Darek Šmíd

Když držel v ruce pistoli a mířil s ní Karolíně na hlavu, měl poprvý možnost zúčastnit se koloběhu věcí. Destruktivnim činem. Vraždou.

Když pak držel v ruce péro a mířil s nim Barborce mezi nohy, měl tuhle možnost podruhý. Ale tentokrát činem tvořivym. Početim novýho života.

Do tý doby byl tak strašně dlouho mimo provoz, že se chopil první šance. Pak dostal i tu druhou.

Starej hipísák na burze v ocelárně nosil na krku symbol jin a jang. Líp by tyhle svý úvahy Ptáčník asi popsat neuměl. Když si to představil tak, že jedna půlka symbolu je tvořivá a druhá destruktivní, tak mu to pěkně štimovalo s tou jeho věčnou zkušeností. Ty půlky jsou propletený, vlejvaj se do sebe jak dvě vlny a navíc se ještě prostupujou takovejma těma malejma tečkama – bílá má v sobě kousek černý, černá kus bílý. Ne, že by jedna bez druhý nemohla bejt. Jenže ono by se to pak vůbec neotáčelo, kdyby tam jeden kus chyběl. Nerotovalo by to. Nemělo by to žádnou dynamiku. Žádnej život. Žádnej pulz.

Leželo by to někde v rohu zvlášť jak dvě hovna.

(z knihy Superpérák)