Budeme se po sobě válet


13. března 2015, autor redakce,



Slovo svoboda má mnoho podob, stejně jako slovo láska, nenávist, přátelství nebo třeba i lež. Možná proto si pravý význam slov člověk často ani neuvědomuje. Slovo svoboda jsem si až do naprosto euforického stavu uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem se sama poprvé otočila na posteli. V ten okamžik jsem byla svobodná a šťastná. Nemusela jsem zvonit! Nemusela jsem čekat, až přijdou otáčet! Mohla jsem se chytnout zábradlíčka po bocích postele a otáčet se libovolně doleva, doprava a sem a tam, jak se mi zachtělo. Když se mi povedlo skrčit a natočit nohy do strany, tu vrchní nohu přesunout do správného úhlu směrem k posteli, oběma rukama se silou vyspělého mravence přitáhnout, překulila jsem se na bok. Byla to jedna z nejšťastnějších chvil mého života.

 

„Byl už jsem tady?“

 

„Jo…“

 

„Ale já jsem vás otáčel k oknu, ne?“

 

„Jo…“

 

Radostně jsem se kochala pohledem na vykulené oči za skly brýlí jednoho z nejpečlivějších ošetřovatelů.

 

„Vy jste se otočila sama?“

 

„Jo…“

 

„Tak to je super! Už sem nebudu muset chodit!“

 

Ale ve dveřích se s krásným úsměvem otočil a pohledem a slovy mě přímo hladil.

 

„Jste dobrá. Smekám, že jste to zvládla, teď už to půjde jen kupředu, tak dobrou.“

 

Kde jsou vzdušné zámky, zlaté šperky a drahé kamení. Vše vystřídáno za pohled ke dveřím nebo k oknu, jak mi bude libo.

 

Když už jsem se začala tak pěkně sama otáčet, tak krotitelka (cvičitelkám se zde vtipně říká krotitelky, odvozeno od krocení dravých šelem) z LVS (z nácviku cvičení nezávislosti, co přesně znamená tato používaná zkratka, do dnešního dne nevím) usoudila, že bychom mohly začít trénovat posazování. Tak to vlastně jde po celou dobu rehabilitace. Zdoláte jeden vrchol a v ten moment vás někdo posadí před další osmitisícovku. Šerpu máš, chceš se kochat výhledem z vrcholu, tak do skal. A nekňuč, že je to tak krutý. Buď rád, že máš kyslík.

 

„Až budete na boku, musíte víc pokrčit nohy a spustit je z postele. Pravou ruku necháte podél těla, pokrčíte ji v lokti do pravého úhlu a začnete ji co nejvíc zašupovat pod sebe. A pak se musíte na té pokrčené ruce vzepřít.“

 

„Jak se mám na té ruce vzepřít?“

 

„No, musíte ten trup švihnout nahoru.“

 

„A co mám dělat s tou druhou rukou?“

 

„Můžete se chytit za tepláky a táhnout se nahoru. Tím si i pomůžete.“

 

 „To se mám udržet na tý jedný dlani?“

 

„Ale jen chvilku, než se posadíte.“

 

„Nikdy už si sama nesednu. Příšerně mě bolí celý tělo, na tý dlani se neudržím, a i kdyby se mi povedlo nějakým zázrakem se vyšvihnout nahoru, tak rovnou vypadnu z postele na zem.“

 

„To dáte…jdeme to zkusit.“

 

Následující den jsem kladla všem cvičitelům stejnou otázku:

„Jak vstáváš ráno z postele, přes bok nebo si rovnou sedneš?“

 

Odpovídali všichni naprosto stejně:

„Hele, já nevím, ráno to zjistím a řeknu ti. Ale buď v klidu, ty jsi šikovná a snaživá, ty to dáš.“

 

Začínám pěkně pomaloučku, po kapkách se mi plní cvičební list, až se dopracovávám k následujícímu dennímu programu, který s menšími či většími přestávkami trvá od tři čtvrtě na osm ráno, do půl šesté večer.

 

Dechové cvičení, skupinové žíněnky, stojany, cvičební blok, Motomed – padnout k obědu.

 

Závěsy, úchopy, LVS (nácvik nezávislosti), dílny, bazén – omdlít k večeři.

 

Toto je můj denní život v rehabilitačním ústavu, a aby vaše představa byla úplná, musím atmosféru jednotlivých bloků přiblížit.

 

Nejdůležitější z celého cvičebního programu je individuální cvičební blok. Protože sama ještě neovládám svůj invalidní vozík, ze začátku mě na jednotlivá cvičení vozí ošetřovatelé.

 

Sice už znám svojí cvičitelku, ale čekám za dveřmi cvičebny se smíšenými pocity. 

 

Když se přede mnou otevřely dveře a Evička mě zavezla dovnitř, podvědomě jsem sebou cukla zpátky. Černé kožené postele, červeně vymalováno, nad každou postelí na konstrukci upevněny háky, popruhy a jiné vychytávky.

 

„Kam jsem se to dostala? Tohle je cvičebna? Vypadá to tu jako kulisy pro natáčení sado-maso!“

 

Moje cvičitelka se nechápavě rozhlédla po místnosti, jako by tu byla poprvé.

 

„To mě nikdy nenapadlo. Ale když se tak dívám, tak to tak fakt vypadá.“

 

Možná to byl záměr tvůrce, ale ono to často sado-maso bylo, ale bez erotického nádechu. I když…vzhledem k tomu, že mnoho cvičitelů jsou ženy a pacienti muži, o jemné erotické jiskření nebyla nouze. Ještě, že jsem ležela na břiše a mohla být zakousnutá do ručníku, když probíhal rozhovor z vedlejšího cvičebního lůžka.

 

„Sestři, já vám teda řeknu, že tady bez sexu asi umřu…“

 

„Proboha, tady ne! Víte, co je s tím papírování? Já musím chytit ve tři čtvrtě autobus domů!“

 

Sestřičky jsou ale léty ostřílené profesionálky a v těchto situacích si přímo libují. Možná to je na pomezí etiky, ale co s chlapem, který leží na břiše a mele ty své rádoby dvojsmyslné narážky? A když nedá pokoj a nedá pokoj, tak prstíky profesionálky balancují na hraně erotické masáže. Ostatní cvičitelky se domlouvají očima, a kdo v tu chvíli vidí, ani nedutá s napětím, co bude následovat.

 

Když už dotyčný začíná rudnout a potit se, uslyší neúprosné:

„Tak pane Vomáčka, otočte se na záda.“

 

Zapomněla jsem se zmínit, že pánové cvičí v trenkách.

 

Jsem už velká holka, ale přesto jsem jednou taky rudla. Přijela jsem na stojany. To jsou postele, ke kterým vás přikurtují, zvednou a vy stojíte. Každý v úhlu, který vydrží, většinou na dvacet minut. Máte před sebou pultík, na kterém můžete mít knížku a číst si, nebo můžete sledovat televizi, která je naproti stojanům, nebo můžete podřimovat, pokud už jste ostřílený pacient. Nebo taky můžete debatovat se sousedem, když naleznete společné téma. Na stojanech, protože jsou pouze čtyři, je většinou plno, a když se vám nechce jen tak jezdit po budově sem a tam, než na vás přijde řada, tak čekáte.

 

Bylo plno, tak jsem zaparkovala vozík dva metry od kluků, které právě postavili, a měla před sebou čtvrt hoďky čekání. Nechtěla jsem sice záměrně poslouchat, ale po chvíli mi začaly z hlavy vyrůstat netopýří uši.

 

 „Tak co, byla tady včera ta tvoje?“

 

 „Jo, byla, ale všechno na prd.“

 

 „Jak to? Nic nebylo?“

 

 „Ne. Vzal jsem si tu Viagru v pět odpoledne a do večera ani ťuk. Ráno jsem myslel, že vyskočím z okna.“

 

 „Jsi blbej? Jsem ti říkal, že pumpa je jistější. Viagra účinkuje u nás až po delší době. Když si ji vezmeš večer, tak zabere až ráno, teda alespoň u mě. Jistější je pumpa.“

 

„Když já to s ní neumím, a je mi to i blbý.“

 

„Když ti je to blbý, tak si jen tak nezašukáš.“

 

„A ty ji tady máš?“

 

„Tady ne, vole, na pokoji.“

 

„Hele a mohl bys mi to ukázat, jak se to s ní dělá?“

 

„Ty jsi magor. To jako před tebou?“

 

„Si vůl. Jen mi to ukážeš. Nebo bys mi ji mohl půjčit.“

 

„Ani nápad. Ženská, fajfka a pumpa se nepůjčujou. Řekni ty svý kočičce, ať ji koupí. Je to v jejím zájmu.“

 

„To by asi nekoupila. To se bude stydět.“

 

„Co by se styděla? Je to taky v jejím zájmu. Kluci tady taky kupujou holkám gely.“

 

„Na co gely?“

 

„Na co asi? Na suchý ruce, ty vole.“

 

Seděla jsem na vozíku a dělala jsem, že tu vůbec nejsem. Byla jsem holt nováček, který nevěděl, že tady není čas si na něco hrát.

 

Štěstí mě neopouštělo a já jsem se dostala na cvičení na kolektivní žíněnky do skupiny převážně mladých kluků a holek s další bezvadnou cvičitelkou. Tam jsem taky pochopila, proč se zde místo cvičitelky, říká krotitelky.

 

 „Kde je zas ten Gejza?“

 

 „On včera určitě sbalil nějakou holku a zaspal.“

 

 „Jak to jen ten chlapec dělá?“

 

 „Jak? Celý odpoledne chytá bronz a navečer maká v posilovně.“

 

 „No jo, ale když on sbalí úplně každou!“

 

 „Až se budeš pořád zubit, opálenej budeš jak černoch, se svaly jak kulturista a budeš každý říkat, jak je krásná, tak ti taky budou zobat z ruky.“

 

 „Tak už toho nechte, vy závistivci, a jedem. Pořádně nohy od sebe a ruce natáhnout před sebe, co nejdále to půjde.“

 

 „To nejde! Já se zlomím!“

 

 „Buď v klidu Danuš, nezlomíš…už jsi zlomená.“

 

 „Otočíme se na břicho, nohy mírně od sebe a pomalinku suneme ruce k sobě až do kleku.“

 

 „Ať Verča nevrtí tak tím zadkem! Mě to rozptyluje a potí se mi ruce a ty mi pak podkluzujou!“

 

 „Jé, Veru, ty máš hezky kalhotky…to jsou kytičky?“

 

 „Dívej se před sebe, Honza má zas hezký slipy.“

 

 „Ale ten už je nosí týden, Veru má každý den jiný, včera měla červený.“

 

 „Asi začnete chodit na ostro, aby vás to spodní prádlo tak nerozptylovalo. Lehnout na záda, natáhnout ruce za hlavu a přetáčíme se, jako když se válí sudy.“

 

 „No hurá! Konečně pořádný cvičení! Budeme se po sobě válet!“

 

 „Zdendo! Co to s tou Danuš děláte?“

 

 „Cvičíme a posloucháme tě jak hodinky. Válíme sudy a pomáháme si…“

 

Jak převyprávět veselé příběhy? Obávám se, že to nelze. Je to, jako byste na návštěvě dostali vyvařený slaboučký čajíček, zatímco hostitel si pochutnával na silném a voňavém čaji. Ale věřte mi, v životě jsem se tolik nenasmála, jako každé ráno v osm hodin při cvičení na žíněnkách v rehabilitačním ústavu.

 

 

Z knihy Radky Zaciosové Vozík a vězení je pro každého

 

Více o knize zde: https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

 

 

obalka_eshop

 

Knihu možno koupit na e-shopech, v knihkupectvích nebo v elektronické formě:

 

Knihu můžete koupit zde:
 
https://www.palmknihy.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563
 
https://www.ereading.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563
 
https://www.levneucebnice.cz/p/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-4944/
 
https://www.kosmas.cz/knihy/179602/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho/
 

 https://www.alza.cz/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-d376084.htm
  

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička