Altmühltal – třetí a čtvrtý den

Po nezbytném ranním brífinku – musím poznamenat, že průvodce byl vždy perfektně připraven, nikde jsme nebloudili, ubytování našli v každém městě snadno, a to podle vyznačených plánků, které jsme dostali – vyrážíme na Eichstätt:

Trochu jsme si ho projeli už včera navečer, neboť Wasserzell v podstatě leží u něho, a cestou zpět se zastavili v hospodě u sportovního hřiště. Zde jsme zase narazili na krajanku, majitelku hospody, byla stejně jako pár z Dollnsteinu z Pardubic. Také si velmi pochvalovala zdejší region, lidé jsou prý velmi milí, minimální kriminalita, protože se sem nestahuje verbež.

Eichstätt je krásné město s mnoha historickými budovami.  Nad ním ční hrad:

Kostel na náměstí:

Před Inchingem hnal po silnici ovčák ovce. Obdivovala jsem, jak byly čisté:

Do toho se připletla skupina německých cyklistek:

Abychom mohli projet, zaháněl je ke krajnici chodský pes:

Potěšilo mě, že toto ryze české plemeno nachází uplatnění už i v Německu. A jak jsem bezpečně poznala, že to je chodský pes? Máme ho doma. Jmenuje se Beny. Typickým znakem chodských psů jsou světle hnědé štětičky nad očima a v uších:

V Inchingu se parta německých cyklistek postavila doprostřed silnice a kecaly s místními. Ovečky nás pustily, tyhle ne. Když jsme k nim přijížděli, ani jednu nenapadlo uhnout, museli jsme slézt z kola a pěšky je obejít.

Ve Waltingu začíná krápat, váháme, zda zarazíme v hospodě, či ne, pak se rozhodneme jet dále.

Nastříkala jsem si doma na bundu pomalu celé balení impregnace, neměla bych promoknout. Za vsí se přihnala průtrž a zjistila jsem, že výrobce impregnace by zasloužil omlátit mu jeho produkt o hlavu. Než jsme se stačili vrátit do hospody ve Waltingu, byla jsem mokrá skrz naskrz.

Po dešti zase vyrážíme do kola vkol:

Na kopci je vidět zřícenina hradu Arnsberg:

A před námi je Kipfenberg:

V Kipfenbergu zajdeme na oběd do hospody Zur Post (U pošty). Vedle u stolu nějaká paní vykládá, že „Sobota“ je „Samstag“ a „Sobotka“ je v postatě „kleine Samstag“. Nevím, kterého Sobotku myslela, jestli našeho „razantního“ premiéra, či někoho úplně jiného. Při placení se dozvídáme, že sympatický číšník, s kterým jsme po celou dobu komunikovali německy, je Čech:

Při odchodu za námi paní, která vysvětlovala, co znamená Sobotka, zavolá „nashledanou“.

„Vy jste taky Češka?“

„Ne, Polka,“ směje se.

Ubytování máme v Beilngries:

Čtvrtý den  pokračujeme podél řeky Altmühl, krajina je stále kouzelná:

Řeka Altmühl se v Dietfurtu vlévá do kanálu Mohan – Dunaj, který začíná na Mohanu v Bambergu, teče přes Norimberk a končí Dunajem v Kehlheimu, který je naším cílovým městem.

Kolem kanálu před Riedenburgem:

V Riedenburgu „občerstvovací zastávka“:

Když jsme jezdili na kole kolem Bodamského jezera, tak na dámských toaletách v restauracích na švýcarské straně byly zdarma k dispozici intimní ubrousky, tampóny všech velikostí a vložky od intimek po maxi. V této oblasti byly jak na dámských, tak na pánských toaletách přebalovací pulty s dečkami bílými jak padlý sníh, pleny pro různé věkové kategorie a vlhčené ubrousky pro otírání miminkovských prdelek. Vím, co vás napadá. Mě taky.

Loučíme se s Riedenburgem:

Na skále se vypíná majestátný hrad Prunn:

Pokračujeme podél kanálu, brázdí jej obojživelná auta, v Essingu je jejich půjčovna.  Celá trasa je vesměs pohodová rovinka:

Blížíme se ke Kehlheimu:

Autobus má odjíždět z Kehlheimu ve tři hodiny, my jsme na parkovišti u Dunaje už v půl jedné:

Převlékneme se, necháme zde kola a vyrážíme do města. Co mě zaujalo, že bavorské restaurace a kavárny jsou plné důchodců. I v té, kde jsme si dali oběd, tomu nebylo jinak. Němečtí důchodci na to mají, aby chodili na jídlo do hospody, a to je dobře. Roztáčí tak koloběh peněz, majitelé restauračních zařízení nestrádají a mohou si proto dovolit nakupovat kvalitní suroviny, jak zmiňoval kuchař v Dollnsteinu. Zdejší kuchař přišel k našemu stolu, poptal se, jak nám chutná, a zdali nechceme přidat omáčku – dali jsme si pečeni v omáčce z černého piva s knedlíkem. Po jídle servírka přede mě položila zmrzlinu:

Namítám, že jsem si ji neobjednala, a ona s úsměvem odpoví, že to je gratis pro všechny přítomné dámy.

Vracíme se k busu, naložíme kola a vyrážíme na Prahu. Za čtyři dny jsme najezdili přes 200 km + bavorská kuchyně + bavorské pivo = 3,5 kg nahoře. Co teď? Jíst, ale nežrat, co jinýho.