Turecká věž

\\

13. 8.2014

Toho dne na terase vyprávěl Jaromír své ženě Monice o tragické smrti amerického herce Robina Williamse. Snídali při tom čokoládové tousty a bílou kávu. Jadranské moře jim šumělo přímo pod balkonem. Dozrávaly fíky. Vzduch rozechvěn vůní broskví a limetek zůstával těsně před jejich myšlenkami. Když se chtěl člověk zhluboka nadechnout, přepaden nenadálou sytostí, aromatickou obsažností, chytal se zábradlí, opíral se o stromy, usedal na blízké lavičky.

„Poslyš, tady píšou, oběsil se před dvěma dny.“ Jaromír položil svůj hlas tak nízko, aby snad scenérie dramatu o Mrs.Doubtifire přebila nerovnou radost ze slunečného dne. Všiml si manželčiných rozpaků, proto rychle dodal: „Od depresí ho nezachránil ani Hollywood ani miliony. Útěk nikam.“ Vstal, položil tablet na stůl a podíval se dolů do vln. Voda se zdála zvláštně šedá, ačkoli obloha rozpínala paže se svou modří tak široce, hora v ní zůstávala ve své zasmušilosti lákavější. Ano, hora Jaromíra vábila. Zvedala jej k sobě. Chtěl k ní udělat krok, ale bránilo mu v tom zábradlí. Zvuky. Zesilování.

Žena usrkávala horkou kávu. „Máš na mysli toho mrňavého šaška, co se převlíkal v tom filmu za ženskou? Moře nebo prachy, Hollywood nebo Jadran, hm.“

„Co tím chceš říci?“

„Že před tím člověk neuteče…“

„Ty máš deprese?“

„Já??“ žena položila prázdný šálek a lžičku do něj téměř vhodila. Nezazvonila. Na dně hrnku totiž zůstalo pár těžkých tmavých kapek s neobvyklou hustotou a cukrem. „Ale Jaromíre,“ pronesla k moři a vešla do apartmánu.

\\\

Před polednem.

Jaromír se zadíval na vápencovou horu, mocně se tyčící za jejich dočasným domovem. Vrací se sem každý rok. Jaromír už neví, jestli rád. Prostě sem jezdí, stalo se to jejich rituálem. Nebo?…Důvodem k radosti?. Vychutnávání slasti z odpočinku se však zdálo rok od roku složitější. V nedopitých šálcích zůstávaly stále těžší a těžší kapky kávy s nerozmíchaným cukrem. Anebo splynul s okolím tak, že netyčí svou dychtivostí jako zástava nad poklidným životem veselých domorodců. Všiml si, zpočátku, když sem začali jezdit, jak se jim, zástavám, místní podivují, jak přehlíží jejich úsilí po bronzu, po dokonalém místě pro karimatku, po klidu, důkladném uspokojení. Dál už nevěděl…

Důvod pro klid, pořádek si musí každý najít člověk sám v sobě, ve svém srdci, na svém místě, řekla jednou Jaromírovi místní stará rybářka, když s ní chytal chobotnice.

„Takhle ty špatné myšlenky jen přemísťujete tisíc kilometrů dál,“ téměř zpívala stará žena nad pěknou večeří. Chobotnici usmrtila, vyřízla zoban a spokojeně, téměř posvátně ji vložila Jaromírovi do prázdných rukou. „Moře spláchne věcí, ale na jiném místě je zase vyplaví.“

„Da?“ pohladila jej po ruce. Její ruce byly teplé a konejšivé, prosáklé solí a slunce.  Hrozny. V šedivých vlasech nacházel zvláštní třpyt.

„Snad.“

„Jste tu skoro doma, tak jste se mohl naučit. Uděláte si tu chobotnici sám nebo si přijdete?“

„Raději vy.“

„Tak to sem dejte.“ Žena uchopila chobotnici za chapadla, přehodila přes rameno. S pomocí francouzské hole pomalu odcházela. Přes druhé rameno zvolala: „A vezměte s sebou vaši ženu a vaše pivo.“

\\

Po Monice zůstala v místnosti vůně spánku a otevřený červený lak na nehty. Jaromír sloupnul zaschlé škraloupky kolem hrdla a uzavřel jej. Pozoroval v zrcadle ženu, jak si obléká plavky. Její silueta zůstávala stále štíhlá. Dotknul se ženina odrazu. Prstem jezdil po jejích dlouhých nohách. Palcem ji pošimral bradu. Sjížděl níž. Dýchnul na sklo. V okně zahlédl vosu, dobývala se dovnitř. Monika má alergii na bodnutí. Jaromír vzal z parapetu plácačku, kterou vozil na všechny své dovolené (tímto jen potvrdil svoje venkovanství, jak škodolibě podotkla Monika), přesnou ranou vosu v letu zabil. Předpolední bylo o tuto malou smrt veselejší. Držel vosu za křídlo. Odraz v zrcadle se zhmotnil ve dveřích.

„Co to děláš prosím tě? Zapni mi plavky!“ řekla rezolutně žena a postavila se k muži zády.

\\

Nějak moc tu voněly skořicové rohlíčky. Na celou pláž. Černovlasá Polka se rozčilovala, že na vedlejší pláži (takzvaně pro neplavce), fotila své dítě, a s ním bylo na snímku dalších dvacet lidí.

„Strašné,“ típla cigaretu o oblázek a strčila ji do prázdné plechovky od coca-coly. „Strašné.“

„Teď nám ještě hapruje klimoška na baráku. Jestli to úplně vybouchne, tak jsme v pytli,“ zahrkala s plechovkou. Vajgly v ní chrastily. „Strašné.“

Jiná, taktéž Polka, blondýna a tlustá opáčila: „Strašné to je. To je fakt. Tolik peněz, a klimoška nefaká.“ Chvíli ležela, pak něco huhlala do ručníku pod sebou. Poté klekla, s hekáním se postavila, omylem kopla do plechovky, plné vajglového pokladu. Ta přistála Jaromírovi pod nosem. „Pšeprašam,“ omluvila se, plechovku odkopla zpátky ke kámošce se zkaženou fotkou. Monika seděla na lehátku, brýle na nose, netvářila se nijak. Beztak si myslela něco o Jaromírově neschopnosti odmítnout omluvu, neschopnosti poslat dva psy polské delegace támhle v rohu někam, neschopnosti vymyslet jinou pláž, kde nebude tak strašně lidí.

„Podívej se na ty dvě hvězdy,“ usmála se Monika a lehla si k Jaromírovi na karimatku. Ukázala na dvě krásné mladé dívky, které stály na betonové střeše garáže pro lodě místních rybářů. Obě subtilní, vysoustružené přesnými mírami misek se ovíjely jako bungevilie kolem anorektického jinocha s culíkem, úplně nahé. Kdyby nebyly tak krásné, tak by snad Monika podotkla nepatrný úkosný škleb, ale jejich bezprostřednost a samozřejmost s jakou se nymfy po střeše pohybovaly, umlčela i ji.

„Ještě, že tu není žádný chlap, kterému by vypadly oči z důlků,“ Monika se nahlas rozesmála. Pak jemně položila ruku na Jaromírova opálená záda. Muž pocítil na kůži krystalky soli a podivný chlad.

\\

„Nikdy nestěhujte rozbité piano, raději jej rozbijte na místě. Třísky použijte jako zarážky pode dveře. Až se bude hrát na novém, hudba se ponese volně celým domem, až tam na zahradu, kde už žádné dveře nejsou, jen stůl, nad ním větrem rozhoupaná lampa a smutek, vysoko zavěšený na stromě, nedosáhne na jedinou židli. Vzadu pak bude stát ona. Nikdo tu neví, jak se při tom bude tvářit.“

\\

Jaromírova tvář, strnulá v jakési netečnosti, jako neshoda uvolněných širokých ramen a pevné kostry se zarputilostí vizáže, ne nepodobné figurínám v muzeu madame Tussauds, v Monice umocňovala pocit marnosti mluvit s manželem v dlouhých větách. Jaromír by stejně neodpovídal. Oblíbila si vkládat do hovoru jednotlivé skeče známých filmů, manželova tvář se při tom anekdoticky rozjasnila, i když ten pocit netrval déle, než zásek na salpa, místní chutnou rybu. Dívala se na Jaromírova záda, když chytal ryby, měla chuť se o ně opřít, ale bála se. Bála se, co by tomu řekl. Vzduch voněl příští bouřkou. Splávek se pohupoval rychle ve vlnách, Monika nepoznala, kdy se vlastně potopil. Potopil se vůbec? Asi ano, když muž držel před sebou celkem slušný úlovek a něco povídal. Monika nerozuměla, protože moře a vítr bylo silnější než ona.

Jaromír zetě nesnášel. To Monika věděla. Nechtěl mu dát svoji dceru. Ještě, že dostudovala. Aspoň tak. Když už si vzala lempla, tak je aspoň vyštudovaná žena lempla. Oba věděli, že zeť není pro jejich dceru ten pravý, ale stejně by nic neudělali. Tak to je a zatím bude. Pak se uvidí. Jaromír se skoro modlil, aby ten den, kdy bude konec, nastal co nejdříve, ale dcera se tvářila stále stejně a její dříve usměvavá tvář nejevila žádné známky změny, či dokonce zlepšení. Raději o tom nemluvme, prosím! Dobře, nebudeme o tom mluvit, ale budeme se tvářit, že se to někdy stane. To nám snad dovolíš! No, co mám dělat? Aspoň o tom nemluvte před malým!  Budeme tedy doufat (a Monika v kostele se občas modlit), že jejich dcera kopne (a ani náhodou omylem!) do plechovky plné vajglů. Tak dobře. Počkáme, jak to dopadne. Aspoň, že vnuk ještě z toho nemá rozum. Co se dá dělat. Pusu, a zase se ukaž. Prosím, co nejdříve! Ano. Přijedu.

Dcera u nich nebyla dlouho. Avšak nějak se tím nezabývali, nemluvili o tom, dělali stále tytéž věci, navštěvovali tytéž přátele, poslouchali stejnou hudbu a četli oblíbené knihy. Nic se nezměnilo. Možná by dům potřeboval novou fasádu. Nemohli se shodnout na barvě.

\\

Večeře v dalmatinské kuči se jevila skvěle. Objevili se v ní i známí. Mladý číšník, syn majitele, který se loni tvářil, jakoby jej přejeli vodním skútrem, pochopil, že nic než víno a hospoda jej v tomto krásném, ale na živobytí těžkém kraji neuživí, kmital nyní kolem jejich stolu jako kybernetická myška. Účet stoupal nahoru, Jaromír zůstal opilý, a Monika po zbytečném úsilí chci ti něco říct, odešla z hospody dříve. Nechala na terase otevřené dva laky a Jaromír při nich do rána spal za stolem. Víno bylo tak těžké, svazovalo jazyk a jistě by na dně hrdé dalmácké číše necinkla žádná lžička. Ani ta od kávy. Jaromír míchal lžičkou od kávy víno a všichni se tomu v hospodě smáli. Jak je ten Jaromír zábavný! Jak se nezdá! Tichá voda břehy mele, haha.

„Vy jste teda popil,“ hrozila mu prstem stará rybářka Franina. „Podejte mi raději tu síťku a strčte si hlavu do moře.“

„Vy máte taky na všechno hoře moře,“ držel si roztočenou hlavu Jaromír.

„To jo, to máme. Voda je život. A hoďte s sebou, nemám tolik sil to držet tak dlouho,“ Franina vytáhla s Jaromírovou pomocí z vody tři plechovky piva. Kolem dovádělo pár rozjívených místních výrostků. Skákali po hlavě z velkého kamene, trčícího dva metry nad hladinou.

„Co je to tam nahoře pod vinohradem pana Jurkiče za ceduli, Art studio?“ zeptal se Jaromír.

„Nějaká malířka, nevím přesně, dělá i keramiku. Kdo by se škrabal do takové výšky?“ Franina otevřela zručně pivo, pila plnými doušky. „Někdy mám chvilku, hi, že bych to moře vyměnila za vaše pivo, ale pak mě to naštěstí přejde, mám toho ještě dost před sebou, práce a lidí.“

„Kolik vám vlastně je?“

„Osmdesát jedna mi bylo.“ Žena se šibalsky zasmála, oči ji svítily jako hvězdy.

„Páni.“

„Strčte si tu hlavu do té vody. Pak ale vyplavte. A věnujte se trochu více své ženě, je nějaká posmutnělá. Potěšte ji.“

„Myslíte?“

„No jestli to nebude tím, že už se neopaluje nahoře bez.“

„Tím to asi nebude:“

„Záleží na tom, jestli se sama rozhodla, nebo je to kvůli vám.“

Jaromír neodpověděl.

Stará žena přetáhla dolní ret přes horní, prázdné plechovky zmačkala a dala zpět do síťky. Odbelhala se o berli pryč. V ten okamžik připadla Jaromírovi velice zlá a ošklivá, až se za své přátelství k ní zastyděl. Tolik mnoho pro něj ta žena udělala. Díval se za ní, jak pomalu stoupá do kopce ke svému malému domu, a když záhyb jejích černých šatů míjel poslední olivovník nad pláží, skočil do vody po hlavě.

\\\

Přístav v Trpanj, přístavním městečku na poloostrově Pelješac rozechvívalo všudypřítomné happy Pharrella Williamse. Pohodová písnička, puštěná ve dvou bistrech současně a hlasitě, doprovázela Jaromírovo a Moničino míchání kávy. Rozesmáli se, když zjistili, že oba krouží stejně lžičkou do rytmu hudby. Objednali si velikou bílou kávu, silnou, jako Chorvaté dělají. Na dně zůstávala jen hladká pěna, bez cukru.

„Chtěla bych ti něco říci,“ začala Monika. Sundala si sluneční brýle a položila je na noviny Bild.

„Nechej to na doma,“ požádal Jaromír.

„Tam jsou ale lidi.“ Zaplatili, propletli se houfem lidí, čekajících na trajekt do Ploće, hledali svůj vůz. Cestou do své dovolenkové osady mlčeli. Nadcházel soumrak, slunce jako oranžový míč ochlazovalo smysly, tišilo požáry zorniček, stále však shlíželo zvědavě nad kopcem sv.Iljí nad Orebićem. Korčula, unavená z davů turistů pomalu rozsvěcovala středověkou čtvrt s monumentem vyhlídkové věže. Fascinující soulad klidu, harmonie, posvátnosti, narušovaný jen zástavami dychtících turistů, přiváděla Jaromíra k myšlence, že tady by chtěl potom zemřít. Myšlenkám na skon byl zde mnohem blíže než kdekoli jinde. Jaromír si koupil před vjezdem do kamenného tunelu u vinaře, jenž měl za manželku Češku, červené víno. Láhev uložil Monice do klína.

„Nezajedeme se podívat na to Art studio? Není ještě tma, to bude kousek, když je cedule u cesty,“ zeptala se Monika.

„Chceš?“

„No.“

„Chtěla jsi sejít kopec dolů do osady pěšky,“ připomněl ji s úsměvem Jaromír. Odpověděla něco s tím, že ji bolí nohy, a to by neudělal, aby ji vysadil v takové výšce.

„Udělal.“ Sjížděli pomalu dolů, hledali odbočku k umělkyni, o které nikdo pořádně nic nevěděl. Šipka je navedla na úzkou šotolinou cestu, na kterou Jaromír se sakry opatrně vjel. Superb nadskakoval a řidič se modlil, aby nepotkali auto v protisměru, neboť uhnout nebylo kam, možnost se zřítit dvě sta metrů přímým srázem, dolů do moře, sice zvedla adrenalin oběma, ale Jaromíra více zlobil ruměnec na tváři, protože neměl rád neznámé cesty, zvláště pokud se táhly do vrchu v nebezpečném stoupání.

„Jaromíre, měli bychom se vrátit,“ zašeptala do mužovy nervozity žena. „Nebyl to dobrý nápad.“ Napětí se rozmělnilo. Jaromír věděl, že není ve strachu sám. Jeho obava je sdílená, není však rovnoměrně rozdělena. Miska vah s větším sebezapřením však zůstávala na něm. Sám si na ni navěsil neštěstí, sám, litoval se. Nechával svůj strach vyhrát. Nemůžu však soupeřit se všemi. Nejprve s mladšími kolegy, se šéfem, nakonec ve vlastní firmě, s velkými závazky. Podíval se na Moniku. Křečovitě se držela dveří. Copak na ni můžu na ni navléct tolik starostí? Říct jí to musím, potom, až se dostaneme od baby umělkyně. Až nebude kolem hodně lidí.

„Prosím tě, když sem vlezla umělkyně, dostaneme se tu i my,“ ubezpečil ji manžel. Po dlouhé pomalé jízdě se nad nimi objevila malá kuča přilepená jako mušle do skály. Před ní stála suverénně zaparkovaná bílá dodávka. Objevily se mávající ruce černovlasého mladého muže, asi čtyřicátníka. Navigoval je, kam mají najet, těsně před umělecké artefakty, rozmístěny pod bílým oleandrem.  Jaromírovi se věci a muž nelíbili, ale Monika je dokázala pochopit. Pozdravila jej blahosklonně a dokonce se malinko uklonila. Tyhle ústupky Jaromíra rozčilovaly. Když se mi něco nelíbí, nebudu se tvářit pokorně. Nasupeně práskl dveřmi svého vozu. Hovorný muž byl Ital, lámanou angličtinou Monice vše vysvětloval a předváděl keramiku a sklo. Pak něco řekl o své ženě, což pochopili tak, že někam nyní odešla, a všechno dělá ona sama. Maluje obrazy, vytváří různé předměty. On sám vyrábí jen vlastní levandulový olej, který ihned vyštrachal odněkud z krabice v první místnosti domu. Vyjel nejprve ven s vozíkem plným barev. Do malého prostoru, plného poliček se naskládalo bezpočet veteše. Jaromír zakroutil hlavou a Monika jej jemně postrčila dovnitř. Nízký vlhký strop, vášnivý Ital, patlající olej na předloktí jeho ženy, snaže se flirtovat silným aroma na její opálené kůži, Jaromíra donutily sklonit se tak, že cítil pot a pach moče z Italova zarostlého zátylku.  Když se prodavač s flakonem a chlupatou rukou sápal na Moničin dekolt a ta neustoupila (nebylo totiž kam), Jaromír jej popadl za paži a vyvlekl ven.

Ital nebral tento počin nijak tragicky, ba zeptal se mile, jestli si dají kávu nebo něco k pití. Uvedl je venkem do vedlejší místnosti, kuchyně s nepřeberným množstvím dalších krámů. (Co naplat, když je to Art studio!) Až teď spatřili pod špinavým slunečníkem dámu obrovských rozměrů napasovanou do invalidního vozíku. Tělo přetékalo přes opěradla na ruce, břicho měla vměstnáno pod malý plastový stůl. Starší, určitě přes šedesát, naproti ní seděl živý mladičký trpaslík, který něco nervózně ťukal do noťase, divoce gestikuloval.

Ital na ni ukázal a radostně zvolal: „To je moje žena!“ Jaromír se s Monikou po sobě podívali a tiše řekli: „Ježišmarja.“ Když se k ženě přiblížili, cítili nezvratný pach rybiny. Uctivě ji obešli a uvedeni do kuchyně k další prohlídce uměleckých atributů si oddechli. Puštěný větrák jim dával možnost nadechnout se. Korpulentní dáma je po očku sledovala. Měla na sobě jakýsi pestrobarevný hábit až na zem, nohy schovány pod ním tak, že nebyly vůbec vidět. Na hlavě obrovský klobouk s pentlením, které jí sahalo až na záda. Vyzařoval z ní zvláštní klid, konverze neobvyklých citů, které uzemnily i jinak prchlivého Jaromíra. S Monikou našlapovali tiše, aby snad nerozbili skálu pod sebou. Žena je pozorovala, i když se na ně nedívala. Měla před sebou nějakou krabičku, s kterou jezdila po stole.

Po menším váhání, co koupit (oba měli obavu odejít s prázdnou) zahlédl Jaromír na lavici před umělkyní asi půl metru vysokou věž. Musel ženu obejít, vejít do jejího prostoru, do jejího království, do jejího živočišného aroma. Ta věž, měla zde jediný smysl. Monika ji nadšeně pohladila.

Jaromír se zeptal Itala, co by za ní chtěli. Ten se obrátil na ženu, ale ta kroutila hlavou, že ne. Neprodá.

Proč? Žena ji dělala strašně dlouho, dělala ji ve stavu, kdy byla na samém dně, na dně, které bylo hlubší než dno moře a všechna ta bolest je v té věži. Jaromír jej pozorně poslouchal a stále naléhal.

„To je věž, kterou dřív stavěli lidé v Dubrovniku na obranu proti Turkům,“ vysvětloval Ital. Znovu prosebně, i s polibkem na ústa, přemlouval ženu, aby ji prodala.

„Stála by dost peněz,“ obrátil se na Jaromíra.

„To nevadí.“  Žena se na vozíku pohnula.  Pod stolem něco zařinčelo. Řetěz. Byla přivázána za nohu řetězem k železnému kolíku, zatlučeného do skály.

Co to má znamenat? Ital s úsměvem vysvětlil, že žena musí být takto zabezpečena, protože by mu sjela ze skály do moře. Dříve ji přivazoval za vozík, ale skutálela se z něj těsně nad převis, a kdyby včas nepřijel, dávno by byla mrtvá.

„Je moc těžká, víte,“ pronesl omluvně Ital a ženu vášnivě dvakrát políbil na ústa. Tvářila se spokojeně a hladila svého manžela po ruce.

Umělkyně zarputile věž bránila od prodeje, že nakonec boj vzdali a koupili si nějakou glazurovanou keramickou desku s výjevem folkloru.

Když odjížděli a mávali Italovi, jenž jim ještě vnutil ten zpropadený levandulový olej, podotkl Jaromír, že nechápe, proč tu věž strká na odiv, když to stejně neprodá.

„Každý svoje trápení vystavuje jinak,“ odpověděla Monika a přivoněla si k předloktí.

\\

Jaromír šel pomalu. Stoupal těžce, přece jen bylo šílené horko. Sáhl do kapsy, kde měl peníze. Zapnul si zip, aby se mu při lezení po skále nevysypaly. Po půl hodině stál před kučou umělkyně. Kupodivu tam dodávka nestála.

Tím lépe, aspoň nás nebude ten šašek rušit při domlouvání. Jaromír si byl jistý, že tentokrát mu věž prodá. Vždyť tolik peněz, co ji nabídne, tolik bolesti nestojí. Monika o věži mluvila celý večer. Vyškrabal se před lavici, kde opět majestátně planula svým hrdým zjevem věž. Žena seděla na svém místě se svojí krabičkou, jakoby jim tam včera zapomněli. Jaromír ji pozdravil a začal vysvětlovat, proč přišel. Nezdálo se,  že by majitelka domu  byla cizincovým příchodem nějak překvapena či znepokojena.

„Mluvím anglicky i německy, pokud chcete,“ odpověděla žena.

„Aha, tak to je fajn, jsem tu pro tu věž. Moc prosím, ženě se líbí, mně také, dám, co si řeknete.“

„To je unikát. To byste mě musel zabít, abyste si ji odnesl.“

Žena se odsunula od stolu a pomalu sjížděla k lavici. Řetěz měla akorát nastavený k ní. Jaromír věřil v její neoblomnost. Věřil také ve své síly. Přiskočil ke stolu, popadl řetěz a přitáhl jej k sobě. Žena ve vozíku s sebou cuknula. Táhnul ji k sobě. Kleknul na zem a řetěz několikrát obtočil kolem kolíku. Malířka zůstala krátká, na svoji bolest nedosáhla. Nekřičela, jen jakoby kvílela. Bylo to neskutečné. Jaromír měl zlost.Nevěděl jestli na ní nebo na sebe.

„Co to děláte?!“ ptala se.

„Kupuju si cizí bolest!“

„To nemůžete!“

„Ale jo, proto jsem nešel tak daleko.  Tady máte peníze.“ Vysypal peníze na stůl, přiložil na ně krabičku, s kterou žena jezdila po stole. „Promiňte, ale ta věž je krásná.“ Chtěl odejít. Žena na něj zavolala.

„Počkejte, nemohl byste mi podat vodu? Už jsem ji vypila, a Mário ještě nepřijel. A také kyblík, kdybyste mi vylil, když už chcete mít bolest, tak se vším všudy.“

„Jaký kyblík?“ Jaromír se ostražitě rozhlížel, kterou zbraní jej žena udeří.

„Pod sukní.“ Ukázala směrem pod vozík a nadzvedla sukni. Objevily se dva pahýly a pod šaty připevněný kbelík. Seděla vlastně na takovém velikém nočníku.

„A podejte mi ještě z kuchyně vlhčící ubrousky prosím.“

Jaromír zahanben a zmaten kroužil kolem ženy a nevěděl co prve. Kleknul pod stůl, že ženu odmotá z řetězu.

„To tak klidně nechejte,“ řekla klidně.

„Omlouvám se.“

„Která bolest je větší? Ta vaše nebo moje?“ zeptala se. Jaromír usedl k ní a snažil se odmontovat kbelík. Pach nevnímal. Vše učinil, jak žena řekla.

„Co máte v té krabičce?“ ukázal na krabičku na stole.

Otevřela ji. Nábojnice. Vysvětlila mu, že když při autonehodě přišla o obě nohy, chtěla se zastřelit. Mário ji schoval pistoli někam do domu a stejně je na ni řetěz krátký. Nehledá ji. Hraje si s krabičkou. Lépe se jí tak tvoří. Zádumčivěji na vážkách smrti.

„Tu věž jsem dělala, když jsem si brala Mária. Tak si ji tedy vezměte, když myslíte, že vám přinese radost. A už prosím odejděte. Dal jste tam ten kbelík pořádně?“ nazvedla šaty a dívala se pod vozík.

„Myslím, že ano.“

„Sbohem.“

„Děkuji a nashledanou.“ Jaromír scházel dolů, o několik tisícovek lehčí, o cizí bolest rozpačitější. Chvílemi ho po cestě napadlo, jestli z něj neudělala umělkyně hlupáka a tímto způsobem nevydělává prachy na turistech jako je on. Lítost, soucit, blbost. Barák kdesi v oblacích, aby to udělalo dojem bohulibé činnosti. Sehraná scéna. Přesto, když se díval na věž, zůstala krásná i s dovětky pochybností. Dole ji postavil vedle nechápající Moniky a otevřel jí lak na nehty. Uzávěr byl opět zaschlý. Nikdy se ho nenaučí otírat. Monika chtěla svého muže políbit na krk, ale zarazil ji pach rybiny a moče.

\\

Poledne.

Oba si sklopili stínítka. Cesta plynule ubíhala. Krásná dálnice. Provoz mírný. Pár pozdravujících zablikání dálkovými světly od krajánků.

„Co jsi mi chtěl říct?“ zeptala se ho a prohlížela si v zrcátku stínítka loupající se nos.

„To nestojí za řeč. Snad jen, že budu teď častěji pryč, protože jsem dostal velikou zakázku,“ odpověděl on. Poklnul. “A ty, co jsi chtěla?“

„Ale nic, jen, že bychom mohli tu barvu fasády udělat podle tebe, zelená je fajn,“ usmála se a našla v mobilu jedno číslo s názvem Lenka. Zaváhala.

Slunce sálalo, vše zůstalo na svých místech, ani lístek se nepohnul. Úplné bezvětří. Nonsens. I tam nahoře, blíž k Bohu, kde žena seděla u hlíny pod klidnou lampou a stavěla další věž, se nic zvláštního neudálo. Věděli, že sem přijedou příští rok zemřít znovu.