René Vaněk: Smíšené zboží

Takový můj pomyslný budík byla nepočetná tlupa popelářů, sídlících v jedné ze sklepních kójí protějšího domu. Každý den, přesně za pět minut šest, se všichni vyštrachali sklepním okénkem do ulice, vrhli se mlsně na popelnice, překotili je na zem a začali dravě hodovat na tom, co bylo prohlášeno za nepotřebné a štítivě upuštěno do smetí. Když jsem byl malý, děsila mne popelářská monstra jako nic jiného. Protáhlé, neforemné hlavy pokryté vrstvou rzi, dlouhé růžové jazyky, kterými práskali jako biči a vtahovali do sebe odpadky. A ty jejich spáry. Ty nelidské, rezavé ruce s antracitově černými nehty…

Těžko říct, proč si dal Tvůrce práci a vytvořil něco takového, jako jsou oni. Nějaký důvod mít ale musel, o tom nemůže být pochyb. To, že neznáme smysl existence něčeho konkrétního, neznamená, že žádný nemá. Nic neexistuje jen samo pro sebe, jen proto, aby to jednoduše existovalo a většina toho, co nám připadá jako naprosto zbytečné a nepotřebné, se obvykle nakonec ukáže jako naprosto stěžejní.

Popeláři tu jednoduše byli, stejně jako tu byl náš dům, ulice a to divné roztřepené cosi všude okolo, kterému se říkalo Město.

I ten zářijový den mne do reality kalného rána uvrhly zvuky, které vyluzovaly při své časné snídani. Protřel jsem si oči, vylezl z postele, dopotácel se k oknu a pohlédl na ně dolů do ulice. Věčný a ničím neukojitelný hlad těch kreatur byl fascinující. Cpali do sebe úplně všechno, co vyštrachali z popelnic, bez ohledu na to, jestli to bylo alespoň trochu stravitelné nebo ne. Papír, shnilá zelenina, plechovky, hadry, sáčky do vysavače, plné vyluxovaného prachu a chlupů, i pozůstatky po Fritzových příšerných experimentech. Mizelo to v nich, jako kdyby měli v žaludku černou díru.

Nechal jsem popeláře popeláři, nasoukal se do slátaniny, vyšel ze svého pokoje a zamířil do kuchyně. Vonělo to tam cikorkovou kávou. A olomouckými syrečky.

„Dobré ráno, Kocourku,“ podívala se na mě Teta skrz svoje brýle. Zase byla vzhůru dřív než já. Oblečená v županu seděla u stolu, lžičkou míchala kafe v plechovém hrnku a ve světle slabé žárovky si listovala v novinách. Pohledem jsem zachytil datum vytištěné na titulní straně. Rok 1923. Pocházely z ohromné hromady sběru v našem kumbálu.

Přitáhnul jsem si stoličku a posadil se k Tetě. „Proč čteš tyhle starý nesmysly?“

„Chlapče můj,“ posunula si Teta brýle blíž ke kořeni nosu, „tohle není nic jiného než historie. Vůbec by neuškodilo, kdybys i ty čas od času zalovil v té hromadě papírů a přečetl si něco, co má nějakou opravdovou hodnotu. Ba jo! Nejen ty. I Fritz a Klára by potřebovali víc číst. Takhle vám všem brzo zdegenerujou mozky z toho věčnýho nicnedělání.“

„Ale, Teto, vždyť čteme!“ bránil jsem se.

„Prohlížíte si ty svoje čtyřlístky a podobný obrázkový zhovadilosti a žijete ve sférách. Potřebujete číst doopravdy! Jako sůl potřebujete číst! Něco normálního, literaturu faktu, noviny. Vy prostě potřebujete číst doopravdy.“ Její oči, komicky zvětšené párem silných čoček do obřích rozměrů, se mračily. Trochu jsem se zastyděl.

Měla pravdu. Dětský časopis Čtyřlístek nebylo zrovna nejadekvátnější čtivo pro sedmnáctiletého kluka, kterým jsem tehdy byl. Měla pravdu i v tom, že jsme s Fritzem a Klárou posledních pár týdnů skutečně tak trochu zanedbávali náš duševní rozvoj.

Jenže za tohle mohl Fanatik. Od té doby, co nás vyhnal ze Skleněné věže, zůstala už její kovová vrata uzavřená a my odříznutí od veškerých zdrojů vědění. Ne, že bychom se s tím nesnažili něco dělat. Naopak. S Klárou a Fritzem jsme se v průběhu těch několika předchozích neděl opakovaně pokusili do věže vlámat.

Veškerá vynaložená snaha ale přicházela vniveč. Zdolat ocelová vrata, oddělující Fanatikův pitoreskní mikrosvět od zbytku vesmíru, prostě a jednoduše nešlo. Vrtáky Fritzovy vrtačky se o její zámek lámaly jako kdyby byly vyrobené z perníku, kladivo zanechávalo přinejlepším mělké škrábance, a my tak pomalu a vlekle duševně žíznili. Nezbývalo nic jiného, než čekat, až se stařec umoudří a znovu zavládnou staré pořádky.

„Měl bys dojít na nákup, Kocourku,“ učinila Teta konec mlčení, které mezi námi nečekaně zavládlo. „Až se probudí Taťka, bude mít pořádný hlad. Kup mu pět piv a nám jako vždycky. Máslo, mlíko, rohlíky. A Matějovi cigára.“ Sáhla do zástěry a hodila mi kožený váček s předem odpočítanými mincemi.

Rozbušilo se mi srdce.

Nákup!

Úplně jsem zapomněl, že to mám být opět já, kdo zavítá do temného místa, kterému se říkalo Smíšené zboží.

Teta si všimla zděšení v mém obličeji „Copak se děje? Tváříš se, jako kdybys zapomněl na náš denní rozpis. V pátek nakupoval Fritz, v sobotu jsem byla já a teď máme pondělí. Dneska to máš na starost znovu ty.“ Vstala ze židle, došla k zasklené tabulce visící na zdi vedle kalendáře, jenž označoval letošek za rok 1982, a zaťukala na ni čajovou lžičkou. „Pohni sebou, ať máme to pivo na stole dřív, než se sem Taťka dovalí. Nechci, aby mi tu zase vyváděl, že má hlad.“

Přikývl jsem, strčil si váček do kapsy, z věšáku u dveří vzal záplatovanou látkovou tašku a vyloudal se z bytu. Na chodbě bylo příjemné šero, jako ledový obklad zmírnilo trochu žár strachu, který mi kypěl v útrobách. Kráčel jsem dolů a naslouchal tlumeným zvukům, které si prorážely cestu skrze neomítnuté stěny, zvukům minulosti, zakonzervovaným ve zdech domu.

U vchodu jsem se střetl s Růženkou, naší jedinou sousedkou. Byla to stařičká paní s velikým hrbem na zádech a hlavou věčně ovázanou špinavým šátkem. Žila sama v posledním podlaží našeho domu, v malém bytečku pod Fanatikovou věží. Trpěla zvláštní obsesí. Když stoupala vzhůru po schodišti do svého jednopokojového příbytku, plivla vždycky na každý ze schodů, než na něj došlápla. Příčinu tohoto chování se nám s Fritzem nikdy nepodařilo objasnit, protože Růženka byla nesmírně nevrlá a prostřednictvím svého filetovacího nože nám několikrát dala jasně najevo, že nestojí o žádný kamarádšoft s námi, žádné dotěrné dotazy a už vůbec ne o jakékoliv psychosociologické sondy do jejího soukromí.

Když ještě byla s Fanatikem normální řeč, nadhodili jsme během jedné z hodin scholastiky téma „Sousedka Růženka“. Vylezlo z něj, že si myslí, že její chování je v jistém slova smyslu druh obranného rituálu.

„Věří, že tímhle mrzkým činěním zažehná či oddálí příchod něčeho, co jí nahání hrůzu! Tohle činí mnoho prostomyslníků, ale to je něco, chlapci, co vás nemusí zajímat,“ sdělil nám tenkrát mudrc. A jeho slov jsme se s Fritzem drželi.

Vyhnul jsem se tiše drmolící Růžence, kropící schodiště produktem slinných žláz, a vyšel na ulici. Popeláři tou dobou už zase poklidně dřímali ve svém sklepním doupěti, kde měli setrvat až do příštího kuropění. Zvedl jsem naši překocenou popelnici, dotáhl ji zpět na své místo, a pak se vydal do Smíšeného zboží.

Město ještě dřímalo. Neotálel jsem a zamířil rovnou do Bavlnářské ulice. Zpod nohou se mi klidili prašiví potkani a s pištěním mizeli v trhlinách zdí. Měli jsme jich v okolí domova skutečně hojnost a vděčili za to právě naší milé Růžence, která jim podstrojovala, jak jen to šlo. Každý večer pokládala před vchodové dveře misku s teplým mlékem, rozdrobeným pečivem a kousky slaniny. Hrozně ji bavilo sledovat tu chlupatou melu, když se seběhli potkani z celé ulice a začali se prát o žrádlo. Stařenka se u toho skřehotavě smála a plácala do kolen a já se často chodíval smát s ní. Teta sice pokaždé nadávala, že od těch bestií jednou dostanu nějakou nevyléčitelnou nemoc, ale na to jsem nikdy nedbal.

Minul jsem Pohřební kanál u opuštěného vrkočnictví pana Valenty a konečně stanul před Smíšeným zbožím. Jestli ve mně až doteď přebývalo nějaké hrdinství, tak nyní vzalo za své. Cítil jsem, jak se mi zrychluje srdeční tep, jak se mi z vybuzených nadledvinek uvolňuje do krevního oběhu adrenalin. Silou vůle jsem se tomu všemu, co se ve mně dělo, snažil zamezit, ale nedařilo se. Pomalu jsem došel k obchodu. Nikdy jsem nechápal, jak se mohlo v něčem, na první pohled tak nenápadném, ukrývat něco tak příšerného.

Výloha i vstupní dveře do obchodu byly ze dvou třetin zatažené zrezavělou železnou roletou a každý, kdo se chtěl dostat dovnitř, se musel přikrčit skoro až k zemi. S roletou se mi nikdy nepodařilo pohnout nahoru ani dolů, i když jsem se o to mnohokrát pokoušel. Zkusil jsem to samozřejmě i tentokrát. Přeci jenom – co kdyby? Chytil jsem oběma rukama její spodní konec a zatáhl. Štěpiny rzi se mi zapichovaly do prstů, páraly pokožku, ale roleta nic. Jako by ji na druhém konci, na tom, který nebyl vidět a ukrýval se hluboko za zdí, držely pařáty nějakého vyceněného démona.

Nebyla jiná možnost. Vyzul jsem se z bot, položil si dlaň pravice na temeno, skrčil se, proklouzl do tmavého prostoru za roletou, stiskl kliku dveří a otevřel si průchod do světa, který znal jen třetinu denního svitu.

Tma, chmury a zatuchlina. Prodavač stál vzadu, v tom svém černém brlohu za prodejním pultem s mechanickou pokladnou, a na elektrické cirkulárce řezal hovězí kosti. Neviděl jsem ho, protože v brlohu nestál přímo proti mně a kryla ho tenká sádrokartonová příčka.

Rotující ocelový kotouč pily plnil interiér věčného podvečera zvukem, ze kterého na zádech naskakovala husí kůže. Srdce jsem cítil vysoko v hrdle. Zuřivě tepalo a já měl pocit, že se pokouší vyskočit mi ústy ven z těla.

U dveří jsem si vzal jeden z pochroumaných drátěných košíků a po špičkách odkráčel do uličky mezi regály. Vnímal jsem tu všudypřítomnou špínu, cítil, jak se mi na chodidla lepí drobečky rozšlapaného pečiva. A ještě něco. Něco odporně vazkého, co připomínalo natrávené želatinové bonbony. Často jsem bojoval s pokušením vstoupit do obchodu obutý, ale vždycky jsem se nakonec přemohl. Boty by se mi staly zhoubou. Byl bych v nich příliš hlučný a neohrabaný. A já si teď musel

počínat obzvlášť tiše a obezřetně.

S každým dalším krokem do nitra obchodu mě pohlcovala čím dál neproniknutelnější tma. Věřte mi nebo ne, v těch okamžicích, kdy jsem měl pocit, že kráčím skládkou nemocničního odpadu, jsem za ni byl vděčný jako za nic jiného.

Bál jsem se a bál se i Ernest. Párkrát jsem ho telepaticky popíchnul, aby mi něco řekl. Jeho podpora by se mi v tu chvíli docela hodila, ale jako téměř vždy v podobných situacích – zatvrzele mlčel.

První zastávkou se stala přihrádka s pečivem. Lovil jsem rukou v záplavě rohlíků a ty exempláře, které se zdály být dle ohmatu nejpropečenější, hromadil do košíku. Dělal jsem to potichu a pozorně, abych na sebe nepřitáhl Prodavačovu pozornost. Párkrát jsem jen taktak nevykřikl, když se moje prsty místo kolem křupavého rohlíku sevřely kolem něčeho masitého, pulzujícího, co nazlobeně zavrčelo, vytrhlo se mi z ruky a prohrabalo se pečivem až na dno regálu. Smíšené zboží skýtalo různá překvapení a šváb zapečený v housce byl opravdu tím nejmenším, co vás mohlo potkat.

Jakmile jsem měl v košíku patnáct rohlíků, posunul jsem se dál. K chladícímu boxu. Mléko a máslo. Tady bylo oproti jiným částem obchodu alespoň trochu světla, protože ve vnitřku zlověstně hučícího zařízení se převaloval namodrale světélkující opar. Zatnul jsem zuby a nahlédnul do útrob boxu. U dna se mezi vším možným plazili tiše kňourající kojenci, pokrytí vrstvičkou jinovatky. Jejich buclaté prstíky neohrabaně dorážely na uzávěry lahví s mlékem. Měli obrovský hlad. Někteří z nich byli k láhvím přimrzlí rty, žalostně kňourali a marně se pokoušeli odtrhnout.

Chvíli jsem v oněmění sledoval tu srdceryvnou scénu a bojoval s vlastní měkkou povahou. Kdybych neodolal, jednu z láhví otevřel a nemluvňata se napila, stalo by se něco strašného. Tuhle chybu jednou udělala Klára. Od té doby chvílemi koktala a velikým obloukem se v kuchyni vyhýbala ledničce.

Zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyplavil znepokojující myšlenky. Zcela ignoruje mrznoucí děti, pohledem jsem se zaměřil na jednu ze sklenic mléka a rychle ji vytáhl z toho malého modrého inferna. Okamžitě jsem ji odhodil do košíku, protože byla příšerně studená, a pak stejným způsobem dostal ze stroje i kostku másla. Ten mráz se mi doslova zadíral pod nehty.

Teď ještě to zasraný pivo a cigára a pak odtud rychle pryč!

Přepravky s pivem se nalézaly až úplně vzadu, v nejodlehlejší části obchodu, v místech zrakem neproniknutelné černi, kde se dalo orientovat pouze a jen za použití vnitřního oka. Tím jsem bohužel nikdy nedisponoval a byl jsem tedy odsouzen k opatrnému posunování se kupředu denní nocí k neviditelné pyramidě z pivních bas. Rozhazoval jsem pažemi a páral záclony pavučin plné letitého prachu. Sem tam mě něco zalechtalo na tváři nebo na šíji – pavouci, kterým jsem svou neomaleností roztrhal jejich lapače hmyzu. Spíš než je jsem teď ale vnímal ten příšerný nepořádek na podlaze a snažil se dávat pozor. Došlapoval jsem velmi obezřetně, abych si neporanil chodidla o kusy skla, kterých tady bylo vskutku požehnaně.

Konečně se moje paže slepě vlající vzduchem dotkla hradby z přepravek. Odložil jsem košík na podlahu a nahmatal pivní láhve. V tu chvíli ustal zvuk kotoučové pily a obchodem se rozhostilo ticho rušené jen šelestem a chichotáním všech těch maličkých zlých tvorů, kteří Smíšené zboží pojali za svůj domov.

Zadržel jsem dech a ztuhl. Slyšel jsem, jak se Prodavač šourá ze svého brlohu za pultem. Jeho nozdry do sebe začaly vtahovat atmosféru obchodu. Sípalo to, jako když se někdo snaží dýchat úplně zahleněným nosem. S každým jeho nádechem jako by mi podél páteře někdo přejel kostkou ledu. Několik okamžiků plných nepopsatelné hrůzy jsem čekal, že zaregistruje moji přítomnost, že zuřivě zaburácí a rozeběhne se ke mně, ale naštěstí se po několika vteřinách vrátil k pile, znovu ji zapnul a pokračoval v rozdělané práci.

Svižně, ale přitom co možná nejtišeji, jsem v poloprázdných basách nahmatal pět piv, vložil je do košíku a pak se s tlukoucím srdcem vydal zpět k pokladnímu pultu. Teď mělo přijít to nejhorší. Cigarety a po nich vyrovnání účtu.

Návrat z nitra obchodu byl vždycky mnohem horší než ta příšerná cesta do tmy. Člověk měl tendenci začít spěchat, aby už měl celou tu noční můru z krku, jenže to bylo to nejhloupější, co by mohl udělat. Zrychlit, nedat si pozor, šlápnout na nějaký střep a vykřiknout bolestí. Tuhle chybu nejspíš udělal náš soused Vitáček, který jednou vstoupil do Smíšeného zboží a už se nikdy nevrátil. Bůh ví, co se tady s ním tenkrát stalo, jak s ním naložily Prodavačovy pazoury. Při každé návštěvě obchodu mě napadá, jestli někde tady, v tom enigmatickém mixu špíny, zla a temnoty, pořád ještě neleží jeho tělo a nesleduje mě vysušeným pohledem dávno mrtvých očí…

Dospěl jsem k pultu. Vřískot pily tady byl nesnesitelný, přehlušoval dokonce i hlasitý tlukot mého srdce, které útočilo na vnitřní stěny hrudního koše.

Opatrně jsem natáhl ruku, uchopil jeden ze zaprášených balíčků cigaret Petra a vložil ho do košíku. Prodavač ve svém brlohu odporně zachrochtal. Stál jsem v tuhle chvíli jen kousíček ode něj a hleděl na kusy rozřezaných kostí, které padaly do plastové bedny za pokladnou.

Teď peníze. Otevřel jsem váček a začal předem odpočítané mince jednu po druhé pokládat na talířek vedle pokladny. Přiznám se, že jsem si kolikrát zahrával s tou hanebnou myšlenkou na útěk bez zaplacení. Potichu se i s košíkem odplížit k východu a hurá ven! Ale na něco takového mi chyběla odvaha. Pořádný kus odvahy.

Poslední mince byla v talířku. Rozevřel jsem tašku, narovnal do ní nákup a začal od pultu couvat. Všechno další se odehrálo v pouhých několika vteřinách. Pila znovu zmlkla, z Brlohu vystoupilo cosi temného. Okamžitě jsem uhnul pohledem, abych nespatřil Prodavačovu tvář. Monstrum popuzeně zařvalo, přeskočilo pult a rozeběhlo se za mnou. Já samozřejmě nemeškal, a i když jsem byl strachy téměř mrtvý, zachoval jsem si i dnes chladnou hlavu a dokázal reagovat. Odhodil jsem drátěný košík. Prudce jsem se rozeběhl, vymrštil se a po břiše proklouzl skulinou pod částečně nadzdviženou železnou roletou, v náručí svíraje tašku s pracně získaným jídlem.

Záplava světla. Chladný, čerstvý vzduch. Byl jsem venku. Živý. A celý. A neznesvěcený pohledem na pravou podstatu Prodavačova já.

Zvedl jsem se na nohy, oprášil od špíny svoji pondělní slátaninu a pomalým krokem se vydal k domovu.

Ukázka z knihy René Vaňka: Soma Secundarium

Kniha byla nominována na cenu Josefa Škvoreckého.

Více o autorovi a knize zde:

www.nezahrada.cz

http://www.databazeknih.cz/knihy/soma-secundarium-98044

http://www.rozhlas.cz/brno/zelnyrynk/_zprava/recenze-s-rozhovorem-rene-vanek-soma-secundarium–1126764