Promítání na vodě


2. srpna 2014, autor Katka,



Obojetnost vody. Laskavá a zároveň tolik odhalující. Málokdy vstoupí člověk do vody oblečen. Jen ve zvláštních případech, kdy dobrovolnost tohoto činu je sporná. Oba dva, mladý muž a mladá žena, si na koupališti, plném lidí v rozličných plavkách, připadali naprosto nazí. Bez nezbytných plavek. Po dlouhé době se bývalí milenci setkali náhodně právě tady. Pocit. Pocit škrtidla na všech končetinách. Ona se zrovna sprchovala při odchodu z bazénu a on ji právě zpozoroval. Amplion hrál právě starou vykopávku Blue Monday od New Order, jež navodila atmosféru smutku. Ohlíželi se po svršcích, protože se neviděli neskutečně dlouhou dobu. Chtěli se rychle obléct. Horko bylo nesnesitelné. Oba chtěli vstoupit a vystoupit z vody v šatech.(Pch!)

Tak ne.

Tak ne! Tak už nikdy. Všichni viděli naše rozpaky, řekli si oba sobě navzájem. Pohledem, letmým dotykem. Cáry vzpomínek jako ztrácející se čára za letadlem, jako střela z poplašňáku ve vinohradu.

——————————————-

Adam stál celý nesvůj přímo pod skluzavkou. Nemá rád velké srocení lidu, nemá rád umělé koupání. Voda v bazénu mu obepínala mohutná stehna. Prsty se dotýkal od dětí rozdivočelé hladiny.  Malá dcerka se mu mezitím zmizela v hloučku dětí, mačkajících se u žebříku. Vyhlížel její dva zlaté culíky a rozesmátou buclatou tvář.

Už jede! Nachystal svoji náruč a chytil dole dítě pevně rukama. Vyhazoval ji do vzduchu. Vtom ji spatřil. Bývalou lásku Evu. Sprchovala se. Kolem ní poskakoval blonďatý klučík. Jistě její syn. Dotýkal se matčiných stehen a skláněl hlavu k jejím kolenům. Voda mu stékala na zátylek. Eva mu probírala vlasy prsty, aby smyla chlor z bazénu. Adam ji tu ještě neviděl. Probíral si rychle v myšlenkách všechny slova, která si řekli v rozloučení, bylo-li nějaké. Neslyšel, když se ho dcera ptala, jestli se může vyčůrat do vody.

„Ne tak nahlas!“ napomenul ji.

„Stejně už,“ odpověděla maličká a šlapala vodu ke hraně bazénu. Smála se, jako když strouhá mrkev. Adam vyskočil na břeh. Díval se přes perfektně střižený plot z buxusu, kterým směrem Eva odchází na deku. Sledoval její postavu, kličkující mezi lidmi. Usadila se vedle volejbalového hřiště. Vtom Adama zatahala dcera za ruku.

„Tati, koho pořád pozoruješ? Já to řeknu mamce, že mě málo hlídáš,“ žalovala.

„Vždyť to není pravda. Co si vymýšlíš? Dívám se, kolik je tu lidí,“ bránil se Adam.

„Ne ne, ty jsi sledoval tu paní, co se teď sprchovala s tím klukem. Ten kluk je pitomý, žduchnul do mě a smál se mi. Že mu vynadáš, když mě bude zase otravovat?“ zeptala se dcera a natáhla k otci ruku.

„To víš, že jo. Že tě nenechám,“ usmál se Adam a šel si odpočinout na karimatku. Měli ji kousek od tobogánu.

Nikdy tu Evu neviděl, na to by snad i přísahal. To by si jí jistě všimnul. Také byl překvapený, jak moc mu nyní Eva připomněla jejich strávené chvíle. Milovali se velmi, ale rozdílnost povah, priority v jejich vztahu způsobily rozvrat. Rozkol, z kterého se Adam déle vzpamatovával, než ona. Pokud si vzpomínal, Eva se odstěhovala někam za Brno a sem za rodiči dojížděla jen sporadicky. Měla se údajně vdát za staršího zajištěného muže a mít s ním dvě děti. Nechtěl slýchávat, když mu někdo o ní vyprávěl, že se má dobře, žije spokojeným životem a na svých jednačtyřicet let nevypadá. Cítil se jistě uražen, ponížen. Nikdy si nechtěl přiznat, že hlavním důvodem jejich rozmíšky zůstala jako bílá čára za letadlem Adamova minulost a podpis…Jednou se setkali na srazu. Skončili v posteli. To už je pár let. Chtěli si zopáknout, jaký to bylo. Bylo to hezký, ale už raději o tom nikdy nemluvili. Muž si lehnul, zavřel oči. Znovu jej zatahala dcerka, tentokrát za chloupky na hrudi. Vypískl bolestí.

„Co to děláš, Markéto?“ utrhl se otec na dceru.

„Já mám hlad. Chci párek,“ malá ukázala na stánek vedle hlavního vchodu. Fronta před ním se klikatila jako zmije po prašné cestě.

„Je tam hodně lidí, počkej chvíli,“ upozornil ji Adam.

„Já to nevydržím,“ odporovala dcera.

„Ty jsi neskutečně umíněná, hrozně, jako…“ zamumlal Adam. Začal hledat v baťohu peněženku.

„Jako mamka co,“ vykulila očka Markétka. V té chvíli se podobala své matce. Nejen tou umíněností, ale se samozřejmostí jakou věci Adamovi ukládala, kategoricky trvala na jejich dodržení, neoblomná.

Adam se křečovitě usmál. „Jo, přesně jako mamka.“ Vzal dceru za ruku, nazul žabky a šlapal po zválené trávě směrem ke stánku s párky. Fronta se táhla až k letnímu výčepu. Adam nasál vůni hořčiny, ale bohužel přijel autem, takže si nechal zajít chuť. Stál na konci. U pultu s nanuky, se zmrzlinou. Markéta vybíhala stále dopředu k prodavačům, nakukovala škvírami mezi upocenými těly čekajících. Dotazovala se, kolik co stojí, neuměla totiž ještě číst. Adam ji přivolával nazpět, vystupoval z fronty a zase se vracel s úsměvem a omluvou, že zde stál. Markéta si ke své umíněnosti a vědomí, že je hezká malá slečna, přibrala ještě jistotu, že tatínek se umí zlobit velmi málo, a že na rozdíl od maminky, ruku jako výchovný prostředek nepoužívá.

 Adam se počtvrté vracel, s úsměvem vysvětlil dámě v bílém klobouku, že zde opravdu stál. Zařadil se. Dáma mu poťukala zlehka na rameno a dobrosrdečným úsměvem mu foukla slova s příchutí neidentifikovatelného likéru do tváře: „Poslyšte, mladý pane, když tak budete běhat za ženami jako pejsek, neočekávejte jakoukoliv důstojnost, maximálně opovržení.  Pochopitelně to platí i opačně, pokud žena běhá za chlapama jako ňáká fena, úctu si nezaslouží.“ Adamovi se zdálo přirovnání nepatřičné, už otevíral ústa, že babě řekne něco o hloupých řečech, v tom mu kdosi položil dlaň na záda. Teplou a příjemnou. Postřehnul jemné drápnutí dlouhým nehtem. Cuknul s sebou a otočil se. Eva. Stála před ním, vysoká, štíhlá, krásná, no jako Eva. Trochu od něj odstoupila, aby si jej lépe prohlédla. Usmála se. Odhalila dvě řady skvělých zubů. Celé její tělo se jakoby stáhlo, zpevnilo. Adam na ni zíral, propaloval jí více než slunce. Eva postřehla Adamův hltající pohled. Couvla. Její postoj, teď trochu ústupný a ne tak sebejistý vyvolal na Adamově tváři útrpný úsměv. Eva si toho všimla, a nepatrně si stoupla bokem tak, že polovinu tváře měla schovanou za bílým kloboukem paní, která již nemluvila, ale trpělivě čekala na posun. Oči paní svítily. Jejich lesk, ponořen v tmavých tenatech tak hluboko, nedával už možnost paní oslovit. Její opilost, mírná a žoviální, celý proces setkání Evy a Adama provázela odevzdaně se svěšenými koutky. Promluvila po chvíli, sražena dvěma malými dětmi, synem Evy a dcerou Adama.

„Stojím zřejmě ve špatné frontě.“ A odešla směrem k bazénu. Její bílý klobouk zachytával kapky vody z tobogánu. Zmateně hledala svoje místo, až nakonec ztěžka pokleknula na svoji deku s povzdychnutím smradi, pak hledajíc usilovně něco v kabele vyhazovala zběsile věci kolem sebe.

Napětí.  Adam zatahoval břicho a Eva se přestala usmívat. Vzala syna za ruku. Ten se pokorně zachytil jejích prstů a úkosem pozoroval dceru Adama. Ta na něj vyplázla jazyk.

„Máš hezkou dceru. A je ti dost podobná, Adame,“ řekla Eva.

Markéta se začala vzpouzet, když chtěl Adam totéž udělat s její rukou. Zachytit ji. Fronta je předbíhala.

„Tati ty jsi říkal, že mě nenecháš! Říkals to tati?“ dupala dcera do dlaždiček. „Tak odpověz!“

„Říkal,“ odpověděl klidně Adam. „Nenechám.“

„Tak pojď pryč,“ žadonila maličká.

„Promiň,“ Adam se otočil k bývalé lásce. Uvidíme se?“ zeptal se.

„Máme deku támhle u volejbalového hřiště,“ kývla bradou Eva.

„Jo, já tam zajdu, až se malá uklidní,“ podíval se vyčítavě na synka Evy.

 

Plýtvání city. Toho si byl Adam u Evy vědom. Možná…kdyby to o té spolupráci nevěděla, přemýšlela Eva nad knížkou. Hlavu v dlaních. Soustředění nad příběhem neopětované lásky fádního románu s prvky lepkavé stupidity (proč ty romány vlastně čtu, když mě to vůbec nezajímá?) se nedostavilo. Syn už do vody nechtěl. Nenechal se také přemluvit k odchodu domů, tak si čmáral do sešitu. Čáry fixy přecházely nervózně z papíru až na béžovou deku. Rychlé čáry, střely tanků, jak vysvětlil syn.

Volejbalové hřiště zaplnila šestice urostlých opálených mladíků. Jeden z nich na Evu něco mladého a cool pokřikoval. Adam stále nešel. Eva si stoupla a dívala se do bazénu přes perfektně zastřižené buxusy.  Amplion hrál právě starou vykopávku Blue Monday od New Order, jež navodila atmosféru smutku. Měla pocit, že už ji jednou slyšela, od začátku do konce, že už jednou svoje pondělí odžila. Podívala se ke skluzavce, nad menším mělčím bazénem pro neplavce. Adam se díval přímo na ni. Omluvně, láskyplně, podivně. Eva pohlédla na svého syna:

„Adame, posbírej si své věci. Půjdeme domů.“ Syn se rozplakal a díval se na ruce a na střely. „ Je citlivý,“ povzdychla si Eva. Chlácholila jej a hladila, ubezpečovala jej, že tedy zůstanou a půjdou, až on sám bude chtít. Kluk se uklidnil, utřel si oči rukama od fixů a začal malovat kolečka. Koupaliště pomalu ztlumilo svoje nadšení s příchodem večera. Na dekách se líně povalovalo jen pár depozitů, plavčíci pomalu odklízeli následky slunění, svými rodiči pozapomenuté děti trhaly přes plot nezralé víno z přilehlé zahrady a házely je po sobě. Vosy měly v odpadkových koších žně.

„Nepůjdeš do vody?“ ozval se nad Evou hlas. Adam. Už byl oblečen v tričku. Za ním stála dcerka s výrazem netalentovaného žáka Hudečkovy školy houslistů v Luhačovicích. Adam poklekl na Evinu deku. Kluk přestal malovat. Bez hlesu pozoroval maminku.

„Nemám tričko, jen šaty,“ zasmála se Eva. „Úúú, začíná být chladno.“ Oblékla si je, jakoby natruc. Slunce bylo stále vysoko a hořelo. Zvolna rytmus líného nedělního odpoledne narušoval jen lehounký vánek, který neměl sílu zvednout ani unavené dívčí sukénky. Listy keřů v plaveckém areálu tiše šuměly jen z respektu. Ohýbaly se komicky pod mírnou tíhou svršků návštěvníků jak stařenky nad svými klásky na oslezu.

„Spálil jsem se,“ vysvětlil Adam.

„Ty se vždycky spálil,“ vzpomínala Eva. Rozvázala si pod šaty plavky a vytáhla je ven. Položila je vedle Adama.

„Za to ty jsi byla vždy čoko,“ Adam se smál nahlas. „Ani jsem tě nemusel natírat.“ V očích se mu objevily jiskérky. Eva úsměv opětovala. Oba se dali do hovoru, jakoby právě ráno opustili stan po krásném milování. Nebylo moc času a prostoru na sdílené výčitky, despekt a opovržení. Oba dva sympatickým nálezem ve stálé účasti v tom druhém, povolily všechny napjaté svaly, uvolnily prvotní křeč ve slovech. Zapomněli na děti.

 

 

Pani v bílém klobouku odpočívala pod borovicí. Opírala se o kmen, seděla. Přivřenými víčky vnímala okolí. Ticho. Jen slabé zaúpění ji donutilo otevřít pravé oko. Sledovala film. Na dece rozmlouvají dva mladí lidé, usmívají se. V menším bazénu se dohadovaly dvě malé oblečené děti. Kluk a holka. Slečna vehementně vyplazovala jazyk. Paní na břehu hledala svoji kabelu, šmátrala kolem stromu. Pak se postavila. Viděla stále dvě postavy sedící na dece těsně vedle sebe. Dotýkaly se rameny a stehny. V bazénu viděla už jen kluka. Naklonila se nad buxusy. Kluk držel hlavu malé slečny pod vodou. Paní tam stála dlouho. Pak se usmála, usedla znovu pod strom a z tašky vytáhla umělou lahev neidentifikovatelné vůně a síly. „Voda je krásná,“ zašeptala. „Tak dobrá a laskavá, Adame a Evo.“ Slunce pozvolna zacházelo za dubňanskú horu, tlumilo stínem výkřik nad dvěma blonďatými copy na hladině umělé vody.







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Promítání na vodě” - 4


    Eva   (2.8.2014 (21.04))

    Tak to je hodně překvapivý a drsný konec.A ta paní v klobouku byla něco jako "čarodějnice" nebo jen pozorovala, jak ji kluk utopil?


    Katka   (2.8.2014 (21.28))

    No to byla taková stará závistivá paní,která si dost pamatovala..:-) Asi tak. Čerodějnice ne, o těch já nepíšu.


    Peggy   (3.8.2014 (14.56))

    Teda to je povídka! Klobouk dolů! Čekala jsem, že se na závěr vysvětlí, proč se rozešli, co podepsal, ale toto. Až mě zamrazilo.


    Katka   (3.8.2014 (17.38))

    Děkuju Peggy.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička