Noční host

   V osm hodin večer mi bylo jasné, že kolega Milan má zase toulavý den. Představa, že budu topit do rána úplně sám, nebyla ani trochu příjemná. Nejhorší na takových nočních bylo, že jsem se na ně nemohl nijak připravit tím, že bych ve dne více spal. Snažil jsem se na to nemyslet, jelikož mě takové myšlenky rozčilovaly, a nic neřešily. Dlouhodobě bych s tím něco udělat mohl. Musel bych do toho ale zainteresovat vedení, a na to jsem neměl nejmenší chuť. Proto mi nezbývalo nic jiného, než jeho celonoční občasné výpadky trpět.

   V půl desáté jsem se vrátil z výrobní haly, kde jsem zapínal poslední formopodložky na přívody páry. Lekl jsem se, když jsem uviděl u stolu sedět vedle opilého kolegy ještě opilejšího cizího muže. Bylo to u něj něco nového. Něco, co nic dobrého nevěstilo, a přímo to z obou sálalo.

   S čím mě ještě překvapí, napadlo mě.

   Tázavě, s notnou dávkou výčitek jsem si je oba prohlížel.

   „No nehleď a pojď si dát s námi! Koukej! Přinesli jsme ti láhev dobrýho vína,“ řekl zvesela Milan a pozvedl skoro plnou litrovku.

   „Milane, co toto má znamenat?!“ zeptal jsem se a měl se co ovládat.

   „Vo nic zlýho nejde, tak se uklidni, rozumíš,“ řekl Milan konejšivě.

   Šel jsem blíž ke stolu, ale neměl jsem nejmenší chuť se s nimi napít.

   „Jo, abych nezapomněl. Tohle je můj brácha Jiří,“ ukázal na přísedícího. „A tohle je kámoš Alfréd,“ ukázal na mne. Podal jsem Jiřímu z pouhé slušnosti ruku.

   „Heleď, nebuď takovej. Přijel mi brácha z Kladna, tak jsme to trochu voslavili. Však víš, že ti to voplatím hned, jak to půjde. Tady máš!“ Podal mi decovku vína.

   Věděl jsem, že za této situace by jakékoliv káravé řeči byly úplně zbytečné. Proto jsem si sedl, zapálil cigaretu a vzal od něj skleničku. Jiří si mě prohlížel, jako bych byl mimozemšťan. Pak ze sebe sotva vysoukal. „Do prdele – hoši – já jsem – nalitej jako – kára. Heleď, vousatej! Ty jseš na mě naštvanej? To nebuď – já jsem výbornej – chlap. Rozumíš?!“

   „Já rozumím až moc dobře. Ale ty asi nechápeš, že já tady budu kmitat do rána kolem kotle a v hale úplně sám. Navíc to není zdaleka první případ. Abysme si rozuměli. Jo?!“ řekl jsem nakvašeně.

   „Heleďte, hoši, nedohadujte se a raději se napijeme!“ zahlaholil Milan.

   Věděl jsem, že můžu nanejvýš to jedno deci, a podle toho jsem se choval. Šel jsem prohrábnout uhlí na roštu a zkontrolovat vodní hospodářství. Nespěchal jsem. Pomalu jsem se prošel po kotelně, jelikož se mi ke stolu ani trochu nechtělo. Takovou nadílkou mě Milan skutečně překvapil, a ani jsem netušil, co mě ještě čeká. Když jsem se vrátil, bylo na Milanovi vidět, že mi chce něco říct, a nemůže se dočkat.

   „Sedni si a nechoď pořád…!“

   „Ale tady někdo musí také pracovat. Nechceš být, doufám, jak Evža, který mívá často nevypařenou výrobu a průserů, že by s nimi mohl kšeftovat!“ vpadl jsem mu do řeči.

   „Heleď, vo Evžovi nemluv! Já jsem, jestli sis toho nevšiml, stokrát lepší než von!“ rozčiloval se Milan, protože to přirovnání považoval za nejtěžší urážku. Měl o sobě představu, že je vzorný topič, a Evžen byl starší, velice líný a vychytralý člověk.

   „Ale když celou noc bačuješ v hospodách, tak nejsi lepší ani o centimetr. Tak se uklidni, když nechceš, abych ti ho připomínal!“

   „Raději popovídej mýmu bráchovi,“ říkal po chvíli ticha Milan, „jaký tady vedeme řeči vo náboženství. Von mi nechce věřit, že si tady spolu někdy povídáme vo těchhle věcech. No nestyď se a řekni mu něco vo tom!“

   „Milane, jestli si skutečně myslíš, že je to vhodná chvíle pro takový rozhovor, tak už toho mám akorát tak dost!“ vyjel jsem po něm ostře.

   „Heleď, nebuď takovej netykavej! Přece vo nic zlýho nejde,“ hájil se Milan.

   „Miláne,“ mluvil opile, ale dost zřetelně Jiří. „Koukej, já na žádný svatý ani rohatý nevěřím. Může mi vo tom kdo chce co chce žvanit…“

   „Mě tvá nevíra nezajímá, tak mi dej pokoj! Jediný, kdo tady žvaní, jsi ty!“ vpadl jsem mu zostra do řeči.

   „Vousáči, jestli nějakej čert je, tak nechť vejde sem, do týhle kotelny!“ řekl Jiří tvrdě, jako by to rozkazoval.

   Vtom se otevřela s velkým zavrzáním vrata, okamžik zůstala otevřená a pak se sama od sebe zabouchla. Jako jediný jsem ze tří metrů viděl jejich průzor. Otevírala se dovnitř a v opačném směru, než jsme seděli. Nikdo viditelný jimi neprošel. Jiří si toho při své opilosti a flegmatické povaze ani nevšiml – aspoň se tak tvářil. Milana to očividně rozladilo a dobrá nálada se mu již nevrátila.

   Zůstal jsem na okamžik jako opařený. Vzápětí mě ale napadlo, že se na to podívám zblízka. Proto jsem rychle vstal a skočil k vratům. Prudce jsem je otevřel, a daleko široko nebyla živá duše. Zneklidněl jsem ještě víc. U zdi kotelny rostlo několik mladých břízek. Podle jejich listů jsme poznávali i ten nejmenší, téměř neznatelný vánek. Tentokrát visely bez sebemenšího pohybu. Šel jsem s prapodivným pocitem v zádech prohrábnout oheň a vrátil se ke stolu. Jiří si cosi tiše mručel a Milan si se zvláštním zájmem prohlížel špičky svých bot. Pak náhle vstal a řekl: „Jdeme, Jirko! Vstávej z tý židle!“

   Jiří promluvil něco nesrozumitelného, ale vyznělo to, že se mu chce dál sedět.

   „Řekl jsem, že jdem, tak jdem a nebudeš vodmlouvat! Alfréd potřebuje mít vod nás pokoj, aby mohl v klidu topit.“ Milan přistoupil k Jiřímu a pomohl mu vstát.

   Loupl po mně pohledem a řekl. „To víno ti necháme, ať je ti tady veseleji. A abys věděl, jaký jsme kámoši.“

   Nikdy bych nevěřil, s jakou rychlostí mohli tak opilí muži opustit prostor. Uvědomil jsem si ten divný pocit, kdy vás někdo sleduje. Pomalu jsem vytáčel hlavu a levým koutkem oka viděl za sebou tmavošedou rozplývající se postavu. Přeběhl mi mráz po zádech a projel celým tělem, až jsem se zachvěl.

   ,Mysli logicky!´ napomenul jsem se a v duchu začal hledat přirozené vysvětlení toho záhadného úkazu z vraty.

   Vítr to být nemohl, protože se ani lístek nepohnul. Nějaký záhadný vír, který by otevřel železná vrata, pak vletěl za ně a zabouchl je? Musel by být nejen záhadný, ale i velice silný, který bych z tak malé vzdálenosti slyšel. Chodil jsem pomalu po kotelně a za sebou stále vnímal tu podivnou šedivou postavu. Nechtěl jsem si za žádnou cenu připustit, že „on“ je tady a neustále v mé blízkosti. Dál jsem přemýšlel, chytaje se neexistujícího stébla naděje, že najdu přijatelné vysvětlení.

   Kdyby to byla moje osobní halucinace, pak by to nevnímal Milan. On svým neklidem a kvapným odchodem mluvil zřetelněji, než kdyby to otevřeně řekl. Jenže toho on by nebyl schopný. Měl v sobě značnou dávku zbabělosti, a vynakládal hodně úsilí, aby ji zakryl. Také vím, že původně chtěl sedět minimálně tak dlouho, až by bylo víno vypité. A že mně tam zbytek nechal, to měla být jakási náplast na jeho svědomí, aby nemusel mít vůči mně výčitky. Možná mu v tomto bodě křivdím. Snad mě tím vínem chtěl odškodnit, ale každopádně věděl, proč z kotelny utekl.

   Kdyby si z nás chtěl vystřelit někdo, kdo by poslouchal za vraty, ani to by nebylo možné. V té době byl na panelárně už jen dřímající starý vrátný, který sotva chodil. Byl rád, že nemusí provádět povinné obchůzky, jelikož to nebylo jak zkontrolovat. Ale ani neskutečně rychlý člověk by to nedokázal. Otevřít vrata a zmizet by velice šikovný člověk mohl zvládnout. Ale pak je zabouchnout, aniž bych jej viděl, to by bylo naprosto nemyslitelné.

   Řeknu-li, že jsem se opravdu bál, pak je to velice slabé vyjádření.

   Hrůza a děs.

   To na mě útočilo z každého koutu kotelny a nahánělo mi panický strach.

   A on byl stále za mnou. Vyčkával snad, co to se mnou udělá? O co mu vlastně šlo? Přišel jen proto, že ho opilý Jiří tak razantně pozval, nebo to mělo ještě i hlubší význam? Ale tyto otázky pro mne byly v podstatě zbytečné. Jediné, o co mi šlo, bylo, co s tím udělám já.

   Nejraději bych i v montérkách utekl z kotelny a šel domů. Ale to jediné nebylo vůbec možné. I kdybych předpisově odstavil kotelnu a odešel, ráno by byla výroba nevypařená a ten průšvih, který by byl, si raději ani nepředstavovat. Ne! To prostě nešlo, a proto by byl nesmysl o tom uvažovat.

   Měl jsem velikou chuť se napít vína, a věděl jsem, že právě to nesmím. Něco mi napovídalo, že tím by se situace ještě zhoršila. Chodil jsem po kotelně, sem tam prohrábl oheň a zkontroloval vodní hospodářství. A temný stín stále za mnou. Působil na mě zvláštním, nikdy nepoznaným smutkem. Jako by mimoděk litoval to strašné utrpení a nesčetné zástupy zmařených životů, na nichž se podepsal.

   Bylo mi jasné, že takové psychické vypětí nemůžu vydržet do rána. Měl jsem skutečný strach, že zešílím, nebo se stane něco ještě horšího. Představa, že budu muset chodit ztemnělou skládkou panelů do výrobní haly, byla hrozná již jen jako sama představa.

   „Co mám, pro Boha, dělat?!“ zaúpěl jsem s takřka fyzickou bolestí.

   Zarazil jsem se a v duchu si několikrát opakoval tuto větu.

   Svitla mi jiskra naděje. Uvědomil jsem si, že jedině Bůh může poručit této záhadné bytosti, ať už je to kdokoliv. A jak jinak jej prosit, než modlitbou. Ale zač budu prosit? Chtít na Pánu Bohu, aby jej odvolal a měl jsem od něj již pokoj, mi najednou připadalo úzkoprsé a sobecké. Vím, že On vidí i naše nejskrytější myšlenky a touhy. Možná právě proto mi záleželo na tom, abych správně volil.

   Pomodlím se za duše v očistci a umírající, a co Bůh udělá s tímto šedivým přízrakem, to nechám na něm.

   Narychlo jsem odstavil kotel, klekl si za něj a zamyslel se.

   ,Co pro to uděláš?´ ozval se ve mně hlas.

   „To víno vyliju do kanálu,“ řekl jsem po krátké úvaze přesto, že jsem si ho chtěl po směně vzít domů a vypít před spaním.

   Začal jsem se modlit bolestný růženec.

   Temná postava tiše zmizela a ze mne spadla veškerá tíže. Najednou jsem se cítil líp, než kdykoliv předtím.

   Když jsem ukončil modlitbu, bez mrknutí oka jsem vylil víno do kanálu a rozdmýchal oheň na roštu. K mému velkému údivu mi nevadila ani chůze ztemnělou skládkou do výrobní haly.

   Myslím, že tuto událost mohu považovat za významné vítězství dobra nad zlem.