Drákulka 3/3

Zde umístili každého z nich na samostatný pokoj. Dělila je pouze skleněná přepážka, takže na sebe viděli, ale nemohli spolu mluvit. Zkoumali je všichni odborníci, kteří se v nemocnici vyskytovali. Absolvovali všemožná vyšetření a testy, odběry krve, moči, tkáně. Veškeré odebrané vzorky byly podrobeny všem dostupným laboratorním zkouškám.

Výsledek? Nic! Absolutně nic. Byli shledáni naprosto zdravými. Kromě zelené kůže na nich nebylo nic nenormálního. Přesto se primář Marek rozhodl, že si pacienty na oddělení nechá a pokusí se přijít celé záhadě na kloub. Komunikace s nimi byla prachmizerná, oba svorně tvrdili, že netuší, jak se to mohlo stát a že tu výmluvu s chlorofylem si vymysleli, aby snáze získali neschopenku. Škemrali, že chtějí jít domů na revers, ale primář nechtěl ani slyšet.

„A co inkubační doba?“ tvrdil jim. „Nemoc ještě může propuknout v jiné formě a být velmi nakažlivá. Dokud budete zelení, musíte tu zůstat,“ rozhodl nekompromisně.

Primář Marek dopsal výkaz výkonů pro zdravotní pojišťovnu, vstal od stolu, aby se protáhl, když v tom na něj kdosi zezadu skočil a přišpendlil ho k zemi. Na zátylku ucítil kovový chlad kruhového ústí hlavně. Několik vteřin se nic nedělo. Marek se celý chvěl. Náhle sevření povolilo a napadený cítil, jak se zbraň pomalu vzdaluje. Převalil se na záda a spatřil podsaditého chlapíka v kožené bundě, asi 45 let, jak se nad ním sklání a stále míří pistolí.

„Co, co chcete?“ koktal Marek.

„Vstaňte,“ rozkázal muž.

„Co to má znamenat?“ bránil se rozhořčený lékař.

Muž mu ukázal služební průkaz a řekl: „Jsem Ivan Holý z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a terorismu. Dostali jsme zprávu, že držíte na oddělení dva velmi podezřelé a nebezpečné jedince a ani jste se neobtěžoval informovat policii.“

 „Vy myslíte… ty dva… zelené?“ došlo Markovi.

„Jistě, koho jiného.“

„To mě vůbec nenapadlo, že by mohli být nebezpeční.“

„A víte, co pan Kopecký dělá?“

„V ňákým… výzkumným ústavu.“

„Ano, specializuje se na genovou modifikaci rostlin. Kdo může genově modifikovat rostliny, může genově upravit i člověka.“

Poté se policista naklonil k doktorovi, zúžil oči a významně řekl: „Zvláštní, nemyslíte?“

„To není tak jednoduchý, jak říkáte, jako lékař o tom musím něco vědět,“ odporoval Marek.

„A co chemické zbraně?“ zaútočil znovu vyšetřovatel.

„To jako myslíte, že by byl napojen na teroristy?“ podivil se doktor.

Holý jen pokýval hlavou.

Marek se dlouze zamyslel a pak rezolutně prohlásil: „Já si to v žádném případě nemyslím.“

Podiv, pozvednutí obočí a chladná otázka: „A proč?“

„Protože islámisté nejsou zelení.“

Specialista pro potírání organizovaného zločinu mu věnoval toliko káravý pohled. Poté projevil přání s oběma nebezpečnými individui ihned mluvit. Doktor se rozhodl pro malou pomstu za to nečekané přepadení.

„A to tam chcete jít takhle?“ vybafl na Holého.

Ten překvapeně vzhlédl, netušil, co má Marek za lubem.

„Třeba mají nějakou prudce nakažlivou nemoc a vy se nakazíte,“ strašil.

„Vy tam taky chodíte 'takhle',“ oponoval policista.

„Jistě, ale my jsme nemocniční personál, navíc infekčního oddělení a jsme očkováni proti všem možným infekcím a nemocem, dokonce i proti tropickým. Celá očkovací kúra trvá několik měsíců. A vy tam chcete vtrhnout bez jediné ochrany?“

Holý zaváhal: „A co mi radíte?“

Doktor úlisně: „Musíte si vzít ochranný oblek. Chvíli počkejte, seženu vám ho.“

Vzdálil se a za půl hodiny přinesl mundúr, který pamatoval nejméně Varšavskou smlouvu. Dalo to trochu práce ho sehnat, ale po nemocnici se už rozneslo, jak pan Holý ošklivě zacházel s panem primářem, takže mu všichni rádi vyšli vstříc.

Policista vyvalil oči: „Tohle, že si mám vzít na sebe? To my máme tedy mnohem lepší.“

„To víte, na vnitro jde taky mnohem víc peněz než do zdravotnictví,“ rýpl si doktor.

„V zájmu státu,“ povzdechl si pan Holý.

„A pracujícího lidu,“ dodal pan Marek.

Policista se nasoukal do ochranného obleku a nejistým krokem kosmonauta se dopotácel k překvapeným manželům Kopeckým. Osazenstvo nemocnice se zadostiučiněním a úšklebky sledovalo jeho namáhavou pouť z primářského pokoje na infekci.

„Pokud mně budete stále tvrdit, že nevíte, proč jste tak náhle zezelenali, garantuji vám, že odsud nevyjdete,“ rozloučil se rozzuřený vyšetřovatel s Radimem.

Vládu nad infekčním oddělením nyní převzala policie. Přes protest všech lékařů policisté umístili na pokoje obou manželů Kopeckých kamery a odposlechy a trvale je monitorovali. Jediné, čemu primář Marek dokázal zabránit, bylo, že kamery nebyly rozmístěny na sociální zařízení u obou pokojů, protože aspoň nějaká důstojnost musí oběma podezřelým zůstat. Detektiv Holý nelenil. Vyslechl všechny lidi z ústavu, odnesl si veškeré materiály, na nichž Radim pracoval, proklepl Moničiny kolegyně ze školky i sousedy manželů Kopeckých. K žádnému závěru však nedospěl. Nejvíce času pochopitelně věnoval zeleným klientům, donesl si na to svůj vnitrácký ochranný oblek. Z manželů ale nikdy nic kloudného nevydoloval.

„K čemu jste potřebovali pořád krev, když tvrdíte, že jste vegetariáni?“ uhodil jednoho dne na Radima.

„Měli jsme strašně rádi prdelačku, tak jsme si ji furt vařili.“

„A že tak často? To je nevídané,“ ironicky opáčil.

„Taky se nám pěkně zhnusila a díky tomu už nejíme maso,“ přesvědčoval nevěřícího detektiva Radim.

To Monika zvolila těžší kalibr: „Přidávala jsem si ji do koupele. Jako Čachtická paní. Abych byla krásná.“

„Evidentně vám to nepomohlo.“

Ivan Holý byl zoufalý. V podstatě na oba manželé nemohl, nic neprovedli, jediné jejich provinění bylo, že byli totálně zelení, což ovšem ke vznesení obvinění nestačí.

„A víte, že mají dceru ve Státech?“ otázal se Holý doktora Marka.

„A co to má s tím společného?“ zeptal se překvapeně Marek, i když tušil, kam míří.

„Otec biochemik, dcera makrobioložka, pracuje v Ohiu v Ústavu molekulární biologie.“

Naklonil se k doktorovi, opět zúžil oči a významně řekl: „Zvláštní, nemyslíte?“

Doktor pokrčil rameny.

„Vám to opravdu nic nesignalizuje?“ dorážel dál vyšetřovatel.

Primář se dlouze zamyslel a pak hádanku vyřešil: „Jen to, že dcera vystudovala podobný obor jako otec.“

„No, to taky,“ zklamaně hlesl detektiv.

Primář Marek oběma svým pacientům vymohl, že se mohli jednou denně scházet, i když pod bedlivým okem kamery.

Radim hladil lehce se vzpírající ženu po prsou, když tu pocítila, že jí do podprsenky nenápadně vsunul jakýsi papírek. Na záchodě jej rozbalila a stálo v něm: „Budu tvrdit, že k nám vtrhli mimozemšťané, vypadali jako 1,5 m velcí zelení mužíčci s tykadly a znásilnili Tě.“

„Manželku nechte na pokoji, má z toho doteď hrozný trauma a nechce o tom mluvit. Nechtěla, abych Vám to řekl. Hrozně se stydí, i když za to de facto nemůže,“ vysvětloval Radim.

To bylo moc i na detektiva Holého. Nejraději by postupoval dle svých metod, ale nemohl praštit nevinného člověka před očima nemocničního personálu a kolegy sedícího o dvě místnosti dál u obrazovky.

Ovládl se a zeptal se: „A vás taky znásilnili, že jste zelený?“¨

„Ne, já se nakazil pohlavním stykem od manželky.“

„Nevídaná teorie.“

Zhnusený vyšetřovatel vzteky bez sebe opustil Radimův pokoj. Manželky už se raději na to ptát nebude, další bláboly by asi neunesl.

Mezitím Karel chodil přátelům zalévat květiny. Všiml si, že ta, kterou jim přivezl z Jižní Ameriky, tu nikde není.

„Pane primáři, už jsme tu přes dva měsíce, proč nemůžeme být s manželkou chvíli úplně sami?“ vzpíral se Radim.

„Vy myslíte kvůli tomu?“ naznačil kopulační gesto.

„Kvůli tomu taky a vůbec. Už máme toho věčnýho šmírování plný zuby, nic jsme neudělali. Tak proč s námi zachází jako se zločinci?“

„Věřte mi, jsem na vaší straně, už jich mám taky plný zuby. Komplikují nám práci, všude se pletou a stejně nic nevyšetřili.“

Policista sedící za obrazovkou se zatvářil uraženě.

Hodný pan primář Marek zařídil, že se z jednoho pokoje odstranily kamery a odposlechy a manželé byli ponecháni celý den a celou noc spolu.

Radim se rozkošnicky protáhl a povídal: „Teď jsem dostal šílenou chuť na krvavej steak.“

Monika: „Ne moc propečený, trochu do něj řízneš a vystříkne z něj krvavá šťávička.“

Poprosili pana primáře. Pan primář se cítil tak trochu zodpovědný za prekérní situaci, do které se oba manželé dostali. Poslal sestřičku pro maso a pozval do nemocnice svého známého, kuchaře, který zde připravil oběma gurmánům krvavý biftek.

Sestřička přinesla jídlo na pokoj a jen se dotázala: „Chcete k tomu tatarku?“

„V žádném případě, to by se úplně zničila chuť toho masa,“ poděkoval se Radim.

S chutí vše snědli, lehli si do postele a v objetí usnuli, protože v noci toho moc nenaspali.

Radim se probudil a zhrozil se, vedle něho ležela nějaká bílá ženská, při bližším ohledání zjistil, že je to Monika. I ta se zprvu zděsila cizího chlapa. Pak se začali divoce radovat. Jsou zase normální!!!!

Radovala se a slavila celá nemocnice.

Doktor Marek se naklonil k detektivu Holému, zúžil oči a významně řekl: „Zvláštní nemyslíte?“

Detektiv Holý se zatvářil nasupeně a uraženě.

Marek dodal: „Teď už je tu nemůžeme držet, nic jim není.“

Holý jen vrtěl hlavou.

Vášnivá noc v nemocnici nezůstala bez následků. Za devět měsíců se našim manželům narodila holčička Verunka. Vyrostla v krásnou blondýnečku s modrýma očima.

Když bylo Verunce pět let, poprvé se zúčastnila domácí zabíjačky u dědy a babičky. Rodiče usoudili, že už je natolik velká, aby poznala celý ten proces, který jí přináší na talíř to dobré masíčko, které Verunka na rozdíl od většiny svých vrstevníků tak miluje a které může jíst bez příloh a bez té odporné zeleniny.

Verunku vše zajímalo, nejvíce ji však fascinovalo, když viděla babičku, kterak z čerstvě poraženého čuníka vypouští krev, rytmicky pohybuje přední nohou prasete a z jeho krku prýští a stříká čerstvá krev do bandasky. Poté Verunka dychtivě sledovala, jak babička rukou našlehává vzácnou tekutinu, aby se nesrazila. Jakmile babička odložila bandasku na okenní parapet a vzdálila se, holčička hbitě přiskočila k bandasce a ochutnala její obsah. Labužnicky se olízla. Ano! Nyní si byla jista, bude jezdit s maminkou a tatínkem na další zabijačky, neboť takovou dobrotu si přece nemůže nechat ujít!

(z e-knihy Mimetičtí hadi)