Úchyl

Zlatka dopije skleničku, zvedne se a řekne: „Jdu, ráno musím do Kolbenky.“

Veronika se podiví: „Teď, v půl jedenáctý? A to chceš jako jít přes park?“

I Zlatka se podiví: „A jak jinak se dostanu na tramvaj?“

„To se nebojíš toho úchyla?“

„Jakýho úchyla?“

Veronika Zlatce hrůzostrašně vylíčí, že se na sídlišti potuluje chlap, přepadává a znásilňuje ženy, nejvíce v době, kdy se vracejí z kin a divadel. Přemlouvá ji, ať zůstane na noc, půjčí jí noční košilku, prádlo i hygienické potřeby a ráno může vyrazit rovnou do práce. Zlatka se nenechá dlouho přesvědčovat, má chuť ještě popít a pokecat a také se opravdu bojí popisovaného individua.

Brzo ráno, nad zemí se ještě vznáší mlžný opar, Zlatka chvátá parkem a najednou za sebou slyší dusot. Otočí se a ztuhne. Řítí se za ní muž v dlouhém černém plášti.

Během vteřiny počítač v hlavě hodnotí: „To je ten úchyl, přepadne mě a znásilní!!!“

V těsné blízkosti odporného devianta vzápětí spatří běžícího policistu.

Další hodnocení: „Je to dobrý, honí ho policajt, ale mohl by mu utéct, musím nějak pomoct!“

Není času nazbyt. Perverzník už přibíhá k ní. Bleskurychle mu nastavuje nohu. Muž se kácí k zemi jak pytel brambor a Zlatka s pocitem dobře odvedené práce stíhá tramvaj, kterou předtím viděla z dálky přijíždět.

Nic netušící policista se mezitím elegantní kličkou vyhne muži, jenž se otřeseně sbírá ze země. Doběhne tramvaj těsně za Zlatkou, která zrovna nastupuje.

Zlatka zprvu překvapeně a posléze s výčitkami svědomí pozoruje docela sympatického mladíka stojícího na zastávce, jak si oklepává suché listí a hlínu z dlouhého černého pláště a nenávistným pohledem provází ujíždějící tramvaj.