Pozvánka na svatbu


2. září 2014, autor Katka,



 

V sobotu navečer, kolem šesté, tloukl Martin se svojí zelenou nevěstou u stařenky Červenkové. Pes blavúzňál za brankou, vyskakoval na kliku.

„Kuš Baryne,“ houkl na něj Martin. Pes nepřestával, ba štěkot zesiloval a vztekal se, že návštěvníky nevidí, aby jim ukázal, jaké má ještě zuby. Po chvíli se ozvalo kuš potvoro chlupatá a šouravé kroky. Hekání a sakra kde mám ten klúček. Po urputném šramocení v klíčové dírce se dveře konečně otevřely. Stařenka se širokým úsměvem a kanafaskou, pes s dvěma zuby radostně vítali vnuka a jeho nastávající choť.

„Vitaj šohaju,“ babička objala kdysi černovlasého mladíka, a „vítám pěkně,“ políbila slečnu na čelo. Psa odsunula čaganem a poručila mu, ať se jí neplance pod nohy. Přešli mlčky přes kuřince na dvoře. V kuchyňce s malou televizí na rozviklaném stolku se všichni tři usadili. Mladí na okraj ošoupaného kanape, stařenka na židli k oknu. Blíž ke stolu, vedle šicího stroje, staré singrovky, na které už nešila. Měla přes ni přehozený vlňáček. Televize byla zapnutá. Zrovna tam říkali, že v Brně pracuje na ulicích asi sto padesát sexuálních pracovnic.

„Potvory,“ ušklíbla se stařenka a vypnula ji. Teprve teď pohlédla na dosud zelenou nevěstu. Zeptala se jí, jestli je jí špatně. Usmívala se přitom. Nabídla vodu. Nevěsta odmítla.

„Spíš něco ostřejšího,“ špitl Martin. Stařenka nepředstírala údiv. Pes na dvoře zase štěkal.

„Honí súsedovy kočky, to sú taky potvory prašivé,“ řekla stařenka a opřela čagan o kredenc. Ten kdysi dávno dělal její manžel, truhlář. Bílý a hladký, ohlodaný časem, okopaný dětskými botami, zkoušený holemi starých lidí stál na svém místě, co Martin pamatoval. Neposunul se ani o píď, ani když se malovalo. Kamna i uhlák mu sekundovaly v zastaveném čase, ve smířeném stavení.

„Stařenko, ty topíš stále dřevem?“ zeptal se Martin. Nahlédl do uhláku. Byl čistý, vymetený, nad dnu ležela jen lopatka se smetákem a pohrabáč. Asi by se rozpadl, kdyby na něj někdo jako on sedl. Stařenku, lehkou jako větérek unese.

„Ale kdež, mám plyn, vafky, šak vidíš,“ řekla stařenka, stoupla a odhrnula firhaňky.

„Jo, aha,“ kývnul vnuk a vytáhnul z náprsní kapsy bundy svatební oznámení. „Budeme moc rádi, tady s Radkou, když přijdeš.“ Stařenka si nasadila brýle a nahlas slabikovala celé zlaté psaní.

„Pěkné to je. To víš, že dondu. Než umřu, mosím všecko vidět,“ zasmála se potutelně. Zadívala se na nevěstu. Zeleň z tváří sice už zmizela, ale mladá dívka se jevila vystrašeně, nervózně. Rychle mrkala, jako by jí spadla řasa za víčko. „Je vám něco?“ zeptala se jí stará žena.

„Ehe, ale ne.“ Pohnula nohou, ale zůstala sedět jako školačka.

„Ále,“ mávnul rukou Martin. „Prošli jsme všechny příbuzné tady, co budeme zvát.“ Vstal a sundal si bundu. „Je tu horko.“

„A? Pújdú všecí?“ zeptala se stařenka. Také se zvedla a z kredence podala čerstvé beleše. Trnky zavoněly po místnosti.

„Skoro nikdo mezi sebou nemluví. Teta Věra nemluví s tetou Jarkou. Začala na ni tak nadávat, že tolik sprostých slov jsem od ní ještě neslyšel,“ začal Martin. Nevěsta Radka pohnula druhou nohou. „Když jsme byli u sestřenice Marty, tak ta nemluví se sestrou Alenou a naší Petrou, takže v žádném případě, že nejde. Dvě hodiny nám vykládala, jaké jsou to svině, nenabídla nám ani vodu, odskakovala stále do koupelny. Pak jsem na to přišel proč. Měla v prádelním koši schovanou slivovici. Za tu dobu vypila půlčík. Mezitím se vrátil strýc, dal jí po hubě, začali se rvát. Shodili Radku ze židle. Pak se tam připletla matka strýce…“

„To je taky herdekbaba,“ přihodila si babka.

„No. Strýc jí vyčetl tetu, teta vyčetla tchyni strýce. Petr, co u nich bydlí, je musel od sebe odtrhávat, nakonec dal po čuni strýci a babičku poslal do prdele.“

„Ani kafe vám neuvařili co,“ povzdechla si stařenka Červenková.

„Ani kafe,“ přitakal Martin.

„K Janě jsme ani nechtěli jít, ale Radka řekla, že už je to jedno. Tak jsme šli.“ Martin si vzal beleš, nabídl Radce. Odmítla, omluvila se. Pokusila se na babičku Červenkovou usmát.

„Tam celkem v pohodě. Jana je kočka, pohostila nás, i kafe, štamprlu nám dala. Holky, taky že půjdou za drůžičky, to jsou koně obě. Všechno oukej, než přišel Tonda. Chvilku jsme se bavili, do té doby dobrý, ale když přišla řeč na svatbu, tak zakroutil hlavou, že klidně ať si Jana jde, ale on, že s ní nikam neleze. Když jsem se zeptal proč, tak se vykrucoval, že není na zábavy, on vinař, že neumí se bavit, on tanečník a zpěvák, nakonec řekl, ať si jde Jana sama s tím svým šústáčem. Odešli jsme rychle za zvuku rozbíjejících se talířů. Holky nás sem kousek doprovodily. Pak odešly za svými kluky.“ Martin zakusoval s chutí beleše. „To je dobrý teda. Asi jsme se měli všem prve ohlásit, že přijdeme zvát na svatbu. Celou dobu jsme museli poslouchat kdo komu otřepal karlátky.“

„To je kruci rodina! Špatně jsem je vychovala! To je haňba!“ vykřikovala babička. Sepjala ruky a zvedla oči ke stropu. Byly na něm pavučiny. „Potvory!“ zašeptala. Obrátila se k nevěstě.

„Snáď kvůli temuto našeho Martina nenecháte? On je inačí!“ hájila vnuka. Nevěsta začala opět zelenat.

Radka, slovně většinou nezúčastněna dnešnímu zvaní na svatbu konečně promluvila. Martin žvýkal třetí beleš a čím více Radka vyprávěla o své rodině, kterak teta zapíchla strýce vidličkou, jak babička byla dvakrát v protialkoholní léčebně, jak otec žije na sociální ubytovně, začal zelenat zase on. Mamku neviděla asi dva roky a vidět ji dále nemusí. Jeden strýc je zavřený, druhý je skoro bezdomovcem. Kolik má sourozenců, ani neví.

„Když Martin o vaši celé rodině tak pěkně vyprávěl, tak jsem vyprávěla také,“ Radka se dala do pláče. Martin přestal žvýkat a zbytek beleše odložil na studená kamna. Objal ji.

Stařenka vypleštila oči. „No ale naši na svatbu pújdú, to zas ano, asi sa pobijú, ale pújdú, na to dohlédnu. Kdo by si nechal ujít svatbu našeho posledního Martínka,“ ubezpečila nevěstu stařenka.

„Myslíte?“ Radka zvedla uplakané oči ke staré vážené osobě. „Baže. Vy ste ich jenom navštívili v jakémsi rozpoložení, ale na svatbu dondú, to sa tady patří, nebojte. Oni se uvedú potom do stavu svátečního. Vašéj rodiny je mně líto, ale u nás sa budete mět dobře.“

Radka přistoupila ke stařence a políbila ji na tvář.

„A ty máš pro nás co, stařenko?“ Martin si vzal zpět nedojedený koláč. „Pár facek nebo dušené pod krkem?“

„Kuš! Loňskú špendlíkovicu. Tahne sa tajak med. Hneď pro ňu idu. Počkajte tady a nabídni děvčici beleše, ať tady nesedí tak na suchu, a henkaj sodovku.“ Žena se zvedla a přidržovala se stolu, bez čaganu šla do špajzu. Ohlédla se: „A těším sa, jak si konečně pořádně zatancuju.“

Za oknem se už snášela tma. Dědina ponořena do všelijakých rozpoložení dýchala komíny a otužilými okny. Sem tam zaštěkal pes, zamňoukala kočka, pavoucí na starých stropech čekali na své mouchy. U kamen tři lidé vyprávěli si o minulých a příštích věcech. Na stole káva, špendlíkovice a trnkové beleše. Tak nějak by to mohlo být. Tak nějak.

 

/Béleš – kynuté pečivo velikosti dlaně opečené po obou stranách. Pomastí se sádlem, namaže povidly a posype mákem s cukrem. Pečivo se připravuje na Slovácku, Valašsku, možná i někde jinde./







Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky



Počet komentářů na “Pozvánka na svatbu” - 2


    Eva   (3.9.2014 (15.21))

    Ten dialekt je rozkošný. Měli by za tebou chodit na konzultace Pražané, když točí "moravské" seriály. Aby věděli, jak mluvit.


    Katka   (3.9.2014 (19.20))

    Šak at dondú,já ím to spočítám...:-) Díky.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička