Jiří Šebánek

„Za rok mi bude šesťdesiatpäť, už som starý človek, každú chvíľu zhebnem a nič, krome bůhvíkolik levobočkov, absolutne nič po mně nezostane. Pričom o kadeakém kokotovi sa vydávajú memoáry, prejavy a múdrosti týchto VIP, čiže Very Impotent Persons. Takéto knihy končí v predajňách neprodajných knih ako second hand literatura za päťdesiat halierov.

Ty napíšeš o mně knihu, ktorú si kúpí každý, aj keď nevie čítať. Aj Turkmenistánec, Laponec či Sierraleonec. Teraz choď domov a piš.“

Byla to výzva, jaká se těžko odmítá. Hůře už mi bylo, když jsem začal psát. Prapodivný jazyk, kterým Laco mluví, je pestrou směsí slovenštiny a češtiny. Jakási čechoslovenština. Kdybych se pokoušel přepsat Lacovu mluvu jinak, než jak ji slyším, dopadlo by to asi tak, jako kdybych jeho improvizace na trubku přepsal do not. To by nehrál Deczi, ale jeho tiskový mluvčí.

Ponechme tedy Lacovy řeči jeho lingvistické improvizaci. Zapomeňme na pravidla pravopisu a vůbec – na jakákoliv pravidla a normy. Jinak bychom se připravili o fenomén, s jakým se u nás nesetkáme.

(z knihy LACO DECZI NA PLNÝ PLYN)