Jak jsem prodávala knihy

Obesílala jsem mailem knižní distribuce s nabídkou knih, které jsem vydala v listopadu minulého roku. Šéf jedné menší distribuce, dejme mu pracovní jméno Jan Novák a jeho firmě Distribuce knih, mi odepsal, že se mu knihy líbí, ale že od malých vydavatelů knihy neberou, jelikož jim sklad praská ve švech.  

Tím pádem jsem to už neřešila, pouze panu Novákovi poděkovala za info, protože dneska není samozřejmostí, že vám odpoví.

Zhruba po měsíci se mi ozval jednatel z Distribuce knih, pojmenujme ho Adam Mašek.  Napsal mi, že by pro mě měli velmi výhodné podmínky, co se týče distribuce knih, a že by bylo dobré to projednat osobně. Domluvili jsme si předběžné schůzku na úterý v Praze, protože jsem tam tak jako tak jela pracovně. Jelikož pak už nenapsal a neudal místo a čas, pustila jsem to z hlavy. V úterý jdu v Praze po ulici a koukám na nepřijatý hovor – Adam Mašek. Volám mu, avšak on si zaboha nemůže vzpomenout, co mi chtěl. Snažím se mu pomoci: „Asi jste volal kvůli těm knihám.“ Marně. Vůbec neví, která bije.

Večer jsem kontrolovala poštu a měla jsem od něho zprávu, že mu dnes do toho něco vlezlo, a jestli můžeme schůzku přesunout na čtvrtek. Odpovím jedním slovem: „Můžeme“. Více si za ten telefonát nezaslouží. Žádný mail s upřesněním schůzky však zase nenásledoval. Poněvadž mám také své limity, nechala jsem to plavat.

Ve čtvrtek telefonát od Maška, zda schůzka dnes platí. Podiví se, že mi nedal vědět kdy a kde, a vybafne termín v 11.00 v knihkupectví v té a té ulici, které jim patří. Podiví se podruhé, že to za hodinu ze Sedlčan nestihnu ani náhodou, takže schůzku přesuneme na středu příští týden, na kterou v duchu stejně rezignuji, jelikož se mi pan Mašek zdá „volajaký zmetený“.  

V pátek mail od Jana Nováka, že pan jednatel je velmi zaneprázdněný, ale že o knihy mají stále zájem. Na středeční schůzku se dostaví on.

Ve středu v 11.04 vkročím do úplně prázdného knihkupectví, kde se na mě za pultem mračí dvě prodavačky. Zeptám se té méně otrávené na pana Nováka.

„Tady žádný pan Novák nepracuje a nikdy nepracoval,“ odsekne mi příkře. 

„Ale musí, když si tu se mnou domluvil schůzku,“ oponuji překvapeně.

„Když vám říkáme, že tu nepracuje, tak nepracuje,“ zasáhne ještě ostřeji druhá více otrávená.

Vytáhnu z tašky knihy, které s sebou vezu na ukázku – Hvězdná obloha a Co by se kovbojkám stávat nemělo -, a poprosím: „Třeba tu nepracuje, ale schůzku si tady se mnou dal. Nemá cenu na něho čekat, kdyby se tu objevil a ptal se po vydavatelce jménem Hölzelová, můžete mu ty knihy předat? On ví, oč jde.“

Obě vrtí hlavou, jakože si ty knihy mám strčit někam, a pořád si melou svou o tom, že se tu pan Novák nikdy nevyskytoval a vyskytovat nebude a že někdo podobného jména na světě snad ani neexistuje.

„Patříte přeci pod Distribuci knih?“ zeptám se.

Váhavě přikyvují. Vytasím se s mailem od Nováka, který jsem si naštěstí vytiskla, a předávám jej první kyselé.

Zakaboněná tvář se rozjasní, dokonce se zdá, že se mírně pousmála: „Jo vy myslíte Honzu? Tak to je náš ředitel. My nevíme, jak se jmenuje příjmením.“

Názorná ukázka, kam to vede ve firmách, kde si všichni tykají a oslovují se křestními jmény. A že takových je.

Ta, co se uvolila se mnou komunikovat, vytáhne mobil a volá Honzovi. Je na cestě a bude tu za 15 minut.

Zeptám se po nejbližší toaletě, doufajíc, že je zde třeba nějaká pro zákazníky, ale pošlou mě do metra, které je odtud vzdálené asi pět zastávek tramvají. Zapadnu vedle do kavárny, ale je mi blbý tam jít jenom na záchod, tak si dám dort a kafe za kilčo a absolvuji tak nejdražší vyčůrání v mém životě.

Když se vrátím, Honza už bloumá mezi regály v knihkupectví, kde krom načuřených dam není ani noha. Vezme mě do jakéhosi kamrlíku a nabídne mi ty samé podmínky, co dávají velcí distributoři. Vzápětí ale dodá, jak je dnes knižní trh složitý (to vím) a že ještě neví, zdali vezmou knihy do distribuce či ne.

Asi za týden mail od pana Nováka – Honzy, že se mu knihy sice líbí, ale že od malých vydavatelů knihy neberou, jelikož jim sklad praská ve švech.  To jsme ale věděli od začátku, že.