Vozík a vězení je pro každého

Možná tento dívčí zážitek byl příčinou toho, že jsem měla kolikrát co dělat, abych na arabské spolupacienty přímo necivěla. Nejlepší pozorovací prostor mi přinášely závěsy. Závěsy jsou od slova zavěsit, a nám většinou zavěšují nohy. Místnost, ve které se zavěšování provádí, na první pohled vypadá jako kotce pro přerostlé psy. Postele jsou od sebe odděleny kovovými mřížkami, na které jsou připínány popruhy.

Lehnete si, nohu vám přiváží umnými uzly do drátěného oka, připnou zátěžový pytlík, od půl kila až po to, co utáhnete, a vy dvacet minut ve vzduchu pohybujete nohou sem-výdrž, tam-výdrž. Je to v celku nuda. Číst se u toho nedá, televize tam není, ještě že si cvičitelé vymysleli zábavu, a to kolektivní luštění křížovek.

Když do místnosti přijeli Arabové, pomohli přivázat svého nemocného příbuzného, usedli na vozík, vytáhli noťas a trpělivě čekali, než zazvoní budík, který každému po započetí houpání personál nastaví.

Při pohledu na některé pacienty, kterým přijela návštěva sotva v neděli, jsem nad péčí Arabů smekala. Na jednoho nemocného bylo vždy několik příbuzných, kteří s ním absolvovali celodenní kolotoč rehabilitací, nikdy ho nenechávali samotného, a to ani ve cvičebnách. Musím smutně konstatovat, že tohle zvládnou jen naše maminky, a občas obětavé manželky či milenky.

Když se poprvé objevily Arabky, šmírovala jsem ještě víc. Jednou přivezly na vám již známé stojany Pepu. Tedy jmenoval se Josef, ale všichni mu tady hezky po česku říkali Pepa. Byl hodně ochrnutý, vydával jen pazvuky a měl ty nejsmutnější, nejprosebnější oči a nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla. Pepu přivázali a zvedli s postelí, Arabky se pohodlně usadily ke stolu a spustily žižkovskou pavlač se vším všudy. Rozhazovaly rukama, smály se na celé kolo, přehazovaly nožku přes nožku tak, že jsem si mohla prohlédnout rudě nalakované nehty a mnoha zlatými řetízky omotané kotníky, což už tak Žižkov nepřipomínalo. Do mé představy o ušlápnutých chudinkách naprosto nezapadaly. Jak jsem je tak pozorovala, začalo ve mně narůstat podezření, jestli to u nich není všechno jen taková hra, která má ovšem pevně stanovená pravidla.

A že na tom mém podezření něco asi bude, o tom mě přesvědčila jedna Arabka na vozíku. Měla kolem osmnácti let a byla krásná. Takhle jsem si vždycky představovala Šeherezádu z pohádky Tisíce a jedné noci. Když jsme se poprvé potkaly na chodbě, nevím proč, ale sama mě hned pozdravila s roztomilým: Dobrý den. Vozík tlačil nějaký mužský příbuzný, ona seděla s mírně předkloněnou hlavou a oči jí jen jezdily ze strany na stranu, aby jí nic neuniklo a při tom se přímo potutelně usmívala. Začala mě zdravit i několikrát denně. Protože byla vždy obtočená šátky od hlavy až k patě, dumala jsem, jak v tom může cvičit. Za pár dní, když jsem se nudila přikurtovaná na stojanech, otevřely se dveře a já jsem málem vyprskla smíchy na celé kolo. Chudinka seděla na vozíku v černé teplákové soupravě, podle mého odhadu s vlasem dovnitř, a na hlavě měla černého kulicha. Možná by to nebylo zas tak směšné, kdyby venku nebylo třicet ve stínu.

Podívala se na mě, koutky úst mírně zvednuté a oči protočila nahoru. V tom výrazu bylo vše: Zas si vymyslel nějakou ptákovinu, vypadám jak blb, ale co nadělám.

To jsem ještě netušila, že hlavní role teplákovky teprve přijde. Byla jsem v bazénu, když krásnou Šeherezádu přivezl její příbuzný až k jeho okraji. Náš zlatý Míla, který nám do bazénu pomáhal, přes letité zkušenosti přímo zkoprněl. A nebyl sám. Během minuty nebylo slyšet ani šplouchnutí. Všichni upřeli oči směrem k jejímu vozíku v očekávání nejhoršího. Do plavek nepůjde, jde do vody v teplákovce.

„Do vody se v oděvu nesmí z hygienických důvodů!“ pronesla opatrně pomalou angličtinou přítomná cvičitelka.

„Trvám na tom, že moje sestra se bude koupat takto oblečená!“ odpověděl dotyčný bratr lámanou angličtinou, ale s nekompromisním tónem v hlase.

 „To si dělá prdel, ne?“ ozvalo se za mnou.

 „Mám ti dojem, že to myslí smrtelně vážně,“ nevěřícně jsem odpověděla.

A nastalo divadlo s názvem „Absurdní“. Chvíli se zúčastnění, až na Šeherezádu, dohadovali, načež muž, který byl odhodlaný hájit čest své sestry a dosáhnout svého za každou cenu, donutil personál zavolat řediteli ústavu.

Ředitel pochopitelně z ekonomických důvodů vyměkl. Povolil koupání v teplákové soupravě. Do vody ji spustil celkem obratně muž a z Šeherezády se s rychlostí, jakou se nacucávala tepláková souprava, stával michelinový panáček, a tak, jako se on vznáší ve vánku, vznášela se i ona ve vodě. Během chvíle mu došlo, že rehabilitovat ve vodě v teplákové soupravě opravdu nejde, a tak ji s pomocí cvičitelky, protože Míla se k ní nesměl ani přiblížit, vytáhl na rantl bazénu.

Celé toto vystoupení jsem ze Šeherezády nespustila ani na chvíli oči. Ona tam prostě nebyla.

Nenaštvaná, nenasupená, nezuřící, neublížená, naprosto odosobněná, s očima upřenýma přes stěny, někam daleko, kam na ni nikdo nemůže. A mně bylo do breku za ni. Možná proto, že jsem ženská, ale já bych nikdy nevyměkla. I když naprosto chápu, že kupříkladu nové postele, jsou nové postele.

Když jsem ji hned druhý den po ránu potkala, opět tím svým roztomilým způsobem a se zářícíma očima zdravila: Dobrý den.

A já si kňučím, jaký jsem chudák, když si klíďo můžu vzít plavky, dle chuti jednodílné nebo dvojdílné, a můžu sama vyrazit do bazénu. Pouze tak perfektně se přemístit někam, kde na mě nikdo nemůže, neumím.

Snažím se tuto rádoby vtipnou historku vyprávět jedné kamarádce, která posmutnělá a pobledlá sedí naproti mně. Některým slabším povahám chvíli trvá, než se vzpamatují z všudypřítomných vozíčkářů a my, se jim to snažíme ulehčit, protože už to jako žádné trauma nevnímáme. Jenže tentokrát ani toto nepomáhá.

„Stalo se něco?“ ptám se opatrně.

„Ale ne,“ zní nepřesvědčivá odpověď.

„Jestli ti to tady nedělá dobře, můžeme jít třeba do lesa. Na kraji jsou lavičky, můžeme si sednout tam.“

(Proč pořád i vozíčkáři říkají půjdeme, místo pojedeme, sedneme, když už sedíme, přijdeme, místo přijedeme, fakt neví)

„Zůstaneme tady, je to tu dobrý. Mám starosti, ale nechci tě tím zatěžovat, máš toho sama dost.“

„Jen zatěžuj. Nic člověka nepotěší jako neštěstí druhého,“ snažím se být za každou cenu vtipná.

„Zavřeli bráchu.“

Pokus o vtip nevyšel. Nejraději bych si dala pár facek.

„Proč?“

Znám ho jako milého bezvadného kluka a přijde mi to jako úplná blbost.

„Blbeček půjčil nějakému svému spolužákovi garáž. Chtěl to prý na uskladnění věcí z jeho bytu, než se přestěhuje. Ten gauner s nějakou partou kradl po celé republice a ty kradené věci se našli v té garáži. Pozavírali je všechny i s tím naším ňoumou. Už je tam přes tři měsíce, je to strašný. Máti se zhroutila, otec byl na infarkt, manželka na Bohnice. Snad ho už pustí, advokát má snad kilový spis o tom, že v dobách krádeží byl někde úplně jinde.“

„Nedovedu si představit, že bych byla nevinně zavřená! To musí být příšerný!“ valím na ni vyděšeně oči.

„Víš, jak se to říká: Vězení je pro každého.“

Chvíli mlčky sedíme a z toho, že bych se mohla do takové situace dostat já, mi jde mráz po zádech.

„To bych asi nepřežila…“ prohodím si spíše pro sebe.

„Ale přežila. Když jsi přežila vozík. Vozík je taky přece pro každého.“

Ukázka z knihy Radky Zaciosové Vozík a vězení je pro každého

Obálku vytvořil René Vaněk