hon, může si zastřílet na srnčí, na divočáka.
„A ty, Tondo, hergot tlučeš kdesi kamení, kameník… Vezmu tě k sobě, můžeš dělat v přidružené výrobě, naučíš se svařovat, uděláš rychlokurs a zkoušky a peněz budeš mít jak želez! Co ty na to?
Jsi rodina, budu nad tebou držet ochrannou ruku, tož co? Přemýšlej! A dej mi vědět.“
Maminka mlčela. S návrhy ale jistě souhlasila. Pro Lenku by chtěla také jen to nejlepší.
Pepova nabídka byla zajímavá.
Byt by byl lákavý. Ta práce v družstvu jistě taky. Pepa nelhal, v přidružené si vydělávali královský plat. A těch fušek k tomu.
A JZD Rudý říjen, to byl pojem, jako byly Slušovice.
A Pepa? 
Kapacita, odborník, dobrý soudruh a… Alkoholik.
„Budu o tom uvažovat, s Lenkou se musíme poradit.“
Zvedl se od stolu a ukázal mi ten známý pohyb rukou, známý mezi pijany.
„Nemáš ještě něco k vypití?“
Zakroutil jsem hlavou.
Tomu by zase porozuměl i Eskymák.
„Nemám!“
„Tak matko jedem, šofér tam už jistě chrápe. Musím ještě jet do kanceláře.“
Pepa spěchal. V kanceláři v baru měl zásobu tvrdého alkoholu. Po dvou pivech dostal chuť na další pití.
Maminka se s námi loučila a usmívala se.
„Děcka, každý nějak začíná. Máte to tu hezké.“
Teprve nyní jsem jim upřesnil termín svatby.
„Počkejte, počkejte. Obřad je domluvený na 4. prosince v obřadní síni radnice v Brodě v 11 hodin. Svatební hostina je zajištěna na hotelu Družba na 12 hodinu.“
Pepa zajásal. Paráda.
„Budu se tam cítit jak doma!“
Podal mi ruku a chlapsky ji stiskl.
Maminka mě pohladila po vlasech. Už jsem myslel, že mi chce říct, Tondo, ostříhej se!
„Buď na Leničku hodný!“
Odešli k šestsettrojce. Nasedli, auto se pěkně zhouplo a řidič nastartoval. Motor jen bublal. To je síla, tam je pod kapotou koní. Zařadil rychlost a rychle nám mizeli z dohledu.
Květináče v oknech okolních domků zmizly také. Tak zajímavé to nebylo, sousedky, že…
Tak co Lenko, co teď? O čem budeme přemýšlet? Máme o čem.
 
Lenka uklidila nádobí ze stolu a odnesla je do kuchyně.
Přiložil jsem do kamen lopatku uhlí. V kuchyni bylo příjemné teplo. Kachlová kamna sálala horkem.
Když jsem zavřel oči, bylo to, jako kdybych se vrátil do dětství.
Jen místo mámy tu byla se mnou Lenka.
Bylo to teplo domova.
Lenka umývala nádobí ve dřezu kuchyňské linky. Máma je tenkrát umývala ve škopku. To je pokrok.
Ale i když jsme měli kuchyňskou linku, neměli jsme přivedenou vodu do kuchyně. Pod dřezem stál kýbl, do kterého se voda vypustila a kýbl se musel vzít a jít vylít před dům do kanálu. A čistou vodu jsem musel nabrat do jiných kýblů z pumpy a přinést do kuchyně. To pokrokové nebylo.
„Tondo, nad čím přemýšlíš?“
„Nad pokrokem, je moderní doba, tvůj táta má pravdu. Chybí nám tu sociální zařízení, ten záchod a koupelna.“
„No a co? Mně to už nevadí a tvůj otec říkal, že z té místnosti dole nechá udělat koupelnu se záchodem. Otázkou je, kdo a kdy to udělá. A kolik peněz to bude stát.“
V tomto se mi Lenka líbila.
Nikdy nezaváhala, šla přímo k věci a hledala řešení.
„Leni, já uvažoval i nad tou nabídkou, že by nám táta pomohl k novému bytu v Brodě. Mohl by být i starší, ale měl by splachovací záchod, koupelnu, otočíš kohoutkem, a hned ti teče voda. Studená i teplá. Tomu se říká pokrok. A bydleli bychom přímo v Brodě, ve městě. Tady jsme odkázaní na autobus, o víkendu jezdí málo…“
„Tak poslouchej. Dobře mě poslouchej! Ano. Bylo by to fajn bydlet v moderním bytě. Má to svá -,Ale´.
Ale.
To neznáš mého otce. Teď je jak milius.
Rozdal by se a rozdal by všechno. Je totiž střízlivý.
Ale.
Pak si to rozmyslí a začne vyčítat. A já mu nechci být zavázaná a vděčná.
Jaké k tomu mám důvody, to dobře víš. Proto jsem odešla z domu.
Tady jsem doma, tady jsem našla domov a je mi fuk, že chodím do kadibudky a umývám se ve staromódní pozinkované vaně a vodu si musím ohřívat v hrnci na kamnech.
A bydlet ve městě? Mně se po ničem nestýská.
Co chybí tobě, co tady není?
Kina? Koncertní síň? Hospody a restaurace? Do kina si můžeme přece zajet autobusem, stejně tak do Domu umění, kolikrát jsi tam byl, hmm? A do hospod nechodíme, tak co ti z města chybí?“
Lenka měla pravdu.
Z města jsem nic nepotřeboval.
Začal jsem každý večer snít krásný sen.
V kuchyni máme nad dřezem novou vodovodní baterii. Teče z ní teplá i studená voda. Samozřejmostí je i vyvedená roura na odpadní vodu až do kanálu. A dole je dědův výměnek zrekonstruovaný k nepoznání. Je vymalovaný, obložený bílými dlaždičkami. Vysoká zeď odděluje splachovací záchod od koupelny. V koupelně je vana a sprcha. Všude čisto…
„Máš pravdu. Pustím to z hlavy. Do návštěvy vašich jsem tak neuvažoval. Až teď, kdy mě táta zviklal. Ale tady jsme doma.
Když to nevadí tobě, tak to nemůže vadit ani mně. Nemysleme na to. Já mu poděkuji za nabídku. Taky za tu pracovní.
V kamenosochařství jsem spokojený. Peníze vydělávám slušné.
 Lenko, už o tom neuvažuji, vypouštím to z hlavy. Musím jen povědět otci, komu říct o té rekonstrukci dole, aby z té místnosti byla koupelna a záchod. Vím, jak by to mělo vypadat, ale kdo nám to udělá a kdy. Musí to být hotovo dříve, než budeš rodit. Abyste se mi sem vrátili do hotového a čistého…“
Lenka mě políbila a pohladila.
„Tak tě miluji. Když jsi chlap, který se dokáže rozhodnout a vidí dopředu, co musí udělat. Nemluví, ale koná.“
„Neblázni. Já to dělat nebudu, to musí provést zedník a instalatér!“
„Já vím. Ale ty je zajistíš a dohlédneš, aby to bylo dobře udělané!“
„A ty jsi ta nejlepší holka na světě! Bude z tebe hodná máma a manželka, už se těším, jak budu jezdit s tím malým v kočárku po návsi.
Jo, Lenko, já budu muset udělat pro kamarády svícu, rozlúčku se svobodou. To se dělá, a kdybych ji neudělal, to by mi neodpustili.“
„Já vím. Tak si je pozvi k nám, nebo vedle do hospody. Budeš doma…“
„Ty máš jistě obavu, že když s nimi budu někde v hospodě, že se taky napiju, že?“
Lenka utírala poslední talíř.
Vypadl jí z utěrky na podlahu a rozbil se.
„Jé, já budu mít štěstí!“
Vzal jsem od kamen malý smetáček a lopatku. Smetal jsem střepy a vysypal jsem je do odpadkového koše.
„Tak si přej něco pěkného!“
Lenka zavřela oči a něco si šeptala.
„Hotovo. Přání jsem si řekla.“
„Leni, ještě k té svíci. Jezdil jsem s partou na čundry a scházíme se v hospodě U Plášilů na slezině.
Tak právě tam by to bylo. Já jim zaplatím guláš, pivo a přinesu slivovici. Nebudu pít. Věř mi, nebudu.
A vrátím se v pořádku za tebou, ano?“
„Tondo, když já nevím. Mám takovou divnou předtuchu…“
„Neměj obavu. Opakuji se, ale já nebudu pít! Slíbil jsem to a slovo dodržím. Neopiju se. Nedám si ani pivo, sedmičku. Věř mi prosím. Vždyť víš, že jsem si doposud piva ani neucucl.“
„No tak dobře. Ale byla bych radši, kdybyste byli tady.“
 „To nejde. Bude jich moc, nevím kolik a pak, jak by se odsud potom dostali do Brodu? Kdyby jim ujel poslední autobus, kde by spali…“
„Nemám z toho fakt dobrý pocit, nevím…Jak chceš, udělej rozloučení v Brodě…“
„A kluci nám zahrají, jak budeme scházet ze schodů radnice.
To bude dobré.
Půjde nevěsta v bílém, ženich v černém obleku, družičky ti ponesou závoj, za nimi další svatebčané a venku budou kluci z čundru v maskáčích a budou hrát na kytaru, benžo a basu. Už to vidím! Moc se na to těším.“
„Já také. A co nám bude ta kapela hrát pěkného?“
„Já mám strašně rád jednu písničku, tu, co si někdy prozpěvuji, ale je taková, no smutná. Smutná. Ale právě proto ji mám rád.
Tu Montgomery.
„Ale ta se na svatbu nehodí… Při obřadu si necháme zahrát svatební pochod z Lohengrina.“
„Lenko, to si děláš zase srandu, to oni nemůžou zahrát, to je vážná hudba.“
„Ale ne, v síni nám zahrají z desky Lohengrina a kluci venku u schodů něco veselého!
Zazpívej mi tu tvoji oblíbenou Montgomery, či jak se to jmenuje.“
„Já neumím zpívat.“
„Kecáš. Někdy tě poslouchám, jak si potichu prozpěvuješ, máš dobrý hlas, hezky se poslouchá, no tak zpívej!“
„Chceš to, máš to mít, já tě varoval.“
Nadechl jsem se a začal jsem tiše zpívat.
 
Déšť ti holka zmáčel vlasy
Z tvých očí zbyl prázdný kruh…
Kde je zbytek z tvojí krásy to ví jen sám bůh
Na kopečku v prachu cesty
Leží i tvůj generál
V ruce drží… šátek od nevěsty
Jenže… ruka… leží dál…
 
Nevěděl jsem proč, ale začal mi selhávat hlas.
„Lenko, já nemůžu zpívat dál…Nezlob se.“
„Tondo, já se nezlobím, nemám proč, ale zkus to a zpívej dál! V tvém podání je ta písnička moc hezká, je taková zvláštní, běhá mi při tom mráz po zádech.“
„Tak jo, zkusím to…“
Pokračoval jsem ve zpěvu a hlas se mi stále chvěl. Byla to předtucha?
Čeho?
 
Z celé jižní eskadrony
Nezbyl ani jeden muž
V Montgomery bijou zvony
Déšť ti smývá ze rtů růž…
Tvář máš zšedivělou strachem
Zbylo v ní pár hezkých chvil
Proužek krve stéká prachem
Déšť smývá, co liják lil…
Déšť ti šeptá jeho jméno
Šeptá ho i listoví
Že tě měl rád nade všechno
To se nikdo nedozví…
Z celé jižní eskadrony
Nezbyl ani jeden muž
V Montgomery bijou zvony
Déšť ti smývá ze rtů růž…
V Montgomery stojí sama
Dívka co má zlatý vlas
Doma pláče stará máma
Rány nezahojil čas…
Až se západ zbarví nachem
Slunce zrudne jako krev
Pak uvidíš eskadronu
Tou nebeskou plání jet
Z celé jižní eskadrony…
Nezbyl ani jeden muž
 V Montgomeryy bijou zvony
Déšť ti smývá ze rtů růž…
 
Velmi tiše jsem dozpíval a otočil jsem se.
„Tondo, co je? Co je ti? Podívej se na mě, no tak, otoč se…“
Podíval jsem se na Lenku.
„Panebože, proč jsi tak smutný? Vždyť ty máš slzičky v očích! To tě tak berou za srdíčko slova této písničky?“
Lenka odběhla do obývacího pokoje a přinesla mi čistý, velký bílý kapesník.
Podala mi ho.
Vzal jsem si jej a díval se na něj, jak uhranutý.
V hlavě se mi usadila slova z písničky a stále zněla dokola.
„…v ruce drží šátek od nevěsty, jenže ruka leží dál…“
Otřel jsem si slzy a nos do rukávu košile, jak malý kluk.
 Kapesník jsem strčil do kapsy kalhot.
„Berou. Od prvního okamžiku, když jsem ji slyšel na čundru poprvé. Já se v nich totiž od té doby vidím.
A nevím proč a neumím se toho pocitu zbavit.
Ve Šternberku jsem se o tom bavil s psycholožkou.
Víš, co mi poradila? Tak si mám poslouchat a prozpěvovat něco jiného.“
 „Tak mi zazpívej nějakou jinou, veselejší!“
„Raději ne. Zapomeň na to. Je to jen smutná písnička.“
Lenka si však její slova zapamatovala a někdy si je broukala.
 






Zařazeno v kategorii Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička