Acta est fabula


21. května 2014, autor Katka,



A kdyby zhoustlo
 

Vršky borovic
 

Čekaly by
 

Jak  zelené jednohubky
 

Na bílém talíři

 

—————————————————————————————-

 

Acta est fabula

 

 

 

Stará obrovská lípa u vesnického hřbitova skrývala v sobě otisk tváře starého muže.  Vousy, husté a našedlé, jako hrsti koudele, sahaly až k patě kmenu. Mohutný nos, trochu křivý a hrbolatý, zatáčel se doleva až tam, kde babky nabíraly vodu z rezavého vodovodu. Líce, mnohde vrásčité a hluboké jako pěst místního kováře Jiřího, žalovaly o létech. Však oči měla ta tvář jiskřivé. Živé a pozorující. Oči ohnice.

Naproti lípy stál novinový stánek. Muž v něm, pětašedesátník Jan Adamík, seděl na vrzající otáčivé židli, listoval Světem v obrazech. Skleněné okénko otevřené, propouštělo auty promaštěný vzduch z ulice. Jan střídavě prohlížel časopis a upřeně pozoroval statný kmen lípy. Měl ji přes silnici skoro na dosah. Viděl tu dřevěnou tvář starce téměř každý den. Jen v neděli měl ve stánku zavřeno. Zůstával doma a obsluhoval svoji ženu Annu. Do živnosti prodejce tabáku, novin a kradmých štamprlat, vložil zbytek svého života. Žít! Dožít ve stánku. Pozorovat strom, těšit se z moudré tváře. Těšil se na ni celé noci, kdy nemohl usnout. Každý den měl pro tvář přichystáno několik otázek. Ohledně života a smrti. Tvář mu na ně odpovídala. Žít! Musíš žít! Jan přikyvoval, jako že rozumí, a myšlenkami klouzal po listech od shora dolů, na voňavé květy, stékal pohledem po kmenu, nakonec spočinul na rtech, tak plných, že měl pocit, že ta ústa už někde viděl. Spojení Jana s tváří starce narušovala jen úlevná močení zatoulaných psů nebo netrpělivých mužů, co nechtěli na beztak zničenou toaletu hřbitova. Tvář se při tom tvářila stále stejně. Brala svůj osud součásti velmi starého stromu statečně. Za tu dobu. Jan se však zlobil.

„Lidé jsou čuňata!“ zatahoval přitom okénko a listoval Svět v obrazech. Čekal, až odjede babka Sklenářová, jejíž kolo stálo opřené o ucho starce. Posunoval očima její šouravé těžkopádné kroky a čekal, kdo jí pomůže s konví na řidítka. Babka Sklenářová je popletená. Často se vracela domů s plnou konví vody, zapomenuvši vylít obsah na hrob drahého nebožtíka manžela. Doma se potom divila svým mokrým nohavicím. Macešky nezkropeny trpěly v rozpálené hlíně.

 „To je svět,“ rozhodila Sklenářka rukama bezradně. A poslouchala rádio, které zapomněla zapnout.

 

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

„Co sa mně na mojéj ženě lúbí

Propila peníze

Bosky chodí

Sukňu má v hospodě zastavenú

Ach bože rozbože

Zle  je se mnú

Zlé je se mnú…“ Zpěv se k novinovému stánku blížil zprava. Chvíli bylo ticho a pak se zleva objevil Franta Kožíšek. „Ha, ha. To je co? Co nového doma?“ houkl do pootevřeného okénka.

„Víš, Franto, já se ani nezlobím, že se mi posmíváš, ani že se posmíváš mé ženě.  Ale sere mě, že zpíváš, kurva tak falešně!“ Jan Adamík vytáhnul z bezvadně srovnaných novin Frantovy oblíbené s velikým modrým nápisem jako Brno. A cigarety, ty vzadu nad levým ramenem. Věděl přesně, kam sáhnout. I po paměti. Věděl s naprostou samozřejmostí, kdo co chce, uměl dobře odhadnout i cizího člověka. Svoji milovanou ženu a její nešťastné jednání však dopředu odhadnout nemohl.  Když někdo občas změnil rituál výběru oblíbeného zboží, Jan se cítil rozladěn, ba dotčen, ale nedal nic najevo. Jako ta tvář starce pod nataženou nohou kdejakého čokla. Doma, když svoji ženu nacházel v křesle netečnou a střízlivou, rozzlobenou, že nenašla žádné peníze, Jan zachmuřen odešel raději do zahrady, aby ji nemusel pozdravit, než pořádně otevře oči.

„To říkáš furt a nic neuděláš!“  Franta podává kamarádu bankovku.

„Nic. Zpívat tě už nenaučím!“ opáčil Jan.

„Víš jak to myslím,“ Franta si vzal zpátky drobnou minci a strčil si ji do kapsy. „Tu dám za tebe a ženu do zvonečku.“

„Když si ji strčíš do prasátka, uděláš lepší! Jdi si povídat ty svoje floskule do kostela!“ vyštěkl zpoza okénka Jan a vypil zbytek čaje z termosky. Chystal si jej ráno jako vždy sám. Dal do něj hodně citronu. Svraštil nos, zašklebil se.

„Vypadáš teď přesně jako ta hlava na lípě, když se škňúříš!“ zasmál se Franta. Ukázal na protější strom, Janovi tolik známý a blízký.

„Fakt?“ zeptal se radostně trafikant.

„Fakt. Celý on, ten dědek stromový. A hen ti chčije hospodského Aram na tvůj svatostánek,“ uchechtnul se Franta, ale raději se vzdálil, protože Jan vstal a hodlal Arama nakopnout pod ocas.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

Doktorka nahlížela na Jana zpod červených brýlí. Kulatou příjemnou tvář ohraničovaly blesky ohnivých vlasů jako koróna.  Janovi však připomínala muchomůrku z divadla, které viděl kdysi ve škole. Usmál se.

„To jsem ráda, že máte lepší náladu. Ale řeknu vám to takhle, pane Adamík. Psychiatr nenese žádnou trestní odpovědnost za svůj posudek. Vše záleží na vaší ženě. Buď se bude léčit, nebo nebude. Svéprávná je. Víc pro vás bohužel udělat nemůžu,“ podávala Janovi recept pro manželku.

„Není s ní kloudné slovo. Jen ráno, chvíli, ale to pak jdu do stánku,“ řekl Jan. „Odpoledne už o sobě neví.“

„Já vím. Je štěstí, že jí někde nezajelo auto,“ pronesla vážně lékařka. „A nemůžete s ní už být doma? Nač vám to je? Máte užívat důchod, odpočinout si. Máte žít. “ Doktorka se opřela celou vahou do židle a čekala na Janovu odpověď. Čekala marně. Jan poděkoval. Dveře se zavřely. Doktorka vstala, podívala se na mladou sestřičku. Ta dávala do šuplíku Janových třicet korun a nic neříkala.

Přelétl jí v hlavě obraz bývalé učitelky Anny Adamíkové a její nezvykle krásný hutný hlas.  Poté zavolala do otevřené čekárny. „Další, prosím!“

Jan vyzvedl recept v lékárně, prohodil pár plků s mladou magistrou. V magazínu koupil nanuk a minerálku, pak si šel sednout do svého stánku. Včera počítal finance a zjistil, že prodělečný podnik tabákový stěží udrží pár měsíců. Musel by sáhnout na své pohřebné. Manželčiny peníze na obřad byly stále přichystané, co kdyby…. Děti nemůže s placením obtěžovat. Stejně by ho poslaly někam s tím, že se měl s matkou už dávno nechat rozvést, když je taková. Jaká taková?! Vždy nebyla vždycky taková! Učila v místní škole, a když ji po úraze propustili a dali do invalidního důchodu, začalo to s ní jít z kopce. A to doslova, když ji občas nacházel pod svahem u hospody ležet v trávě a kolem kopa smějících se poskakujících dětí tahala ji za ruce a bezvládné nohy. Vzal ji do náruče a potupně donesl domů. Uložil do postele a šel poklidit pár slepic a králíků. Někdy se i modlil, aby si Annu zavolala andělská počta. Nastal by konečně pokoj. Přemýšlel, jak by bez ní žil. Těžko. Tyto chmury však přebíjely starosti o tenčící se provozní výdaje na svůj stánek a snění a sounáležitost s dřevěným dědkem. Ze zoufání jej vyrušila až houkačka, která právě projela kolem a zastavila před hřbitovem. U lípy leželo auto na boku a na maděru. Jan se rozběhl ke svému stánku. Už tam stálo několik zvědavců a pár přešlapujících štamgastů. Z upocených dlaní vysypali před Janovo okénko desetikoruny na štamprle prvotřídní špendlíkovice. Janovi třeštila hlava a nebylo mu dobře. Díval se na nosítka, v kterých odnášely nějakého floutka, celého od krve.

Tvář lipového dědka trpěla, celá poškrábaná a pohaslá. Oko pryč, ústa rozbitá. Vousy sloupnuté. Franta Kožíšek rozhazoval rukama a přecházel silnici od lípy ke stánku.

„Viděls ho vola? Nametený vletěl do stromu. A nic se mu nestalo. To tak u opilců bývá. Ti prý mají svého boha, který vždycky ožere boha abstinentů, a ti se pak ze všeho vylížou jenom s párem škrábanců. Ta lípa prý půjde pryč, říkal starosta, beztak to dělá jenom binec a ještě se tady někdo doopravdy slušný zabije.“

„Franto, a ty piješ za koho?“ ptali se chlapi a Frantu, místního kostelníka, požďuchovali.

„Jak za koho, volové?! Aha. Já to střídám, to je nejlepší řešení,“ řekl Franta a nastrčil prázdný pohárek k Janovi do okénka. Ten seděl strnule na židli, jako trefený šlakem, bledý.  František posunul hlavu až dovnitř stánku, opřel pravý loket o seriozní tisk a promluvil Janovi přímo do obličeje. „Co je ti, proboha?“

„Chlapi, já to tu musím zavřít. Dojděte zítra,“ zašeptal Jan a zarachotil s klíči. Jeho poslední pohled dnes patřil torzu tváře starce.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

Noc byla tmavá. Temnější než kdykoli předtím. Janovi se zdálo, že slyší těžké kroky. Zvedl se a nahlédl na ženu do vedlejšího pokoje, ta však naštěstí spala tvrdě. Chrápala. Otevřel ventilačku, aby nespala v tom svém rumovém odéru. Pak šel znovu ulehnout. Kolem zahrady bloudilo zlověstné ticho, a hledalo, kam usednout. Kde si odpočinout. Silný vítr nadzvedával azbestovou střechu nad kurníkem. Jan slyšel její tvrdá dopadnutí. „Tak to je její poslední hodinka. Musím udělat jinou, z kanadského šindele. Franta z toho má i altánek a jak si to pochvaluje. Jo, zítra se na to vrhnu.“ Jan se přikryl peřinou až pod bradu. Pokoušel si vybavit obličej lipového mudrce, ale obraz se mu vytratil. Zkoušel to zas a znovu, až vysílením usnul.

Na chalupu Adamíkových se snášel rozbřesk nového dne. Vyfoukaná zem, ulekaná z poryvů včerejšího větru, vydechovala pozvolna. Listy ovocných stromů, napadané do žlabů, přepadávaly přes okraj. Uvnitř dvora se pohyboval mladý muž. Chvíli postál, pak odemknul a vešel dovnitř. Stál v jednom z pokojů dlouho, neschopen pohybu. Zatřásl ramenem spícího rodiče. Syn. Rozšířené zorničky napovídaly, co se chystá říci.

„Mami, taťka umřel. Musíme otevřít jeho stánek.“

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

Večer mimořádné zasedání zastupitelstva obce rozhodlo o pokácení staré lípy.

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Acta est fabula” - 2


    Eva   (22.5.2014 (16.12))

    Tragikomické, slzy a smích - to je to, co doprovází celou tvou tvorbu. A také umění vystihnout "krásu všedního dne". A také vůni venkova... I kdybych neviděla, kdo to napsal, bezpečně bych Tě zařadila. Vypsala ses do svérázného a hlavně "svého" stylu, což je obdivuhodné.


    Katka   (22.5.2014 (20.43))

    No, já když se směju, tak u toho zároveň pláču..) Díky Evi za čtení.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička